Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pojďte, pane, budeme si hrát!

zoom / Petr Marek komentáře (4)

Iluze

"Hrome, ten malý medvěd má pravdu!" řekne mazaný Velký medvěd, když mu Malý vyloží rozumný návrh odebrat se k zimnímu spánku. Vybral jsem na úvod záměrně tuto větu, neboť žádná podobná v nejúžasnějším českém animovaném díle autorské trojice Štěpánek-Urban-Pojar z úst vykutáleného "přítele ve výhodě", Velkého medvěda, nezazní. Dokážu si proto představit, proč je části diváků toto filmové mystérium přátelství "nehladké".

Našemu dětství vládlo jedno ještě silnější mystérium: zahrada s trpaslíkem, kocourem a velrybou. Pravzpomínky na ni patří k těm nejzáhadnějším, které vlastním. Postupem času (během mé proměny z malého medvěda ve velkého) však vnější tajemství Zahrady (r. Jiří Trnka) sláblo, ovšem vnitřní záhada setkání dvou medvědů u Kolína, kteří možná jsou bratry, naopak mocněla.

Asi proč? Zahrada především přímo operovala očividným tajemnem. Šlo o něco skrytého, o objevitelský pohádkový sen každého dítěte. Tajemné kulisy staré zahrady prorostlé křovím, zevnitř se linoucí tajemné zvuky, rezavý zámek... A navíc nejen příjemné napětí z tichého tajného pochodu po špičkách neznámou krajinou, ale i... KOCOUR!!! Groteskní figura, nesoucí krom trochy legrace především strach! Zahrada je dětským hororem.

Příběhy medvědů od Kolína nic takového nemají. Jejich povrch je otevřený. Kde Zahrada pracuje s iluzivním pronikáním do nitra virtuálního třetího rozměru (zahrady - animační plochy), tam zůstávají "Medvědi" důsledně dvourozměrní (samozřejmě pomineme-li Štěpánkovo pojetí poloplastické loutky). Tímto zjednodušením se dobrovolně vzdávají okatého tajemna a síla záhady roste jinudy.

Malý a Velký medvěd. Přátelé. Romantik a ironik. Bezelstnost a rafinovanost. Malý je stále ještě "divákem Zahrady". (Velký může být třeba i jejím autorem.) Velký medvěd vládne obrovskou kreativitou. On je vlastně vždy iniciátorem her, které Malý s radostí provozuje, dokud nezjistí, že v jejich pozadí stojí často (ne vždy!) skrytý zájem medvěda - manipulátora. To je samozřejmě divácký kámen úrazu. Mnohým z tohoto důvodu není medvědí série příjemná. Ano, ona totiž opravdu nehladí "zcela po srsti". Není to ale tak jednoduché (proto ta úvodní věta - podívejte se znovu nahoru!). "August" Velký medvěd opravdu využívá převahy, kterou mu skýtá bezelstnost malého kolegy (ta se nejsilněji projeví v nejkrásnější promluvě seriálu, kdy Malý medvěd po odhalení možného příbuzenského vztahu spravedlivě prohlásí: "A to je jedno... Ať jsme bráchové... Pojďte, pane, budeme si hrát!") ve spojení s jeho vlastní tvůrčí potencí. A jedním z velkých témat každého dílu je napětí mezi kreativitou a egem, souboj mezi nezištností a sobectvím - jak v rámci dvojice, tak uvnitř osobnosti Velkého medvěda. Z tohoto pohledu je právě on výrazně dramatickou postavou. Jeho malý přítel oplývá čistotou. Je často pasivní, což umožňuje, aby se stával jak nadšeným účastníkem her Velkého, tak i obětí jeho krutých (tvůrčích - "Jenom se na mě nevymlouvejte. Chyba je jinde. Možná jsem snědl víc vtipný kaše než vy, když jsme byli malí medvědi.") žertů . Ve chvíli, kdy však Velký medvěd překročí hranici smíškovství do výsměchu, kdy promění vzájemnou přátelskou soutěž v sobeckou hru, zastaví se. A vrátí Malému nakradené bonbóny ("Jak jeli k vodě"). V díle s názvem "K princeznám se nečuchá" se dopustí zvlášť hanebného činu: využije své fantazie a tvůrčí moci a přesvědčí Malého, že rybka, kterou Malý ulovil (a na kterou má Velký chuť) je zakletou princeznou. Ale v nestřežený moment ji sní. To je "nejdrsnější" motiv příběhu. Velkému nakonec nezbývá nic jiného, než pokusit se s nasazením všech svých dobrých tvůrčích sil Malého alespoň utěšit. Na závěr se mu to podaří (ve filmu).

