Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Motivem sjednocujícím filmy jednoho z nejprominentnějších japonských režisérů z generace, která na sebe poprvé upozornila v 90. letech Hirokazu Koreedy, je jídlo. Meditace nad vztahem života a smrti After Life, doku-realistický příběh opuštěných dětí Nikdo to neví i Cenou poroty v Cannes oceněné drama Jaký otec, takový syn obsahují scény, v nichž postavy tradiční japonské pokrmy připravují, konzumují nebo se o nich alespoň baví. Výjimkou není ani loňská Naše malá sestra, na čechovovském půdorysu vystavěná pocta Ozuovým dramatům obyčejných lidí (tzv. šomin-geki). Kromě věrného zachycení každodennosti tentokrát Koreeda využívá jídla a pití k charakterizaci čtyř sester. Společná výroba švestkového vína zpočátku oživuje vzpomínky sdílené pouze třemi staršími z nich. Jejich nevlastní sestra Suzu se k nim přidává až poté, co sama jednu láhev pálenky vyrobí. Zvyky své nové rodiny však přijímá, aniž by potlačila vlastní individualitu, jak prozrazuje specifická barva a chuť jejího vína. Švestkové víno je pouze jedním z řady realistických detailů se symbolickou platností, jejichž trpělivým vrstvením Koreeda i při zachování odměřeného stylu vyprávění vytváří emocionálně rezonující příběh.

Koreeda je při zohledňování přírodních cyklů a dopadu počasí na život postav srovnatelně pozorný jako Jasudžiro Ozu, v „jehož“ městě Kamakura se Naše malá sestra odehrává, a děj nechává plynout se stejnou neuspěchaností, s jakou léto přechází v podzim a zima v jaro. Strom zajišťující plody pro domácí víno stojí na zahradě tradičního japonského domu, který v záběrech s akcí rozehranou v několika plánech ožívá jako další postava filmu. Tato spřízněnost s okolním prostředím udává životní rytmus postav i rytmus vyprávění. Namísto pevně provázaných sekvencí s vlastním vývojem tvoří film řada epizod oddělených podle jednotlivých ročních období zatmívačkou. Volná kauzalita, připomínající časosběrné dokumenty, souzní s přirozeným plynutím času bez dramatických zvratů a výrazných konfliktů. Spíše observační než analytický přístup divákovi poskytuje více volnosti, než na kolik je zvyklý z filmů dramaticky sevřenějších, ale stylisticky zároveň méně rigorózních.

Také traumatizující ztráta blízkého člověka a jistoty, kterou zosobňoval, je vyjádřena prostřednictvím jídla. Suzu z ohleduplnosti vůči svým sestrám nechce otevírat bolestivé téma otcovy smrti a zprvu jim zatají, že s ním jídávala stejný pokrm z čerstvě vylovených bílých rybek. Zamlčení zdánlivě nevinné informace prozrazuje její pocit nepatřičnosti a viny za rozpad rodiny. Podobně je přechod sester do dospělosti iniciován smrtí majitelky jídelny s mořskými plody, jež byla neodmyslitelnou součástí dětství hrdinek. Výtky k přílišné hřejivosti a bezkonfliktnosti filmu pramení částečně z nenucenosti, s jakou se v něm o smrti blízkých, dospívání nebo hledání životní rovnováhy mluví, resp. mlčí. Jenom z toho, jak jsou v závěru filmu komponovány záběry, v nichž k sobě žádná ze tří mladých žen nepoutá více pozornosti než zbývající tři, je například zřejmé, že se Suzu změnila z připomínky prázdného místa v plnohodnotnou členku rodiny, která dané místo dokáže jako jediná vyplnit.

Koreeda si po celý film udržuje lehký humorný nadhled a tragické události vyvažuje humanistickou vírou v člověka, který i na smrtelné posteli touží ještě jednou spatřit kvetoucí třešně. Úcta k japonským tradicím se prolíná s nahrazováním konvenční rodinné struktury modelem výlučně ženské domácnosti. Vybudování bezpečného domova, v němž jsou dodržovány zvyky předků, ale který se zároveň obejde bez muže, vystihuje Koreedovo hledání rovnováhy mezi tradicí a modernitou. Aniž by se zříkal striktně lineárního vyprávění nebo kamery umístěné v interiérových scénách ve výši očí sedícího člověka, nahlíží témata Ozuových vrcholných filmů ze současné perspektivy. Očistná jednoduchost se snoubí s pojetím mezilidských vztahů natolik progresivním, že jde ve výsledku o jeden z nejpřesvědčivějších „ženských“ filmů loňského roku. Nepotřebuje přitom deklarovat feministické myšlenky a líčit ženy jako neohrožené bojovnice.