Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Editorial 105 / Když se mýlí Tarantino a spol.

Editorial 105 / Když se mýlí Tarantino a spol.

editorial / Jindřiška Bláhová / 27. 6. 2016

Pozdvižení a „kontroverze“ k festivalu v Cannes patří. Jsou součástí folkloru, rituálu, image. Ať už je to Jean-Luc Godard visící za plátno v Palais v roce 1968, aspirantky hvězdnosti pózující na pláži, nebo feministky protestující proti nedostatečnému zastoupení režisérek. Zvláštní kategorií o sobě je pak hlavní soutěž. Rozhodnutí porot bývají často v rozporu s názorem kritiků, kteří se během festivalu ke každému snímku ve svém vlastním hodnocení vyjadřují, nebo k preferencím publika, jež se vyjadřuje během projekcí svými hlasivkami.

Ukázkový příklad přinesl letošní ročník, jenž skončil 22. května. Zlatou palmu získal snímek Já, Daniel Blake britského (i canneského) veterána Kena Loache. Příběh o truhláři z Newcastlu chyceném po nemoci v pasti neúprosného britského sociálního systému rozhodně nepatřil mezi snímky favorizované, tedy ty, které vzbuzují během festivalu nejpozitivnější odezvu a největší „buzz“. Před vyhlašováním se mluvilo hlavně o německé komedii Toni Erdmann režisérky Maren Ade a psychologickém thrilleru Paula Verhoevena Elle. Ani na jeden se nedostalo. Nicméně, letošní ročník není ani tak anomálií – jakkoliv by se to mohlo kvůli míře „šoku“ zdát – , ale potvrzením víceméně běžné canneské praxe.

Rozhodnutí poroty, s nimž ostatní vášnivě nesouhlasí nebo je „překvapením“, lemují dějiny hlavní soutěže. Třeba Taxikář v roce 1976. I předseda poroty, spisovatel Tennessee Williams snímek kritizoval kvůli „potěšení z prolévání krve“. Hlavní trofej si zase v roce 1994 prý nezasloužil Pulp Fiction: Historky z podsvětí, ale Tři barvy: červená. Jedno takové rozhodnutí se ostatně týká samotného Loache. V roce 2006 zvítězil s dramatem o irském odboji Zvedá se vítr, které rozhodně nijak nevyčnívalo, což mu možná pomohlo v kombinaci s angažovaným tématem.

Cannes si totiž na své politické angažovanosti (a oceňování „mistrů“) zakládá. Představa, že jsou rozhodnutí poroty jen izolovaně o „umění“, je naivní. Některé poroty pak občas přehlídku berou jako politickou platformu. Vezměme si třeba rok 1960 a Sladký život Federica Felliniho. Dnes film považovaný za mistrovské dílo byl sice favoritem, ale určitě mu na cestě ke Zlaté palmě neuškodilo, že se proti němu ostře vymezila katolická církev, která jej kritizovala kvůli „volné morálce“. Příkladem zřejmě nejvýraznějším je rok 2004, kdy jury vedená Quentinem Tarantinem udělila uprostřed amerických voleb hlavní cenu anti-bushovskému filmu Michaela Moorea Fahrenheit 9/11. Podle mnohých bylo i vítězství Já, Daniel Blake politické. Porota prý oceněním spíš než kvalitu díla odhalila touhu předvést z luxusu Cannes vlastní sociální cítění k ekonomickému zoufalství pracující třídy. Festivalu v Cannes se i letos věnujeme detailně. Vedle festivalového reportu jsme zaostřili i na dva filmy, které se podělily o cenu za režii – Zkouška dospělosti (Bacalaureat) Cristiana Mungiu a Personal Shopper Oliviera Assayase.

Pokud plyne z malého průletu dějinami „canneské kontroverze“ nějaké poučení, pak to, že Cannes může na výjimečnost díla poukázat, ale rozhodně mu ji nepojistí, pokud dílo výjimečné není. Což ukáže hlavně čas. A neúspěch na festivalu zase výjimečnost nesebere, pokud film výjimečný je – jako třeba Dobrodružství Michelangela Antonioniho, které při uvedení v Cannes v roce 1960 pohořelo, protože formálně i vypravěčsky předběhlo dobu.

P.S. V březnu zemřel režisér Jan Němec, jehož poslední film Vlk z královských Vinohrad bude uvedený v karlovarské soutěži. Namísto tradičního nekrologu otiskujeme text, který je podle nás „nekrologem“ podle Němcova gusta – Přepis části jeho semináře o scénáři, látce a dramaturgii realizovaném na pražské FAMU. Vnímáme jej jako připomenutí přemýšlení a přístupu k filmu jednoho z nejvýraznějších československých režisérů.

Přečteno 3124x

Článek vyšel v časopise Cinepur #105, červen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY editorial

Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla

Film jako písek na pláži / Editorial 139

Editorial 138

Editorial 137

Editorial 136

Dobře, že o současném Česku točí alespoň Rumuni

Editorial 133: David Fincher

Editorial 132: Fantasy


DALŠÍ Z RUBRIKY

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Dům je černý: Radikální poezie ošklivosti

Michaël Dudok de Wit: Možná zítra a možná nikdy

FixFox: Intergalaktický opravář v hřejivé české hře


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla

Film jako písek na pláži / Editorial 139

Editorial 137

Editorial 136

Dobře, že o současném Česku točí alespoň Rumuni


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (104) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (242) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1088) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #105 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #105, červen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Nikdy nejsme sami / V pasti a v panoptiku (Antonín Tesař, kritika)

Projekt Scope100 v Realitě (Matěj Nytra, web)

James White / Být smutný je v pořádku (Lucie Česálková, kritika)

Náprava škod / Femslash fanouškovství (Iveta Jansová, téma)

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha (Dominika Prejdová, zoom)

Mustang / Balada o čistotě prostěradel (Ivo Michalík, kritika)

+ více...