Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

South Park: The Stick of Truth / Společenstvo klacku

South Park: The Stick of Truth / Společenstvo klacku

videohra / Antonín Tesař / 1. 8. 2016

Jedna z epizod zatím nejnovější osmnácté sezóny seriálu South Park nazvaná Grounded Vindaloop končí scénou, kde čtveřici hlavních postav seriálu ztvárňují živí herci a hrdinové zjišťují, že celá animovaná epizoda předtím byl jen výlet do virtuální reality „s hodně špatnou grafikou.“ V předposlední epizodě téže sezóny #REHASH se Kyle musí vyrovnat s tím, že jeho mladší bratr Ike už s ním nechce hrát videohry, ale daleko víc než samotné hraní ho baví sledování herních playthrough videí na YouTube komentovaných švédskou gamerskou hvězdou PewDiePie. #REHASH a na ní navazující poslední epizoda #HappyHolograms předvádí sofistikovanou hru s formátem playthrough, ve které se například Cartman stane online komentátorem a komunikuje s postavami prostřednictvím videookna v horním rohu obrazovky a PewDiePie nakonec prohlásí celou epizodu za součást svojí show.

Jednou z důležitých rovin celého mnohovrstevnatého komediálního seriálu South Park je právě jakýsi „metareflexivní“ princip reflexe na samotnou hyperreflexivitu současného mediálního prostředí. Zmíněné tři epizody poslední sezóny, ale i řada předchozích si za své téma berou samotná média či zábavní průmysl a způsoby, jakým tyto sféry vytvářejí trendy, které ovlivňují či formují mimomediální realitu. Jeden z nejoriginálnějších nápadů loňské videohry South Park: The Stick of Truth je také založený na podobném principu – celou první polovinu hry totiž hrajeme za postavy, které sami hrají hru. Konkrétně za děti ze South Parku, které si hrají, že jsou obyvateli fantasy světa, kde dva znepřátelené rasy elfů a lidí bojují o získání magického artefaktu, titulního Klacku pravdy.

The Stick of Truth není první videohra ze světa South Parku, ale je první, kterou přímo připravovali samotní autoři seriálu Trey Parker a Matt Stone. Hra dokonce vznikla přímo z jejich popudu, na základě jejich scénáře a dvojice měla také velkou míru kontroly nad její finální podobou. Rozhodla například o tom, že hra bude mít stejnou jednoduchou grafiku jako samotný seriál (oproti nekvalitní 3D animaci např. první videohry South Park z roku 1998) a že bude vycházet z žánru RPG (její herní systém přitom vychází spíš z japonských titulů jako série Final Fantasy než z amerických RPG typu cyklu Elder Scrolls). Obě rozhodnutí byla přitom velmi šťastná. Z nerealistické „vystřihovánkové“ grafiky hry vychází řada gagů, například už úvodní pasáž, kde si hráč může navolit podobu své postavy jen na základě několika málo obměn, které vizuál hry umožňuje. Hybridní formát japonských RPG, který střídá různé herní principy převzaté z jiných herních žánrů, zase přidává hře na pestrosti a dává jí možnost zapojit do systému (často napůl parodicky) prvky různých herních fenoménů jako Pokémon nebo Dance Dance Revolution. Spíš než parodií videoher je ale The Stick of Truth labyrintem referencí k samotnému seriálu, takže nejvíc si ho užijí hráči, kteří si narážky na figury jako ManBearPig nebo Semen Sea Men sami spojí s příslušnými epizodami South Parku.

Způsob, jakým Parkerova a Stoneova hra nechává hráče hrát postavy jiných hráčů připomíná svou dvouúrovňovou strukturou schéma mýtů z Barthesových Mytologií. Dětská hra na fantasy svět, kterou hrají postavy kluků ze South Parku je jako mýtus či sekundární herní svět vystavěný nad primárním herním světem, kterým je samotné městečko South Park. Hráč se pak se svým avatarem, kterým je nový kluk, který se právě do městečka přistěhoval, pohybuje obvykle na úrovni, kdy pod sekundární strukturou zřetelně vidí tu primární. To je také zdrojem celé řady vtipů. Nový kluk například bojuje s elfy, ve kterých poznáváme jiné chlapce ze South Parku v kostýmech, kteří navíc glosují vývoj souboje komentáři jako „Mohl jsem zůstat doma a koukat se na televizi.“ Často bizarním nástrojům používaným v klukovských bitkách, například záchodovému zvonu, se dávají tolkienovsky vznešená romantická jména, postavy ze South Parku hrají jiné postavy z fantasy světa – všechno má v této linii dva významy, které ale coby hráči dokážeme vzájemně dobře rozlišit. Tato schizofrenie, která je ve videohrách krajně nezvyklá, ale v interaktivním formátu chytře opakuje princip mnoha epizod seriálového South Parku. Tam také často jde o to, že dětské i dospělé postavy přizpůsobují své chování různým novým módám, ať už to jsou playthrough videa, crowdfunding nebo drony (a to vybírám jen ze zatím nejnovější sezóny seriálu). Jinými slovy, hrají hry, jejichž pravidla jim ta která nová móda nabízí. Možná i to je jeden z důvodů, proč Parkera a Stonea, kteří jsou navíc náruživými hráči počítačových RPG od dětství, tak lákal interaktivní formát videoher. The Stick of Truth tak není jen parazitním titulem přiživujícím se na úspěšné franšíze, což je případ velkého množství her vytvořených na základě filmů či seriálů, ale plnohodnotným rozšířením southparkovské mytologie.

Přečteno 2450x

Článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY videohra

Star Wars Battlefront / Pohodlná nostalgie

Talos Principle / Strašně nesmyslná náplň existence

Oxenfree / O vztazích a rádiových frekvencích

South Park: The Stick of Truth / Společenstvo klacku

Portal a Portal 2 / Chytrá myš v chytrém bludišti

Alien: Isolation / Paradoxy hráčova srdce

This War of Mine / Hrát, nebo přežít

Titanfall / Vyladěný nový kolos mezi starými vraky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Válka hrou / Chlapi nepláčou

Nejvíc nominací na Zlaté glóby získala romance Tvar vody

Pokračování seriálu Sedmilhářky bude režírovat Andrea Arnold

Berlinale zahájí animovaný Psí ostrov Wese Andersona

Editorial 114: Visegrádská animace

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci

Polsko: Na hraně emocí i žánrů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Ozu chudých / Po bouři

Paradox něžného nácka / Svět podle Daliborka

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017

Patnáct tipů z programu Karlových Varů

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #98 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Distribuce 2014: Konec starých časů (Přemysl Martinek, glosa)

Pestrobarvec petrklíčový: mezi Lubošem Fišerem a Broadcast (Jiří Špičák, soundtrack)

Prázdné místo / Starosvětský vzdor kvalitní televizi (Ondřej Pavlík, televize)

Hollywood a pop / Dokáže dnes hudba propagovat filmové trháky? (Karel Veselý, téma)

Svědectví vítězů o světě i rotterdamské soutěži (Viktor Palák, report)

Český animovaný film 1925-1945 (Matěj Nytra, dvd)

+ více...