Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ztraceni v Mnichově / Hra na zradu
kritika / český film / Antonín Tesař / 21. 12. 2015
Už když v úvodních titulcích Ztraceni v Mnichově vidíme nápis „Film Petra Zelenky a jeho přátel“, můžeme mít pocit, že se tu ohlašuje pozapomenutá minulost. Zelenka je tvůrce spojený s devadesátými lety, kdy byl považovaný za progresivního tvůrce poučeného z americké nezávislé kinematografie, ale zároveň předvádějícího její osobitou českou variantu. Přesně to byl také hlavní požadavek na nové české filmy v deváté dekádě – poučit se ze zahraničí a převést to do českého prostředí. Dnešní česká kinematografie je z větší části mnohem méně ambiciózní a domácí filmová kritika k ní také přistupuje skeptičtěji než v devadesátkách, jež se nesla v duchu čekání na „velký český film“, který recenzenti vyhlíželi v „příštím snímku“ nejednoho domácího debutanta.
Podobně jako další naděje devadesátkového českého filmu Saša Gedeon, Petr Václav, Zdeněk Tyc nebo Ivan Vojnár měl i Zelenka po přelomu tisíciletí s realizací nových filmů stále větší problémy. V posledních deseti letech Zelenka natočil jen jediný, relativně pozitivně přijatý snímek Karamazovi z roku 2008. Po sedmi letech se vrací se Ztraceni v Mnichově a podobně jako v případě Karamazových jde o snímek, který komunikuje lépe s režisérovými starými filmy než se současnou českou filmovou scénou. Někteří kritici sice film chápou jako hořkou variaci Truffautovy Americké noci (na níž také odkazuje) nesenou poněkud alibistickou snahou ukázat, proč u nás není dnes možné natočit kvalitní film. Ztraceni v Mnichově rozhodně jsou zahořklým dílem, v němž je navíc příběh nešťastného filmového štábu jen paralelou k obecnějšímu tématu českému komplexu mnichovské zrady.
Nemělo by ale zapadnout, že i takhle pesimisticky vyznívající snímek je podaný způsobem, který lze se všemi důsledky chápat jako hravý. Stejně jako ke všem Zelenkovým snímkům i ke Ztraceným v Mnichově s jejich zlomem do meta-roviny zhruba ve třetině stopáže můžeme jako diváci přistupovat jako k určitému pozvání ke hře, které můžeme a nemusíme přijmout – a právě tohle rozhodnutí pak bude mít nejzásadnější vliv na to, jak budeme celé dílo hodnotit. To ovšem platí pro libovolný film libovolného režiséra. Jeden z největších přínosů Zelenkových filmů ale spočívá v tom, že nám svou hru sugestivně nepodsouvají, ale naopak nám bez obalu prozrazují její principy. Zelenkovy filmy totiž opakovaně porušují jedno ze základních pravidel filmové fikce, a sice opozici mezi reálným hercem a fikční postavou. Členové skupin Visací zámek a Mňága a Žďorp, Jarek Nohavica a Karel Plíhal, ale i herci Dejvického divadla v Karamazových doslova hrají sami sebe. Jejich reálné persony tu plynule přecházejí do fikčních postav. Zatímco v běžných fikčních filmech obvykle vnímáme těla v obraze jako těla fikčních postav a ne herců, Zelenkova díla nás neustále nutí akceptovat oba aspekty těchto těl, a to paradoxně právě proto, že se v nich tyto aspekty vzájemně neustále prolínají a tím na sebe upozorňují. Protagonisté jeho filmů tak zároveň nejen hrají sami sebe, ale také si hrají sami na sebe.
Ztraceni v Mnichově je typický Zelenkův film i v tom, že se mu daří být zábavný a podnětný pouze tehdy, když si hraje sám se sebou. V okamžiku, kdy se rozhodne porušovat vlastní pravidla, obvykle upadá do banality nebo naivity. V Zelenkově novince jsou to v první řadě ty momenty, kdy se pokouší reflektovat mnichovskou zradu, v čele s dlouhým polopatickým dialogem, kde se vykládá pojetí Mnichova podle historika Jana Tesaře. Nejde tu o to, do jaké míry je Tesařova interpretace Mnichova věrohodná nebo inspirativní. Problém je v tom, že uprostřed snímku, který je jinak celý postavený na sofistikovaném rozorávání hranic identity a autenticity prezentovaných aktérů a situací, působí takto podaná lekce z českých dějin jako suchopárná přednáška. Chceme-li Zelenkův film brát jako výzvu k zamyšlení nad tím, jak český národ vnímá sám sebe v evropském prostoru, je otázka, proč by takovou výzvou neměla být už Tesařova kniha, z níž Ztraceni v Mnichově jen citují a ne příliš důsledně ji ilustrují pomocí příběhu nezdařeného natáčení. Je pak otázka, zda se i v tomhle případě neopakuje další typický rys Zelenkových starších filmů, totiž že jim kritici přisuzují víc, než kolik jsou schopné unést.
Ztraceni v Mnichově (ČR, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Petr Zelenka, kamera: Alexander Šurkala, střih: Vladimír Barák, hudba: Matouš Hejl, hrají: Martin Myšička, Tomáš Bambušek, Marek Taclík, Jana Plodková, Jitka Schneiderová ad., 105 min., distribuce: Falcon (premiéra v ČR 22. 10. 2015).
Ztraceni v Mnichově (ČR, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Petr Zelenka, kamera: Alexander Šurkala, střih: Vladimír Barák, hudba: Matouš Hejl, hrají: Martin Myšička, Tomáš Bambušek, Marek Taclík, Jana Plodková, Jitka Schneiderová ad., 105 min., distribuce: Falcon (premiéra v ČR 22. 10. 2015).
Přečteno 5708x
Článek vyšel v časopise Cinepur #102, listopad 2015.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
1.5 /6
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Ztraceni v Mnichově
**** CINEPUR (2.7)
**** ČTENÁŘI (3.5)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice
Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba
Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna
Kvík / Až si zase příště dáte klobásku
Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev
BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal
Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi
DALŠÍ Z RUBRIKY český film
Na FAMU nás učili, že žánr je „fuj“ / Rozhovor s režisérkou Terezou Nvotovou
A pak přišla láska… / Tarot a terapie
Návraty kamarádů do deště / Pokračování normalizačních trháků po roce 1989
Nejenom Eso / Fenomén česko-slovenských televizních hitparád
Začátky a konce / Anketa o filmových a televizních „devadesátkách“
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car
Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci
Hlediště jsou ti druzí / Annette
RUBRIKY
anketa (32) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (119) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (17) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (16) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1116) / mimo kino (192) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (52) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (88) / téma (1029) / televize (138) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #102, listopad 2015
Z obsahu tištěného čísla:
Cenzura jako dědictví / Archivy, demokracie a švédský filmový průmysl (Trond Lundemo, téma)
Úvod (Lukáš Skupa, téma)
Pomíjivost věčnosti / Mezinárodní workshop Filmové dědictví: současnost a budoucnost (Jiří Blažek, téma)
Nonfikční film nejen pro zasvěcené (Lucie Česálková, téma)
Nástrahy filmových kánonů / Případ Maďarského národního filmového archivu (Eszter Fazekas, téma)
Compton: A Soundtrack by Dr. Dre / Hra na hrdiny gangsta rapu (Jiří Špičák, soundtrack)