Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„V případě Písně moře jsem opravdu dělal všechno pro to, abych natočil film, který osloví co nejširší publikum,“ uvádí v oficiálním distribučním rozhovoru irský animátor a režisér Tomm Moore. A v tom asi ve zkratce tkví většina kladů i záporů tohoto filmu. Snahu zavděčit se všem lze jen málokdy skloubit s originálním autorským záměrem. Na druhou stranu jsou to právě animované filmy tzv. „pro celou rodinu“, které jsou s železnou pravidelností rok za rokem nominovány a později ověnčeny Oscary v příslušné kategorii. A ať už si o umělecké hodnotě tohoto ocenění myslíme cokoliv, jeho byznys potenciál je obzvláště pro nezávislé autorské animátory stále silným lákadlem a motivací k nejednomu ústupku.

Moore se mezi vybranou oscarovou společnost nečekaně dostal už v roce 2010, kdy byl nominován za svůj film Brendan a tajemství Kellsu. Neuspěl, podobně jako nakonec i letos s Písní moře. V roce 2010 totiž vyhrálo Vzhůru do oblak amerického velko-studia Pixar, letos pro změnu (ne-změnu) Správná šestka od Disneyho. Už ale jen proniknout do této ostře hlídané skupinky vyvolených vyžaduje hodně autorského a ještě o dost více distribučního a PR rozmyslu. To ostatně loni zjistily i dvě hvězdy americké autorské nezávislé animace Bill Plympton a Signe Baumane, když se oba neúspěšně snažili přesvědčit novináře a akademiky v Los Angeles, že si jejich celovečerní snímky pro dospělé publikum zaslouží oscarovou nominaci. Jenže Baumanové Šutry v kapsách vypráví o depresích a Plymptonův Cheatin' zase o hodně temných zákoutích lidské duše, což v obou případech nejsou zrovna populární témata pro americkou filmovou akademii.

V tomto ohledu měl Tomm Moore a jeho Brendan a tajemství Kellsu v roce 2010 výhodu. Zájemci o animovaný film byli tehdy uneseni Mooreovým originálním, lehce minimalisticko-geometrickým vizuálním pojetím i citem pro jedinečné barevné tóny a poetičnost animovaných pozadí. Nebyla to však jen vnější forma, která přitáhla diváckou i kritickou pozornost – také propracovaný příběh byl plný mnoha neprvoplánových poselství a nevtíravých morálních poučení. Dalším kladem Mooreových scénářů jsou komplikované a nejednoznačné postavy. Hlavní hrdina Tajemství Kellsu, malý chlapec Brendan, vyrůstá pod dohledem svého přísného, ale vlastně nakonec ne zlého strýce ve středověkém klášteře. Postupně je zasvěcován do tajemství starodávného rukopisu, za který je třeba bojovat – se strachy z vnějšího světa i těmi z nitra sebe samotného.

Podobná témata se vracejí také v Písni moře, která vyprávěcím i vizuálním stylem silně navazuje na Mooreův předchozí film. Hrdinou je opět malý chlapec, tentokrát jménem Ben. Snaží se zachránit svou sestru Saoirse, která je zároveň magickou tulení vílou, a navrátit tak klid a mír do své rozpolcené rodiny. Opět zde hraje velkou roli irská historie a mytologie a opět si zde Tomm Moore nechává hodně záležet na propracované poetické vizualizaci příběhu. Tentokrát někdy ale snad až moc.

Výtvarná stránka již ztratila oproti Brendanovi a tajemství Kellsu něco ze svého odvážného minimalismu a přiklonila se spíše k americké velko-studiové roztomilosti. A obdobně se od náznaku k polopatickému dovysvětlování občas posunul i scénář – což ale byl zřejmě nutný ústupek pro nejmladší publikum. Přesto je však v Písni moře mnoho silných momentů, které často souvisí právě se zmíněnou nejednoznačností charakterů. Výrazná je v tomto ohledu především postava „zlé“ soví čarodějnice, ve skutečnosti však jen nešťastné utrápené matky truchlící nad ztrátou svého syna. Ostatně už samotná myšlenka, že i lidé, kteří to s námi myslí dobře, to občas sami nedomyslí, a my pak pro ně musíme najít někde ve svém srdci pochopení, je dostatečně zajímavá nejen pro dětské publikum. Možná obdobně trpěliví musí být trochu i diváci s Tommem Moorem a počkat si, až se přestane honit za Oscary a popustí zas uzdu svému původnímu originálnímu stylu, v němž stačilo vše jen naznačit.