Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Naše malá sestra / Než rozkvetou třešně

Naše malá sestra / Než rozkvetou třešně

kritika / Martin Šrajer / 18. 10. 2016

Motivem sjednocujícím filmy jednoho z nejprominentnějších japonských režisérů z generace, která na sebe poprvé upozornila v 90. letech Hirokazu Koreedy, je jídlo. Meditace nad vztahem života a smrti After Life, doku-realistický příběh opuštěných dětí Nikdo to neví i Cenou poroty v Cannes oceněné drama Jaký otec, takový syn obsahují scény, v nichž postavy tradiční japonské pokrmy připravují, konzumují nebo se o nich alespoň baví. Výjimkou není ani loňská Naše malá sestra, na čechovovském půdorysu vystavěná pocta Ozuovým dramatům obyčejných lidí (tzv. šomin-geki). Kromě věrného zachycení každodennosti tentokrát Koreeda využívá jídla a pití k charakterizaci čtyř sester. Společná výroba švestkového vína zpočátku oživuje vzpomínky sdílené pouze třemi staršími z nich. Jejich nevlastní sestra Suzu se k nim přidává až poté, co sama jednu láhev pálenky vyrobí. Zvyky své nové rodiny však přijímá, aniž by potlačila vlastní individualitu, jak prozrazuje specifická barva a chuť jejího vína. Švestkové víno je pouze jedním z řady realistických detailů se symbolickou platností, jejichž trpělivým vrstvením Koreeda i při zachování odměřeného stylu vyprávění vytváří emocionálně rezonující příběh.

Koreeda je při zohledňování přírodních cyklů a dopadu počasí na život postav srovnatelně pozorný jako Jasudžiro Ozu, v „jehož“ městě Kamakura se Naše malá sestra odehrává, a děj nechává plynout se stejnou neuspěchaností, s jakou léto přechází v podzim a zima v jaro. Strom zajišťující plody pro domácí víno stojí na zahradě tradičního japonského domu, který v záběrech s akcí rozehranou v několika plánech ožívá jako další postava filmu. Tato spřízněnost s okolním prostředím udává životní rytmus postav i rytmus vyprávění. Namísto pevně provázaných sekvencí s vlastním vývojem tvoří film řada epizod oddělených podle jednotlivých ročních období zatmívačkou. Volná kauzalita, připomínající časosběrné dokumenty, souzní s přirozeným plynutím času bez dramatických zvratů a výrazných konfliktů. Spíše observační než analytický přístup divákovi poskytuje více volnosti, než na kolik je zvyklý z filmů dramaticky sevřenějších, ale stylisticky zároveň méně rigorózních.

Také traumatizující ztráta blízkého člověka a jistoty, kterou zosobňoval, je vyjádřena prostřednictvím jídla. Suzu z ohleduplnosti vůči svým sestrám nechce otevírat bolestivé téma otcovy smrti a zprvu jim zatají, že s ním jídávala stejný pokrm z čerstvě vylovených bílých rybek. Zamlčení zdánlivě nevinné informace prozrazuje její pocit nepatřičnosti a viny za rozpad rodiny. Podobně je přechod sester do dospělosti iniciován smrtí majitelky jídelny s mořskými plody, jež byla neodmyslitelnou součástí dětství hrdinek. Výtky k přílišné hřejivosti a bezkonfliktnosti filmu pramení částečně z nenucenosti, s jakou se v něm o smrti blízkých, dospívání nebo hledání životní rovnováhy mluví, resp. mlčí. Jenom z toho, jak jsou v závěru filmu komponovány záběry, v nichž k sobě žádná ze tří mladých žen nepoutá více pozornosti než zbývající tři, je například zřejmé, že se Suzu změnila z připomínky prázdného místa v plnohodnotnou členku rodiny, která dané místo dokáže jako jediná vyplnit.

Koreeda si po celý film udržuje lehký humorný nadhled a tragické události vyvažuje humanistickou vírou v člověka, který i na smrtelné posteli touží ještě jednou spatřit kvetoucí třešně. Úcta k japonským tradicím se prolíná s nahrazováním konvenční rodinné struktury modelem výlučně ženské domácnosti. Vybudování bezpečného domova, v němž jsou dodržovány zvyky předků, ale který se zároveň obejde bez muže, vystihuje Koreedovo hledání rovnováhy mezi tradicí a modernitou. Aniž by se zříkal striktně lineárního vyprávění nebo kamery umístěné v interiérových scénách ve výši očí sedícího člověka, nahlíží témata Ozuových vrcholných filmů ze současné perspektivy. Očistná jednoduchost se snoubí s pojetím mezilidských vztahů natolik progresivním, že jde ve výsledku o jeden z nejpřesvědčivějších „ženských“ filmů loňského roku. Nepotřebuje přitom deklarovat feministické myšlenky a líčit ženy jako neohrožené bojovnice.

Přečteno 1867x

Článek vyšel v časopise Cinepur #106, srpen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu

Editorial 120: Muž ve filmu

Žít, pracovat, pózovat / Televizní světy Ryana Murphyho

Zběsilost v srdci i v obličeji / Nicolas Cage jako mem

Fascinující Fassbender / Filmové performance maskulinit

Rabijáti, svalovci i šprti / Reprezentace maskulinit v americkém filmu a televizi od 40. let do...

Jak definovat mužnost na plátně

Lidovost, masovost, oblíbenost… / Jak rozumět populární kultuře po třiceti letech


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Selhání systému / Střídavá péče

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Pozor, vyletí ptáček / Thelma

Bon appétit / Oklamaný


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (223) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #106 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #106, srpen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Editorial 106 – Nebát se podívat jinak na Karlovy Vary a FAMU (Jindřiška Bláhová, editorial)

Polygraph (Anna Krejčířová, web)

Filmová diplomacie Chinawoodu / Obrysy současné čínské kinematografie (Antonín Tesař, téma)

Úvod - Film v Říši středu (Lukáš Skupa, téma)

Čínský nezávislý film v tísni / Točit a přežít (Haruna Honcoop, téma)

Správní chlapi / Dysfunkční bromance po dvaceti letech (Ondřej Pavlík, kritika)

+ více...