Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

… Žiju v bytě od maminky, se svojí krásnou přítelkyní… Studuju na prestižní škole… Ve svých devatenácti letech vydělávám víc než moje teta se třemi úvazky… Mám mezery ve vzdělání, ale dovedu je dobře maskovat… Nezajímám se o politiku do té doby, dokud mám co jíst a mám volnost jednat svobodně…

Tyto a další věty, které charakterizují existenční bezstarostnost dnešní generace umělců zaměřujících se mimo jiné na problémy každodenního života v globalizované společnosti, zaznívají ve videoperformanci Nevim coby (2007) Vladimíra Turnera, již zkompiloval ještě jako student Centra audiovizuálních studií na pražské FAMU. O dva roky později pokračoval ve studiích v ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida na VŠUP. Turnerovu již od studií značně rozvětvenou uměleckou činnost spojuje jedno stěžejní téma a motivace – využití potenciálu veřejného městského prostoru jako svobodného fóra. Součástí jeho tvůrčí metody je pokus o infiltrování se a následné narušení stávající situace.

Vladimír Turner (*1986, Praha) se pohybuje na pomezí dokumentárního filmu, site specific umění a sociálně angažovaného umění. V dokumentárním snímku White-Black Film (2013) se věnoval postkoloniální situaci lidu Gija, jednomu z národů australských aboriginců. Je autorem jednodenní městské hry – na bázi situacionalistických principů – pro libovolný počet hráčů, která vybízela účastníky k přetvoření osmnácti pražských lokací (www.uff-game.net). Natáčí dokumenty, které mají dílem reportážní charakter, ale nezapírá v nich ani svou vlastní kritickou optiku. Kritika v jeho tvorbě je přitom často namířená proti umění i institucím. Formálně se pohybuje po široké škále, která mu umožňuje spolupracovat na publicistických pořadech České televize (např. Náš venkov, Intolerance), a zároveň uvádět své filmy i na festivalech s experimentálním zaměřením, jako jsou český PAF a Lunchmeat či barcelonský Loop festival. Do roku 2012 působil jako člen skupiny Ztohoven, od které se pro nesouhlas se „slávychtivostí“ tehdejší sestavy oddělil, ale do té doby s ní realizoval například narušení živého vysílání České televize simulací atomového hřibu (Mediální realita, 2008). V tomto případě se jednalo o „hacknutí“ virtuálního veřejného prostředí.

Převážná část Turnerovy tvorby se však odehrává přímo ve městě, o kterém říká: „město mne inspiruje většinou negativně a moje projekty jsou tak často jeho kritikou.“ Z pozice pozorovatele každodenní reality prochází ulicemi a do jisté míry spontánně reaguje na okolní podněty: „atakuje“ komerční i politické kampaně, vytváří ready madey z odložených věcí, svými zásahy mění vyznění i funkci daného místa. Své akce většinou natáčí. Vzniklé krátké videoperformance zveřejňuje na internetu.

Turner se ve své angažované tvorbě nezaměřuje pouze na místo, odkud pochází – tedy Prahu. Kritický pohled uplatňuje všude tam, kde právě pobývá. Stává se tak novodobým vagantem putujícím po světě, který využívá současných komunikačních audiovizuálních technologií v kombinaci se zavedenými žánry uměleckých intervencí do veřejného městského prostoru jako jsou performance, happening či site-specific instalace a akce. Vychází částečně ze street artu, který je dnes obohacován o sémantiku virtuálního pole. Svoje intervence do veřejného městského prostoru tak nazývá nejčastěji urban hackingem, kde se uplatňují balancování na hraně legitimity, adrenalin a snaha vyprovokovat pozornost veřejnosti.

Ilegální gesta

Svépomocným gestem například komentoval spolu s architektem a bikerem Ondřejem Mladým podceňovanou bezpečnost cyklistů v městském provozu. V rámci akce Povinná výbava (2011) připevnili na řídítka jízdního kola projektor, který před cyklistu promítal chybějící cyklostezku. Povinná výbava byla jedním z projektů, v nichž použil světlo jako základní princip pohyblivého obrazu přímo v umělecké akci, které tak dodal další interdisciplinární rozměr i tématické roviny. Tím druhým je Galerie ve Streetartu (2012) realizovaná ve stejné sestavě jako Povinná výbava. V den vernisáže výstavy Městem posedlí v Městské knihovně v Praze věnované street art, spustili „provoz“ alternativního galerijního prostoru – světelné kostky. Nabílili prázdnou betonovou „kóji“ na Branickém mostě v Praze a na blízkou lampu načerno napojili dvě řady zářivek, které se rozsvítily vždy spolu s veřejným osvětlením. Tímto parazitním zásahem oživovali opomíjený městský mobiliář, kterému propůjčovali kvality umělecké instalace a zároveň upozorňovali na paradox vystavování streetartových „fragmentů“ v galeriích v rámci institucionalizovaného uměleckého provozu.

Ve stejném roce, ještě s performerem Vojtěchem Fröhlichem a fotografem Janem Šimánkem, vylezli na billboard umístěný na Barrandovském mostě, a přesměrovali jeho lampy tak, aby osvětlovaly blízkou plastiku Rovnováha (1989) sochaře Josefa Klimeše. Projíždějící, na které do té doby shlížel obří osvětlený billboard s reklamou na další výdobytek automobilového průmyslu, měli najednou šanci spatřit plastiku z litého betonu ztvárňující meandr řeky, nad kterým se tyčí barrandovský dopravní uzel. Tvůrci tak jednoznačně dali najevo nelibost nad lhostejností k umění, které nepatří k preferovaným kunsthistorickým obdobím, a nad disharmonickou, tržně orientovanou světelnou scenérií Prahy.

V těchto třech projektech využil Turner médium světla jako fluidního, dočasného a zároveň dostatečně efektivního nástroje praxe urban hacking. A ve všech spojil adrenalin s dobře srozumitelným gestem i v krátkém časovém úseku, který je nevyhnutelný, jakmile se tvůrci pohybují za hranicí ilegality: „Vzhledem k ilegalitě projektů je jejich životnost proměnlivá a záleží na tom, za jak dlouho se ve strukturách ukáže, že je na místě něco ‚nežádaného‛. To znamená, dokud nepřijde policista, městský úředník nebo třeba jen úklidová četa.“

Výběr z audiovizuálních prací Vladimíra Turnera
Nevim coby, 2007
Mediální realita, se skupinou Ztohoven, 2008
UFF, 2009
Povinná výbava, 2011
Galerie ve Streetartu, 2012
Osvícení, 2012
White-Black Film, 2013
Memory of the future — Occupy and live!, 2013
Comments On Megapolis, 2014
Terra Nullius, 2015