Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Čtveřice jmen velkých světových režisérů „Kieślowski, Hitchcock, Tarkovskij, Lynch“, uvedená v podtitulu nové knihy Slavoje Žižeka Lacrimae Rerum, je samozřejmě poněkud matoucí. Jak jistě tuší každý, kdo je obeznámený s metodou a stylem výkladu slovinského filosofa, filmy a jejich tvůrci nejsou obvykle předmětem jeho analýzy, ale slouží mu hlavně k pronikavému nahlížení na široké spektrum společenských, politických či kulturních událostí a jevů. Petra Hanáková ve své předmluvě ostatně čtenáře v tomto směru informuje, že „autor filmy používá spíše jako materiál k objasnění teoretických koncepcí,“ konkrétně především lacanovské psychoanalýzy.

Na prostoru pouhé dvoustrany se Žižek v úvodu jedné z hitchcockovských podkapitol zvládne dostat od Monteverdiho opery přes Diderotův román až k filmu Klub rváčů, jen aby náležitě uvedl koncept „mluvicí vaginy“. Mnohosměrná těkavost je navíc patrná napříč jednotlivými oddíly, z nichž každý původně vznikl v jiném roce. V kapitole věnované Kieślowskému tak čteme o Hitchcockovi, ve studii o Tarkovském narazíme na všudypřítomného Lynche, a tak dále. Českému čtenáři se totiž do rukou nedostává zbrusu nový Žižekův svazek, ale soubor jeho starších textů, který v různých obměnách a jazykových mutacích vychází od roku 2006.

V závislosti na naší vědomostní výbavě pak během čtení dochází k více či méně zarážejícím momentům, kdy máme nutkání svůdně se rozvíjející síť asociací rozvést k ještě aktuálnějším odkazům. Hned během úvodní interpretace Kieślowského Dekalogu například Žižek odskakuje k problému ideologické mystifikace v americkém filmu, kdy lež či vyfabrikovaná legenda slouží k udržení společenského pořádku. Zastavuje se přitom u sci-fi snímku Posel budoucnosti (1997), ale vzhledem k datu první publikace textu (2001) už pochopitelně nezmiňuje slavný závěr Temného rytíře (2008), v němž na sebe Batman dobrovolně bere roli padoucha, a zachraňuje tak Gotham před politickou nestabilitou. Někteří si vzpomenou na Žižekův poslední snímek Perverzní průvodce ideologií, kde tento batmanovský příklad zaznívá, ti odvážnější se mohou pokusit dovést jej ještě dál. Třeba k následujícímu filmu Christophera Nolana Počátek, který je přímo o tom, jak taková klamavá ideologická fabrikace vzniká, tentokrát však ve strukturách pozdního kapitalismu, s hluboce individualizovaným, workoholickým protagonistou.

Žižekova argumentace, která v dialektickém duchu často zcela převrací zažitá čtení, je místy překvapivá a podnětná, jindy až k vzteku zjednodušující. Když autor řadí Hitchcocka „mezi umělce, jejichž dílo předjímá nástup moderních digitálních médií“ jen proto, že k jeho filmům se dochovaly alternativní, nakonec nevyužité verze scénářů, je to ten druhý případ. Není snad postupný vývoj scénáře, jenž typicky zahrnuje vícero různých verzí včetně odlišného vyznění scén a několika závěrů filmu, naprosto základním a všeobecně sdíleným rysem tvůrčího procesu? Proč by zrovna Hitchcock měl být výjimka? Nelze se nicméně zbavit dojmu, že interaktivní prostředí digitálních médií by prospělo samotnému Žižekovi, jehož texty i přednášky jako by v sobě obsahovaly nesčetné množství skrytých hyperlinků, odkazů prudce mířících jinam.

Žižeka tady přiznaně nezajímá ani tak to, co „je“, ale spíše to, co by „mohlo být“. Nezřídka se proto chová jako dramaturgický kritik, který by rád podle svého „vylepšil“ ideologické vyznění toho kterého snímku. Žižekova fascinace „možnými“ scénáři ovšem úzce souvisí jak s jeho roztomile naivními, zarputile revolucionářskými sklony, tak zejména s jeho lacanovským zázemím. Není tak divu, že nejpřesvědčivější autorovy rozbory nalezneme v sekci věnované Davidu Lynchovi – výsostně postmodernímu, psychoanalýzou poučenému tvůrci, který svá díla podle snové logiky nevědomí dokonce přímo strukturoval. Navzdory vznešenému latinskému názvu knihy tu ale nemáme až na výjimky co do činění s hutným filosofickým pojednáním. Jde převážně o intelektuální osmisměrku pro mírně pokročilé, kterou není tak důležité kompletně vyluštit, jako se jí nechat vyprovokovat k nečekané myšlenkové reakci.

Slavoj Žižek: Lacrimae Rerum. Kieślowski, Hitchcock, Tarkovskij, Lynch. Nakladatelství Akademie múzických umění, Praha 2016, 286 stran.