Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Velké filmové přehlídky jsou jako kostely, koná se tam bohoslužba za kinematografii. Zato Karlovy Vary mi připomínají spíš rockový festival,“ kvitoval německý režisér Dietrich Brüggemann, když letos na festivalu v Karlových Varech uváděl projekci svého soutěžního filmu Heil. A je celkem příznačné, že na rozdíl od svého předchozího filmu, spirituálního minimalistického dramatu Křížová cesta, do Varů přivezl třeskutou lidovou komedii s provokativním tématem, ale veskrze mainstreamovým zpracováním. Přinejmenším tím ale znovu otevřel otázku, co je karlovarský festival vlastně zač a potažmo také čím by chtěl nebo měl být.

V souvislosti s letošním ročníkem lze občas narazit na srovnání s blížícím se podzimním pražským festivalem Be2Can, který organizuje distribuční společnost Film Europe a který se zaměřuje na uvádění soutěžních filmů z prestižních přehlídek v Benátkách, Berlíně a Cannes. Představa, že Be2Can představuje pro Vary něco jako přímou konkurenci, je ale značně přehnaná. Film Europe zřejmě svou akci bude prezentovat čistě jako přehlídku filmů a ne jako významnou kulturní a společenskou událost. Be2Can je spíš dosavadním vyvrcholením dlouhodobějších strategií, které vůči Karlovým Varům zaujímají české artové distribuční společnosti – tedy kromě Film Europe také Aerofilms a Artcam. Všechny tyto společnosti se výrazně zaměřují na filmy festivalového okruhu, samozřejmě v čele s tituly ze zmíněných tří nejprestižnějších světových přehlídek. Už řadu let přitom platí, že některé ze svých zakoupených distribučních novinek ve Varech vůbec neuvádějí (což samozřejmě může být způsobeno jak jejich vlastním strategickým rozhodnutím, tak nezájmem dramaturgického karlovarského týmu jejich filmy promítat).

Přednost midcultu

Už před nástupem Film Europe se například dvakrát v Karlových Varech neobjevil vítězný film z Cannes, na který měla v té době k dispozici práva společnost Artcam (konkrétně šlo o filmy Mezi zdmi, 2008, a Strýček Búnmí, 2010). Stejně tak letos Artcam neuvedl novinku Apichatponga Weerasethakula Cemetery of Splendour, kterou koupil z Cannes, ale zároveň v programu festivalu najdeme jiný jejich distribuční titul O patro níž Radu Munteana. Od Aerofilms zase festival promítl Mládí Paola Sorrentina, ale Love Gaspara Noého se objevila jen jako jediná dodatečně přidaná projekce v samotném závěru přehlídky. Společnost Film Europe pokračuje v podobné strategii, jen jde mnohem dál. Loni Karlovým Varům postoupila (údajně za velmi vysokou cenu) jen několik z řady svých titulů (konkrétně Slabošpyckého Kmen a Zvjagincevova Leviatana) a letos už veškeré své distribuční filmy z Berlína, Benátek a Cannes směřuje na druhý ročník Be2Can. Pro Vary ani jejich návštěvníky tedy není až tak radikálně nová situace, že nemohou na festivalu vidět všechny významné filmy ze světových přehlídek. Otázka zní, kolika z potenciálních diváků festivalu to vlastně vadí natolik, že kvůli tomu do Karlových Varů vůbec nepojedou. Maximálně tím může utrpět prestiž festivalu v očích (a textech) českých cinefilů a filmových kritiků, kteří do Karlových Varů jezdí hlavně kvůli možnosti vidět na plátně filmy ze světových přehlídek.

Jedním z důvodů, proč Be2Can mohou jen těžko obstát jako konkurent Karlových Varů, souvisí i s Brüggemannovým prohlášením, že Karlovy Vary nejsou cinefilní bohoslužba, ale rockový festival. Jde o komplexní mediální a kulturní akci oslovující širokou škálu médií i potenciálních návštěvníků velmi různorodými obsahy. V určitých ohledech může karlovarský festival připomínat masové rockové festivaly jako Rock for People nebo Trutnoff. Jeho programová skladba je ale mnohem vrstevnatější. Jako by chtěla mít pro každého něco. Cinefilům jsou určeny sekce promítající filmy z prestižních světových přehlídek, ctitelům experimentů sekce Imagina, zájemcům o dokumenty příslušná dokumentární soutěž, milovníkům braku Půlnoční sekce atd.

