Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Slepá / Rozostřené vyprávění

Slepá / Rozostřené vyprávění

kritika / Michal Baranovič / 17. 7. 2015

Loňský režijní debut Eskila Vogta, ověnčený cenou za nejlepší scénář na festivalu v Sundance, je prozatímním vyvrcholením filmové kariéry tohoto norského tvůrce. I když Vogt vystudoval režii, proslul zejména jako scenárista, který spolupracoval na generačních snímcích Joachima Triera (Repríza, Oslo, 31. srpna), což je vzdálený příbuzný dánského „enfant terrible“ Larse von Triera.

Slepá v mnohém navazuje na předchozí etapu Vogtovy tvorby. Předně je to volbou zmatené a frustrované hrdinky na životním rozcestí a originálním vypravěčským stylem, který má nejblíže k Repríze, skupinovému portrétu vystavěnému kolem dvojice nadějných spisovatelů. Trier ilustruje emoce skrze hudbu, jeho postavy často tíhnou k představám a provází je lehce cynický hlas vypravěče, který znejasňuje perspektivu vyprávění. Vogt tyto (zejména poslední dvě) tendence ještě zdůrazňuje. Film vypráví o vnitřním boji bývalé učitelky Ingrid, která náhle přišla o zrak. Obtížné vyrovnávání s novou situací je pojato jako intimní studie osamělosti v sevření vysokých bílých zdí prosvětleného, avšak pro ženu neviditelného bytu, sdíleného s pracujícím manželem, architektem Mortenem. Únikem ze stále intenzivnějšího stereotypu a mizející hmotné reality se pro ni stává konstruování reality nové, vytvářené ze vzpomínek a imaginárních osudů uměle vytvořených i existujících osob, o kterých začne psát smyšlené příběhy.

Díky promyšlené narativní taktice tak musí divák neustále přecházet mezi mody čtení a přehodnocovat, zda se právě nachází uvnitř hrdinčiny hlavy, nebo ve skutečnosti. Nespolehlivý vypravěč se zprvu projevuje pouze nenápadnými chybami nebo autorským váháním (zastavení scény). Později se čím dál nápadněji do charakterů a jejich vad promítají problémy a osobní démoni samotné Ingrid. Rozklížené, nebo lépe řečeno „rozostřené“ vyprávění, podmíněné ženiným hendikepem evokuje i forma. Náhlé a nepředvídatelné střihové přechody mezi jednotlivými, nezřídka statickými záběry autenticky navozuje slepecké vidění. Zvýšená hladina zvuku a převaha detailů umocňují dezorientaci v neznámém prostoru, ve kterém se hrdinka pohybuje převážně za pomoci hmatu.

Takřka absolutní soustředění na hmatové vnímání je také důvodem primárně fyzické a tudíž sexuální povahy vztahů postav ve filmu. Odpovídají jim také témata nevěry a perverze. Znuděná a skepsi propadající Ingrid záměrně utváří hrdiny, kteří nejsou schopni nalézt přirozené štěstí. Jeden z nich, Einar, je kvůli svému lehce „nerdovskému“ vzezření pro ženy neatraktivní a nemožnost fyzického styku si nahrazuje fantaziemi a sledováním pornografie. Objektem jeho zájmu se stává osamělá matka Elin, která se nedávno přistěhovala ze Švédska a bydlí přímo přes ulici. Právě Einar pasivním voyeurským pozorováním světa skrze okno nejvíce evokuje pocity Ingrid, Elin zase ztělesňuje její ženské atributy. Ona sama se přitom straní společnosti a buduje kolen sebe hradby neprostupného vězení.

Proces vymýšlení příběhů, který stojí v jádru vyprávění filmu, vypovídá mnohé o samotném pisateli i vlastní podstatě a síle autorství. Nejde jen o to, že do vznikajícího fiktivního románku Einara a Elin zasáhne Ingridin reálný manžel Morten, ale veškeré poznatky o mužích jsou podány z ryze ženské perspektivy a domněnek. Konvenční literární konstrukce (popisné uvozování postav na scénu, zdánlivě předvídatelný dramatický oblouk) se postupně rozpadá a nahrazují ji prostředky filmové: práce s mizanscénou, oddělování zvukové a vizuální stopy, a především nakládání s auditivními obrazy,– které v jistém smyslu připomíná rukopis argentinské režisérky Lucrecie Martel. Jejich používání je přitom podřízené důsledné hře s divákem.

Vogtův snímek ale není pouze originálně a intuitivně uchopeným dramatem slepé ženy a zároveň reflexí fikčního vyprávění. Je také výpovědí o životě v současném Oslu, kde se několik let po tragických událostech z 22. července 2011 lidé opět odcizují, uzavírají do sebe a jejich jediným spojením s okolním světem jsou mobilní telefony, emaily a Facebook. Kdo je ale pak v takovém světě tím opravdu slepým?

Slepá (Blind, Norsko, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Eskil Vogt, kamera: Thimios Bakatakis, střih: Jens Christian Fodstad, hudba: Henk Hofstede, hrají: Ellen Dorrit Petersen, Henrik Rafaelsen, Vera Vitali ad., 96 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 4. 6. 2015).

Slepá (Blind, Norsko, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Eskil Vogt, kamera: Thimios Bakatakis, střih: Jens Christian Fodstad, hudba: Henk Hofstede, hrají: Ellen Dorrit Petersen, Henrik Rafaelsen, Vera Vitali ad., 96 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 4. 6. 2015).

Přečteno 4440x

Článek vyšel v časopise Cinepur #100, červenec 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.1 /14

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Slepá

****  CINEPUR (2.3)

****  ČTENÁŘI (2.7)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Hranice klimatického hraní / Terra Nil

Zuřím, tedy jsem / Beef

Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


DALŠÍ Z RUBRIKY

Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival

Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony

Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice

Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić

Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“

Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize

Nekonečně mnoho tváří Cate Blanchett

Terapie strachem / Satiry Rubena Östlunda


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Spotlight / Óda na dobře odvedenou práci

Osm hrozných / Lekce dějin jako krvavých žánrových obrazů

The Program: Pád legendy / Americká tragédie


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #100 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #100, červenec 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Mr. Turner / Sluneční bůh filmu a malby (Antonín Tesař, zoom)

Slepá / Rozostřené vyprávění (Michal Baranovič, kritika)

Carpenter zůstává králem hororu i bez obrazu (Jiří Špičák, soundtrack)

MUBI: Now Showing (Matěj Nytra, web)

Úvod / Kam směřuje filmová kritika (Lukáš Skupa, téma)

Oko, srdce, mozek, pero a pěst / Empirické poznámky před deštivou komnatou (Jaromír Blažejovský, téma)

+ více...