Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Cyničtí fanboyové nebudou ochotni přiznat, že si Zemi zítřka užili,“ věštil pár dní před premiérou scénárista Damon Lindelof. Narážel tak zjevně na to, že z jeho čerstvé spolupráce s režisérem Bradem Birdem vzešlo nezvykle optimistické dílo, jaká se dnes v Hollywoodu příliš nenosí. Do současné produkce však Země zítřka dokonale zapadá svojí nutkavou potřebou vztahovat se k dějinám kinematografie. Lindelofova a Birdova idealistická vize budoucnosti vyrůstá z poetiky sci-fi filmů z 60. let a pozdějších spielbergovských dobrodružství. Snímek ale zachází dál než jen k prostým imitacím či odkazům a svému naléhavému poselství vcelku odvážně podřizuje výstavbu vyprávění a fikčního světa.

Nostalgickou žánrovou pastiš Birdův film rámuje do vzpomínek dvojice hrdinů, kteří zpočátku zastávají protikladné názory. Mladá Casey Newton zapáleně bojuje za udržení vědeckého výzkumu a neváhá při tom riskovat krk, kdežto postarší geniální vynálezce Frank Walker místo naplňování svých dětských snů tráví dny u obrazovek s apokalyptickými výjevy. Země zítřka se tak pouští do polemiky s módními katastrofickými blockbustery, které paroduje billboardem ke smyšlenému filmu ToxiCosmos a označuje je za zpátečnickou zábavu pro škarohlídy. Jestliže jsou popkulturní reference obvykle bezpříznakové a mají za cíl spiklenecky potěšit publikum neškodnou prověrkou jeho znalostí, tady najednou získávají zřetelný hodnotící rozměr.

Podobně se Země zítřka staví k dalšímu z oblíbených hollywoodských postupů, sebeuvědomělému zpřítomňování narace. Hned v úvodní scéně Frank zírá přímo do kamery a chystá se přednést svůj životní příběh. Jakmile mrzutým tónem zahájí svůj proslov a v záběru se objeví jeho odpočítávající hodiny, hlas Casey tok vyprávění rázně zastaví a vrátí na začátek. Zcizující efekt, který oznamuje, že „je nám vyprávěno“, přitom klasicky slouží hlavně k dávkování nových informací. V Zemi zítřka jde ale mnohem víc o jejich povahu – Frank zní zkrátka příliš pesimisticky. Hned na začátku tedy snímek vytrhává diváka ze sledování ne proto, že by jej chtěl pobavit či informovat, ale spíše myšlenkově nasměrovat. Obnošená konvence tak v těchto souvislostech nabývá téměř brechtovských parametrů.

Agitační záměry Birdova snímku bychom měli mít na paměti také při čtení frustrovaných komentářů, poukazujících na to, že film tráví v Tomorrowlandu – utopické zemi vizionářů – málo času. Nejdelší pobyt v titulní Zemi zítřka se skutečně odehraje už v prvním aktu během Frankova vypravování a poté se až do konce její návštěvy omezují na krátké přerušované scény. Ale stejně jako Casey dostane díky zázračnému odznáčku jen časově omezenou ochutnávku, která ji pak motivuje v dalším pátrání, chce se i po (dětském) divákovi, aby po kouzelném místě toužil ještě po skončení závěrečných titulků. Humorné momenty, v nichž Casey naráží do neviditelných překážek, navíc znázorňují, že se v tu chvíli pohybuje v dostupné paralelní dimenzi, která s „reálným“ světem sdílí týž prostor a liší se především ideově.

Lehce pejorativní přezdívka „Interstellar pro děcka“, kterou si Země zítřka vysloužila, se vzhledem k výše řečenému jeví jako nepřesná. Ano, v obou případech jde o sci-fi, v nichž postavy různým tempem stárnou (nebo nestárnou vůbec) a jejichž dialogy plné vzletných myšlenek mohou nejednomu otrlcovi zkřivit pusu posměšným úšklebkem. Jenže zatímco velkofilm Christophera Nolana využíval univerzální vesmírné zákony k tomu, aby jimi ospravedlnil své ohromující vypravěčské kejkle, v Zemi zítřka naopak formální či stylistické hrátky podléhají potřebám tématu.

Co lze z jedné strany vnímat v rámci hollywoodské poetiky jako ozvláštňující, a tudíž inovativní, se odjinud může zase zdát jako nepovedené. Rozpačité reakce, jež Země zítřka vyvolala, tak patrně způsobilo nejen didaktické, v závěru explicitně podané náborové sdělení, ale také samotná skladba snímku, která si z napínavých deadlinů dělá dobrý den. I přes svoje neúspěchy si ale naivní snílci pořád zaslouží větší obdiv než zachmuření realisté sázející na jistotu.