Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nejnovější filmová adaptace klasického románu Thomase Hardyho začíná záběry ženy v kožené jezdecké vestě cválající na koni krajinou. Ještě před tím se jí dostane výsady sdělit v mimoobrazovém komentáři své jméno a uvést diváka do příběhu. Svou touhu po nespoutanosti vypravěčka Bathsheba Everdene stvrdí krátce po úvodních titulcích, kdy bez dlouhého váhání odmítne nabídku k sňatku od ovčáka Gabriela Oaka s pohlednou tváří a urostlým tělem Matthiase Schoenaertse. Zejména z obav, že by ji nedovedl zkrotit, se nechce stát majetkem muže. Tento úvod nejen odpovídá na otázku, komu za své příjmení vděčí neohrožená Katniss z Hunger Games, ale především, jaké kvality Hardyho předlohy se režisér Thomas Vinterberg a scenárista David Nicholls rozhodli vyzdvihnout.

Modernizace milostného čtyřúhelníku z viktoriánské Anglie přitom nespočívá v zásadních dějových úpravách a samovolném uzpůsobování látky sílící poptávce po silných, prakticky orientovaných a ekonomicky soběstačných ženských postavách. Bathshebino odmítání podřídit se společenským očekáváním a obětovat kvůli finančnímu zázemí svou individualitu logicky vyplývá z vyprávění, které výrazněji a vnímavěji než kniha zohledňuje ženskou subjektivitu a vyhýbá se stereotypnímu škatulkování rozmarů postav podle genderové osy. Jak se nakonec ukáže, citově labilnější a náchylnější k selhání s fatálními následky jsou muži.

Tvůrci zároveň nešli tak daleko, aby Oakovi, zosobňujícímu Hardyho slovy „kompendium veškerého zdraví a síly na světě“, přidali na ambivalenci a přepsali v zásadě tradicionalistický závěr. Směřují k němu ovšem primárně s ohledem na skrývané vášně a nevyjádřitelné tužby Bathsheby. Zatímco Hardy vyprávění střídavě soustředí okolo jedné z ústředních mužských postav, film hledisko ženiných nápadníků zohledňuje jen okrajově. Mužský hlas nikdy nikdy v přeneseném ani doslovném významu nepřekryje hlas ženský, který film otevírá. Během scény dvojhlasého zpěvu například slyšíme Bathshebu zřetelněji než zámožného statkáře Boldwooda.

Vyprávění oproti knize nedynamizuje otázka, který ze tří mužů bude tím pravým, ale kdy Bathsheba prozře a pochopí, že největší respekt k její svéhlavé osobnosti chová, a největší volnost jí tudíž ponechá Oak. Pohledy, jež si mezi sebou od začátku vyměňují, nás nenechávají na pochybách, že jsou si souzeni. Ostatní postavy plní zejména dramaturgickou úlohu překážek oddalujících jejich sblížení. Film je díky koncentraci pozornosti na pomalé sbližování dvou spřízněných duší svižnější a semknutější než Hardyho po částech vydávaný román nebo rozmáchlé zpracování Johna Schlesingera z roku 1967. Na druhé straně trpí uspěchaností a nabízí užší sociální rámec, než bychom očekávali od autora Rodinné oslavy nebo Honu, dvou přesných studií deformujícího tlaku společenských konvencí.

Vyjmutí postav z širšího dobového kontextu a jen skicovité vykreslení koloritu venkova jihozápadní Anglie přispívá k univerzálnosti příběhu za cenu nedostatečného zohlednění třídního aspektu a dobové morálky. Rozhodnutí hrdinů, mnohdy jdoucí proti jejich přirozenosti, nejsou navenek motivována veřejným míněním, nýbrž pouze individuálními rozmary. Snímek se tak blíží hollywoodským velkoprodukcím z 50. let nejen výtvarnou stylizací, což byl Vinterbergův záměr, ale i lehkou naivitou a vypravěčskou přímočarostí.

Technicolorové spektákly, ale i plátna romantických malířů připomínají až nadpřirozeně malebné záběry figur osaměle kráčejících krajinou. Živá kamera, přirozené světlo (a jeho odlesky v objektivu) nebo časté užívání detailů na druhé straně obrazům dodávají zemitě realistický nádech. Fúze romantismu a naturalismu nakonec proniká všemi vrstvami filmu, který do melodramatického rámce vsazuje moderní myšlenky a emocionálně upřímné postavy. Vinterbergova rurální Anglie sice není stejně přesvědčivá jako jeho dnešní Dánsko, ale Bathsheba Everdene zůstává uvěřitelnou a současnému divákovi dobře srozumitelnou hrdinkou až do romantického finále. Ani v něm se nenechá ovládnout city a sama vyvoleného vyzve ke společnému soužití. Daleko od hlučícího davu tím dodržuje příslib z úvodních minut – rozhodující slovo patří ženě.