Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nepsané pravidlo filmové publicistiky, které však zásadně utváří její ideologii, velí: režisér je autorskou osobností číslo jedna. Zvlášť u tak renomovaného tvůrce, jakým je Ridley Scott, se význam jeho autorského vkladu zdá být nezpochybnitelný. O novém snímku Marťan se proto silácky pronáší, že jde o Ridleyho nejlepší počin od roku 1982, že se režisér „vrací do formy“, a tak dále. Právě u Scotta se ale ukazuje, jak je tato rétorika zavádějící a ztrouchnivělá. Minimálně na jeho pozdní tvorbě lze přesvědčivě demonstrovat, že zcela klíčový, ne-li ten vůbec největší vliv na výslednou podobu díla a jeho přijetí mají především scenáristé.

Vezměme si dva nedávné, Scottem režírované, avšak v mnohém protikladné sci-fi snímky Prometheus a Marťan. Zatímco pod první, ze všech stran nelítostně kritizovaný film, se scenáristicky podepsal Damon Lindelof (byť ne výhradně – přepisoval původní skript Jona Spaihtse), druhý jmenovaný, lépe přijatý snímek vznikl podle scénáře Drewa Goddarda. Ačkoli se Lindelof a Goddard v minulosti potkali při práci na seriálu Ztraceni, jejich profesní cesty poté nabraly rozdílný směr. A právě skrze tuto rozdílnost lze dvojici zmiňovaných filmů chápat spíše v kontextu kariér obou scenáristů a už méně v kontextu (pří)značně nevyrovnané režijní kariéry Ridleyho Scotta.

Damon Lindelof si u geeků, kteří dnes tvoří jednu z hlavních cílových skupin studiové produkce, vybudoval pověst nenapravitelného fušera. Není divu, jako autor se pravidelně podílí na projektech, jež všelijak narušují zažitou představu o „kvalitním“ hollywoodském filmu. Světová válka Z vyvádí z míry svojí nesourodou epizodickou strukturou, Země zítřka coby hrané sci-fi netypicky míří na dětské publikum a ostře se vymezuje vůči módní vlně „temně realistických“ blockbusterů. Prometheus pak fanboyům připravuje hned několik drzých provokací. Ústřední tým vědců sestává z iracionálních idiotů, jejichž jednání se vzpírá základní logice. Pátrání po původu lidstva navíc nevede k odpovědím na věčné existenciální otázky, ale v duchu proklínaných aspektů Ztracených klopýtá k religióznímu vyústění s otazníky visejícími ve vzduchu.

Drew Goddard oproti tomu začínal jako protežé uznávaného Josse Whedona, v jehož megaúspěšných Avengers přiměje rozhádané hrdiny ke spolupráci až smrt jejich nejoddanějšího fanouška. Vstříc divákům znalým popkultury vychází oba tvůrci také v metafilmu Chata v lesích, kde postava zhuleného nerda navzdory slasherovým konvencím přežívá až do konce. Pozici geek-friendly autora Goddard nejnověji potvrdil kladně přijatým seriálem Daredevil a svoji náklonnost k marvelovskému univerzu přenesl také do Marťana.

Velkou výzvou, se kterou se Goddard musel při adaptování románu Andyho Weira potýkat, totiž bylo, jak zpřístupnit širšímu publiku příběh opuštěného astronauta, jehož přežití na Marsu závisí na teoriích vyčtených z učebnic fyziky. Suchý akademický žargon proto mimo jiné odlehčil intertextuálními narážkami, z nichž některé v lepším případě fungují jako metavtip (význam Elrondovy rady vysvětluje Sean Bean, Boromir z Pána prstenů), v horším jako slogan náborového letáku pro vesmírný výzkum („Přidejte se k nám a zalétáte si jako Iron Man!“). Navzdory úporné snaze polidštit film charismatickým „everymanem“ Mattem Damonem a kanonádou humorných momentů celek působí jako autistická fantazie, v níž hrdina překonává nástrahy striktně racionálními úvahami a v zájmu uvěřitelnosti přitom dokonce stíhá i chodit na záchod.

Scottova reputace vizuálně smýšlejícího umělce by se měla promítnout alespoň do rozpoznatelného stylu, který by v různorodé látce zanechal hlubší autorskou stopu. Snad až na Promethea jsou však jeho poslední filmy zaměnitelnými sériovými produkty bez koncepčního výtvarného řešení. Mechanická kamera a střih prospívá výstřednímu, dialogicky košatému materiálu, jaký pro Konzultanta sepsal jižanský gotik Cormac McCarthy, ale jindy je spíše ubíjející. Na rozdíl od svého tragicky zesnulého bratra Tonyho, jenž s postupujícím věkem cizeloval svůj nezaměnitelný hyperkinetický rukopis, Ridley Scott v současnosti připomíná haprující průtokový ohřívač, skrze který neřízeně proudí nápady ostatních. Vlažný Marťan je toho důkazem.