Publikum, které se schází ve festivalových sálech, má zřejmě také daleko k vyznávání vysoce elitářské artové a auteurské filmové tradice. V úhrnu tleská mnohem bouřlivěji po projekcích filmů, jako je Heil nebo lacině líbivé indické drama Umrika, než snímkům jako Tělo Małgorzaty Szumowské, což byl jeden z letošních favoritů českých cinefilních kritiků. To stvrzuje i pohled na žebříček Divácké ceny deníku Právo, kde každý rok bodují (v lepším případě) midcultové filmy jako Sorrentinovo Mládí nebo Zbrusu Nový zákon Jaco Van Dormaela. Podobní návštěvníci Varů přehlídku Be2Can dost možná úplně minou. Televizní diváci, kteří mají díky Festivalovým vteřinám s Markem Ebenem pocit, že Karlovy Vary jsou především dostaveníčkem celebrit, se o akci Film Europe nejspíš ani nedozvědí. Přehlídka Be2Can ve skutečnosti nabourává jen jednu část komplexní mediální image festivalu, totiž právě tu, pro kterou Vary představovaly hlavní kontakt se současnou festivalovou scénou.

Auteuři v pozadí

Do tohoto kontextu můžeme dosadit i dlouhodobě kritizovanou Hlavní soutěž. V první řadě není úplně jednoznačné, zda vůbec máme tuto sekci považovat za klíčovou část programu. Nejprestižnější světové festivaly v čele s Cannes si prostřednictvím svých soutěží hýčkají úzkou skupinu auteurských režisérských celebrit a pokoušejí se objevovat nové talenty, které by přiřadily do této vybrané společnosti. Karlovy Vary ale nic takového nedělají. Jejich soutěžní sekce naopak zpravidla vychází z evropského žánrového filmu, který bývá doplněný o jedno nebo dvě jména známá z auteurských festivalových kruhů. Letos je to zmíněný Brüggemann, jehož Heil je typický karlovarský soutěžní film i v tom, že představuje autorův úkrok do mainstreamovější tvorby (podobně jako v minulých letech Whisky s vodkou Andrease Dresena nebo Velký sešit Jánose Szásze). Povědomě by mohlo znít i jméno Rumuna Florina Şerbana, který v roce 2010 získal Cenu poroty v Berlíně za svůj debut Když chci, tak písknu. Jeho soutěžní film Box je ale také jen nenápadné milostné drama, lehce ozvláštněné nápaditým využíváním úhlů pohledu kamery.

Nejvýraznějším posunem letošního ročníku tak bylo výrazné zastoupení premiérových českých filmů napříč různými hranými i dokumentárními, soutěžními i nesoutěžními sekcemi. To rozhodně neznamená, že by český film obecně směřoval k ambicióznějším projektům, nebo dokonce že by se blýskalo na nějakou novou novou vlnu. Jednotlivé české filmy jsou totiž vzájemně naprosto odlišné a reprezentují různé proudy současné domácí kinematografie, od pokusů o inteligentní mainstream (Domácí péče), přes hraný art (David) a mainstreamový dokument (Amerika) až po koketování s brakovými žánry (Nenasytná Tiffany). V sumě českých premiér, které Karlovy Vary nabídly, se také spojuje několik různých vlivů a náhod: třeba ochota některých distributorů uvádět do českých kin absolventské filmy z FAMU nebo dlouhodobější snaha karlovarského dramaturgického týmu zařazovat do Hlavní soutěže domácí tituly. Přesto by bylo sympatické, kdyby se i napříště ve Varech objevovaly ambicióznější premiérové české filmy, už proto, že artovější a menšinovější tuzemské tvorbě by spojení s takto mediálně sledovanou akcí mohlo pomoci.

V úvodu položená otázka, zda by Be2Can mohl být vnímán jako reálný konkurent karlovarského festivalu, může působit jako marginálie. Ve světle tohoto problému se ale dobře ukazuje, jak neotřesitelnou pozici mezi českými festivaly Karlovy Vary mají a jak obtížné je si představit něco, co by ji mohlo nějak rozkymácet. Nemožnost uvádět některé soutěžní filmy z Cannes rozhodně takovým podnětem nejsou. Letošní ročník s kvalitativně rozkolísanou Hlavní soutěží opírající se o evropské žánrové filmy, s bohatou základnou tematických sekcí rozkročených od experimentů po brak, s širokou podporou běžných diváků nakloněných midcultovým a mainstreamovým filmům, s masivním mediálním pokrytím a s Harveyem Keitelem jako hlavním hostem ukazuje sílu zvyku a naznačuje, že ať se nám to líbí, nebo ne, festival i nadále zřejmě zůstane v podstatě stejný jako řadu let doposud. Maximálně na něm budeme vídat o něco méně novinek chráněnců Cannes a dalších elitních přehlídek.

50. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, 3. – 11. července 2015.