Navzájem se potřebují. Stojí o své přátelství. V některých okamžicích dokonce pojmenovávají spojení v jednu entitu. Při prvním setkání uvažuje Malý medvěd o podobě s Velkým: "Že bych se byl rozpůlil? A nerozpůlil! Má jiný tričko!" V jednom z dílů Velký medvěd nastraží na Malého legraci, v níž předstírá, že je jeho odrazem v hladině rybníčka. Malý medvěd do něj (do rybníčka, do Velkého, "do sebe"...) skočí, Velký ale uhne a Malý si nabije nos. Mnoho času také stráví vzájemným poměřováním skrze nejrůznější fyziognomické proměny. Byli by schopni proměnit se jeden v druhého?

Velký medvěd tvoří s neobyčejnou lehkostí. Využívá i konfliktů tvůrčím způsobem - bouli na hlavě přetvoří v ozdobu "Indiána" a hra pokračuje. Se stejnou lehkostí tudíž dokáže i bořit. Jejich hra je často napjatá přesilovka, ale především přirozeně se doplňující přátelské utkání ("Vy máte hrnec a kaši, já mám pokličku. Vy znáte recept a já jsem kuchař.").

Jak se ukáže v jednom z dílů, i Malý medvěd má nesmělé sklony k podfukům, to když navrhne získat hrdinský titul záchranou stařenky z hořícího domu - který by ovšem sám pro tento účel musel podpálit! Je to jen kontrování Velkému pochycenou zbraní nebo už známka ztráty bezelstnosti Malého medvěda, jeho "dospívání"?

Při shlédnutí celé základní šestidílné série, a zvláště jejího závěrečného dílu, tento motiv zrání, stárnutí postav mnohem více vyvstane. Především právě Malý medvěd se dramatickou figurou stává až v kontextu celého díla. První tři části jsou pro něj ještě zcela ve znamení nevinných dětských her. Ve čtvrtém díle s názvem "Jak jedli vtipnou kaši" se Malý medvěd pokouší emancipovat. Činí tak ale naivně tím, že se snaží Velkému vyrovnat získáním jeho tvůrčí "úrovně" (snězením "vtipné kaše"). Závěr však opravdu patří již samostatnému kroku Malého medvěda, který se z překynutého pokrmu sám "vylíže" a nechá Velkého, aby učinil totéž se slovy: "Lžíci máte, tak dobrou chuť!"

Proto je v následujícím díle "Držte si klobouk!" vztah, po krátké krizi ("A já si jdu najít něco mladšího. Vy už jste na hraní moc velkej. A moc vypečenej."), již o něco vyrovnanější. Velký medvěd dokonce projeví důvěru vůči schopnostem Malého: "Že by vážně našel trpaslíka?" A nic nebrání tomu, aby si již zcela partnersky vyzkoušeli hru na výchovu potomka! Skrz dětskou upřímnost jejich "kloboučka Pepy" se dokonce přirozenou cestou Velkému vrátí některé jeho vykutálenosti. Dojemný závěr, v němž dospívající klobouček opouští s ptáky "rodiče", kteří smutek zaplaší novou společnou hrou, patří k nejkrásnějším chvílím medvědích příběhů.

Úplný závěr první série potvrdí rodinné směřování, kdy po medvědím snu o svatbě ("Já byl ženich a vy nevěsta!" "Ba ne, já byl ženich a vy nevěsta!") odhalují autoři "reálný" život již dospělých hrdinů, kteří se svými (diváky ale nikdy neviděnými) manželkami vychovávají dvojici malých medvídků, takových, jakými byli sami v prvním díle. V nádherné metafoře udělají tito tatínkové dětem, hrajícím si (jako kdysi oni) na mašinky, ze svých těl most, po kterém mohou projet. A pokračují v praní prádla.

