Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Šílený Max: Zběsilá cesta / Zřete jej!
kritika / Jiří Flígl / 27. 7. 2015
Klíč k úspěchu v tomto případě spočívá v důsledném upřednostnění klasického principu, že forma nemá být sama o sobě atrakcí, nýbrž účelově podřízená akci v obraze. Zběsilá cesta neupadá do virtuální umělosti prostě proto, že základem všeho jsou záběry pořízené přímo v terénu. Akční sekvence pak skrze reálné, dechberoucí kaskadérské kousky, kolize automobilů i exploze fascinují svým fyzickým efektem a díky provázání s vyprávěním získávají dramatický rozměr a nestávají se pouhými exhibicemi.
Jednotlivé sekvence vždy uvozuje dlouhý celkový záběr, jenž předestře rozložení akce, a následná rychlá montáž krátkých záběrů si uchovává přehlednost díky stabilní kameře a centrování kompozice na střed rámu. Každá scéna je důklad- ně rozvržena co do prostoru a pohybu i návaznosti akce v něm a obvykle zahrnuje několik paralelních linií, které zpětně tím, jak přecházejí z jednoho záběru do druhého, dále pomáhají vést pozornost publika. Podobný princip hustě rozesetých střípků Miller využívá také k představování postapokalyptického světa s rozvětvenou mytologií, ale také jednotlivých postav a jejich osobních příběhů a motivací. Bez povšimnutí by neměl zůstat ani fakt, že Miller upřednostňuje emoce a náznaky před doslovností dialogů. Proto také vzájemnou dynamiku i vnitřní pochody figur vyjadřují především činy, gesta a pohledy.
Subžánr postapokalypsy Millerovi vždy sloužil k aktualizování archetypálních příběhů a oživování starých žánrů, ale i k přemýšlení nad těmi soudobými. Maxovská tetralogie nepředstavuje sérii navazujících příběhů, ale spíše různé rozvahy nad tématem hrdinství, přičemž každý díl staví ústřední figuru do jiné role i žánrového kontextu. První film tak zkoumá ikonu klasického hrdiny coby zastánce řádu, ale v polemice s dobovou módou exploatačních snímků o pomstě zkoumá, jak se Max sám stává bestií. Druhý díl s koncem civilizace zvěstuje návrat westernového étosu a třetí přidává prvky noiru i osmdesátkových akčních dobrodružství a tematizuje mesiášský aspekt hrdinů. Pro oba sequely je pak zásadní, že je uvozují či zakončují vypravěči, což příběhy filmů staví do pozice legend a Maxe ustano- vuje jako bájnou figuru postapokalyptického věku, která v různých kulturách nabývá nové konotace.
To platí i pro Zběsilou cestu, kde se sice na začátku zdá, že vypravěčem bude sám Max, ale rovinu mýtu nastoluje závěrečný titulek. Kmenem, jehož paměť, identitu a hodnoty toto vyprávění uchovává, je tentokrát ekofeministická společnost, která vzešla z rebelie vůči destruktivnímu patriarchátu, jenž na utužování postapokalyptického statu quo vystavěl fanatickou válečnickou víru a striktní hierarchii. Jak značí fiktivní citát na konci, nelze před stavem věcí utíkat či se smířit s jeho přijetím, nýbrž je třeba se aktivně zasadit o změnu a ideální cestou k tomu se ukazuje spojení sil. V souladu s tím film předkládá otevřeně feministické vyprávění, které nejen že staví mužské a ženské postavy na stejnou rovinu a vyzdvihuje jejich vzájemnou spolupráci, ale především je všechny v duchu mota rebelie „my nejsme věci“ představuje jako propracované figury.
Středobodem vyprávění přitom není Max, nýbrž Furiosa, životem těžce zkoušená, ale nezlomená žena. Tato hybatelka děje a akční hrdinka nikdy nesklouzne k jakémukoli klišé, ať už ze spektra slabosti a podřízenosti, ale ani z ranku nadlidsky silných bojovnic. Na rozdíl od některých domněle emancipovaných figur jí je dáno i privilegium likvidace hlavní záporné postavy. Představuje tak stejný typ komplexní hrdinky jako ikonická Ellen Ripley. Zběsilá cesta vypráví v prvé řadě její příběh, do něhož Max vstupuje jako katalyzátor a zásadní pomocník.
Přečteno 5879x
Článek vyšel v časopise Cinepur #100, červenec 2015.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3.4 /8
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Blaxploitation jako paralelní kultura / Paradoxy a mnohoznačnosti jedné filmové kategorie
Čím je člověk v systému? / Parazit
Hardcore Henry / Na YouTube do kina
Cirkus Bukowsky / This Is a Man’s World
Atrakce chaosu / O stylu amerických akčních filmů nového milénia
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #100, červenec 2015
Z obsahu tištěného čísla:
Oko, srdce, mozek, pero a pěst / Empirické poznámky před deštivou komnatou (Jaromír Blažejovský, téma)
Sochání (v) Cannes / Rozhovor s koordinátorem Cannes Classics Geraldem Duchaussoyem (Jakub Felcman, rozhovor)
Nekonečná krize filmové kritiky (Jindřiška Bláhová, téma)
Země zítřka / Tahle země není pro škarohlídy (Ondřej Pavlík, kritika)
Carpenter zůstává králem hororu i bez obrazu (Jiří Špičák, soundtrack)
Kritikové a filmaři o kritice (Redakce, téma)