Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Žánr hororu není třeba nijak zdlouhavě představovat. I amatérský znalec filmové historie nebo běžný filmový fanoušek zná alespoň základní vývojové obrysy tohoto žánru, který se vyznačuje poměrně stabilní ikonografií. Současní tvůrci ji mohou svébytně rozvíjet, kombinovat s ikonografií jiných žánrů, ale také nekonečně rozmělňovat. Většina světových kinematografií má tak v daném žánru své hýčkané zástupce, ale i početnou skupinu druhořadých filmů, které kopírují aktuálně módní hororové trendy. Současné horory se přitom zpravidla neumisťují na prvních příčkách výročních anket nejlepších filmů a ani v popředí žebříčků různých filmových databází. Fanouškové i recenzenti spíš častěji žehrají nad tím, že „tohle už někde viděli“ nebo že „tomu schází napětí či originální nápad“. Navzdory předpokládané „vyčerpanosti“ je však horor žánrem značně trvanlivým právě z hlediska přízně publika a zájmu producentů. Navíc i rozporuplně přijímané filmy, které nepatří mezi kasovní trháky, se z jistého úhlu pohledu mohou jevit jako zajímavé či dokonce podnětné v rámci vývoje tohoto žánru, kterému v Cinepuru věnujeme samostatné téma vůbec poprvé.

Horor zahrnuje hned několik vlastních subžánrů, bývá realizován v různých produkčních podmínkách a z hlediska teritoriálního výskytu je prakticky všudypřítomný. Příspěvky v tématu se proto neorientují pouze na americkou produkci nebo na vysokorozpočtové hororové spektákly, ale obracejí se rovněž k výrobně skromnějším počinům, směřujícím například do oblasti exploatace. Úvodní příspěvek Antonína Tesaře představuje fenomén „děsuplných médií“, která pronikají (nejen) do zápletek mnoha současných hororů, a to ve spiritistickém i technologickém smyslu. Od duchů k tzv. nemrtvým se přesouvá text Ivy Baslarové, zkoumající obrazy dnešních televizních a filmových upírů, kteří již nejsou hrůzostrašnými monstry, ale spíš sex symboly a objekty touhy. Následující článek Davida Čeňka se vrací k úplným počátkům gore filmu – shrnuje pozadí vzniku Krvavé hostiny, jež se stala počátkem 60. let průkopnickým dílem tohoto hororového subžánru. Jiří Blažek nabízí úvahu nad historickým vývojem španělského hororu, který bývá pokládán za příklad jedinečné a národně specifické varianty žánru. Komplexnější pohled na španělskou hororovou produkci však takový dojem podstatně relativizuje. Poslední dva články se soustřeďují na výrazné osobnosti současné hororové tvorby. Anna Krejčířová rozebírá tzv. španělskou trilogii Guillerma del Tora, v níž se zaměřuje zejména na charakteristické pojetí postav monster. Experimentální tendence v evropském hororu přibližuje text Michala Böhma o filmech režisérského dua Hélène Cattet a Bruno Forzani, ve kterých se prolínají tradice gialla se surrealistickým odkazem.