Deziluze

První šestidílná série z konce šedesátých let je uzavřeným dílem. Navazující příhody, natočené v semdesátých letech, již postrádají nejen sevřenost a kontinuitu původních, ztratilo se ale i něco víc. Jakoby vymizel duch. Již komentář, který namísto mystického Rudolfa Deyla namluvil o dost profánnější František Filipovský, posadil atmosféru víc k zemi. Především ale, myslím, v příbězích zavládl nepříjemný vzduch společenské nálady. První díl ("Co to bouchlo?") druhé série začíná návratem medvědů z ciziny do jejich "země", který je provázen deziluzí. Namísto rybníčka je v zemi ubytován cizí tvor. Padají věty jako "Kdopak je tady doma? My nebo ti šaškáři?" (okupační pocit?). A reakcí na tento "nepořádek" je, v "totalitně korektním" prostředí, jasné: "Musíme někam zavolat. Někam vejš. Hlásím, že u Kolína něco sedí." Na (diváky neslyšenou) radu z telefonu pak medvědi reagují: "To máme dělat, jakože velryba není?" A hry (a to nejen v tomto díle) se odehrávají třeba na téma "policajt a policejní Anton"(!). Když se zjistí, že velryba je mrož Josef, je to tedy zřejmě alespoň cizák "s lidskou tváří".

Celkově skeptická a podrážděná je i nálada dalších částí. Na rozdíl od původní série, která si vystačila s obecnými problémy uvnitř svébytného světa dvou přátel, se tu vždy setkáváme s příchodem nějakého vnějšího konkrétna s osobním zájmem. Medvědi se při setkání s novými postavami musejí vyrovnávat s autoritou, o níž se nakonec často zjistí, že je lživá! Nejvýrazněji tak působí falešný psí houslový virtuoz. Reakcí je pak uplatňování síly a snaha o nastolení starého pořádku. Normalizace.

Nepříjemný pocit nastoluje i venkovní autorský spor mezi tehdy politicky loajálním Břetislavem Pojarem a autorem celé výtvarné a režijní koncepce Miroslavem Štěpánkem. Původní dohoda o společném autorství trojice Štěpánek - Urban - Pojar vzala za své zásahem vedení Barrandova (prý se souhlasem či přímo za přispění Pojara?) a původní titulky byly předělány již pouze s Pojarem jako režisérem. Soud stále probíhá.

SÉRIE
režie Břetislav Pojar, scénáře Břetislav Pojar a Ivan Urban, výtvarník Miroslav Štěpánek

Přečteno 15934x

Článek vyšel v časopise Cinepur #18, říjen 2001.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /49

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

anonym  (2.2.2009 17:40)

?

anonym  (2.2.2009 14:33)

AB: !!!

AB  (30.1.2009 15:09)

Jen pro zajímavost: v díle "Jak jeli k vodě" se objeví podprahový záběr
(je v čase 00:07:51:03).
http://www.splav.cz/lomoz/promir.jpg

Ka  (30.1.2009 00:05)

dovoluji si upozornit, že režisérem Zahrady je též Břetislav Pojar, který "si" k ní napsal i scénář. Jiří Trnka je autorem námětu a samozřejmě stejnojmenné knihy.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #115

#115

únor 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY zoom

Srdce bijící zeleně / Tvar vody

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha

Vítěz Cannes 2016 / Já, Daniel Blake / Socialismus pro horních deset tisíc

Every Thing Will Be Fine / Něco je špatně

Oheň na moři / Lekce z periferie

Sicario / Žánrový traktát o neuchopitelném zlu

Syn Saulův / Rozostření existence


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

FamuFest 2005

Paralelní (s)věty


RUBRIKY

anketa (23) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (89) / fenomén (67) / festival (57) / fragment (18) / glosa (210) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (723) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (632) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (97) / reflexe (24) / report (97) / rozhovor (152) / scénář (4) / soundtrack (36) / téma (841) / televize (86) / tisková zpráva (1) / událost týdne (197) / video (2) / videoart (16) / videohra (53) / web (40) / zoom (150)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #18, říjen 2001

Z obsahu tištěného čísla:

Hollywoodský blockbuster (Pavel Skopal, fenomén)

Divoké včely (Adéla Vaňharová, kritika)

Medzi pomalosťou a rýchlosťou (Michal Michalovič, téma)

Eleni Karaindru a filmy Thea Angelopoulose (Tomáš Marvan, hudba)

Exprmntl KBH (Helena Bendová, kritika)

Dešťové kapky na rozpálených kamenech (Mária Ferenčuhová, kritika)

+ více...