Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dánská dívka / Líbivý transsexuální akademismus

Dánská dívka / Líbivý transsexuální akademismus

kritika / Ivo Michalík / 20. 5. 2016

Základní potíž děl spadajících do queer škatulky spočívá v tom, že zdaleka ne všechna dokáží zaujmout i nad rámec stále svým způsobem provokativního tématu. Nový film Toma Hoopera Dánská dívka se proto mimo něj vztahuje i k časoprostoru mezi světovými válkami, který ztvárňuje znatelně konzervativním způsobem. Záměr zpracovat osudy dánského malíře Einara Wegenra, který se díky chirurgické změně pohlaví změnil v ženu jménem Lili Elbe, je sice sám o sobě chvályhodný, ale jeho zpracování lze jen sotva brát za přínosné.

Selhává totiž na tolika úrovních, že únosná koherence výsledku je vlastně docela překvapivá. Původní román Davida Ebershoffa, skutečným událostem notně vzdálený, adaptovala britská scenáristka Lucinda Coxon. V minulosti sice pobavila kriminální komedií Neřízená střela, ale její nejnovější práce má mnohem více společného s kýčovitou variací na červenou knihovnu nazvanou The Heart of Me. I Dánskou dívku si nejlépe užijí fanoušci brakoidní romance, mimo jiné kvůli tomu, že skutečně vyhrocený konflikt narušující jednotvárný tok dění ve filmu se zarážející pohodlností absentuje. Příběh prvního člověka, který prodělal operativní změnu pohlaví, a jeho empatické manželky se odehrává ve zvláštním vakuu. Většinu sekvencí obklopují pouze zdi jejich podivně proměnlivého domu. Když už své názory přece jen konfrontují s okolím, na druhé straně dialogu stojí bez výjimky lidé sice bezradní, ale chápaví a stejně bezelstní jako ústřední pár extravagantních malířů. Jednotlivé figurky kolem této dvojice touží po lásce nebo úspěchu, tedy tom, čeho se jí dostalo měrou vrchovatou, ale štěstí ani tak nenalezla. Je s podivem, že si snímek tak plný podobných klišé vysloužil potlesk ve stoje na benátském festivalu a vějičku jedné z událostí sezóny.

Konec Einara Wegenera a zrození Lili Elbe jsou v Dánské dívce znázorněny co možná nejsrozumitelněji, takže o samotném fenoménu transsexuality nám ve skutečnosti neřeknou nic zajímavého. Stírání hranic mezi oběma identitami se projevuje pouze skrze návodné dialogy a změny kostýmů, herecky prodělává postava vývoj spíše marginální. Dominantní užaslý výraz v její tváři provází jednotlivé situace bez ohledu na aktuální míru její proklamované křehkosti. Její rozpoložení přibližuje film výhradně skrze labilní stavy a zmatené repliky vtočené do klubka pofidérních banalit domnělé schizofrenie. Diagnózy Einarových psychiatrů, které ve filmu zazní a které operují s podobnými jednoznačně „deviantními“ pojmy, vlastně nechtěně charakterizují hlavní postavu filmu celkem trefně. Naléhavost jejího útěku z ordinace si tudíž nezadá se scénou přepadení v parku. Obě pasáže jsou diletantským emočním kalkulem bez jakéhokoli vlivu na temporytmus vyprávění. A je docela jedno, v jak fotogenických plenérech nebo interiérech se odehrávají.

Srovnání se základními milníky queer kinematografie Dánskou dívku sráží ještě o stupeň níž. O bytostech narozených s nesprávným pohlavím nevypoví navzdory otravně důkladné popisnosti nic alespoň trochu zajímavého. Konstatuje, že takoví lidé žili i v dobách relativně dávno minulých a že hledání jejich sexuální identity ovlivňuje i jejich nejbližší, ale s touto „informací“ nejen začíná, ale také končí. Do převratného čtení transsexuality měly daleko i americké snímky typu Kluci nepláčou nebo Transamerika, ale minimálně v prvním případě nestály a nepadaly pouze s ní. O kultovních obskurnostech typu The Rocky Horror Picture Show nebo pozdějšího Dobrodružství Priscilly, královny pouště nemluvě. Jejich osobitá afektovanost načrtla mnohem inspirativnější cestu transgenderového filmu. Cestu natolik nonkonformní, že se po ní málokdo odváží vydat.

Nejvíc paralel co do traktovaného příběhu nabízí Dolanův Laurence Anyways, náročné dílo prostoupené jasnou tvůrčí vizí. Tedy něčím, co Dánské dívce absolutně chybí. Čekat ji právě od přechvalovaného rutinéra Hoopera, který mimo jiné nezvládá ani práci se snaživými herci, ani nahodilou mizanscénou, zůstává minimálně prozatím zbytečné. Odevzdání Alicie Vikander i Eddieho Redmaynea jejich rolím je sice patrné, ale vodopád umělých slz kanoucí mezi ledabyle uspořádanými rekvizitami ho i tak odsuzuje k protivně líbivému akademismu.

Dánská dívka (The Danish Girl, Spojené království, USA, Belgie, 2015, IMDb)
Režie: Tom Hooper, scénář: Lucinda Coxon podle románu Davida Ebershoffa, kamera: Danny Cohen, střih: Melanie Ann Oliver, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Eddie Redmayne, Alicia Vikander, Matthias Schoenaerts, Ben Whishaw ad., 119 min., distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 4. 2. 2016).

Dánská dívka (The Danish Girl, Spojené království, USA, Belgie, 2015, IMDb)
Režie: Tom Hooper, scénář: Lucinda Coxon podle románu Davida Ebershoffa, kamera: Danny Cohen, střih: Melanie Ann Oliver, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Eddie Redmayne, Alicia Vikander, Matthias Schoenaerts, Ben Whishaw ad., 119 min., distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 4. 2. 2016).

Přečteno 4162x

Článek vyšel v časopise Cinepur #104, březen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena

Láska mezi kapkami zvířecí krve / O těle a duši

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (114) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (286) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #104 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #104, březen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Vladimír Turner / Vagantem v telekomunikačním věku (Sylva Poláková, český talent)

Saulův syn / Holocaust na výbornou (Jan Kolář, kritika)

Rotterdam 2016 / Festivalová rekonstrukce (Martin Kudláč, report)

Sázka na nejistotu / Čekání na ekonomický armagedon (Ondřej Pavlík, kritika)

Hodný dinosaurus (Anna Krejčířová, mimo kino)

Optikou nihilisty / Obrazy těla a mysli ve filmech Gaspara Noého (Janis Prášil, portrét)

+ více...