Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Největší a nejambicióznější konstruktér současného Hollywoodu Christopher Nolan vyměnil vnitřní světy Počátku za vnější vesmír a v nekonečných prostorech své nejnovější sci-fi Interstellar nachází opět nové možnosti, jak se vztahovat k času. Relativita hrála podstatnou roli už v Počátku, kde v různých úrovních snění ubíhal čas rozdílnou rychlostí, což vedlo především k dech beroucí hře s napětím i vyprávěním. Interstellar s plynutím času pracuje zcela opačně a místo konstrukce překvapivých univerz se soustředí na sepětí s tím jediným, který máme k dispozici.

Nolanova novinka se poprvé soustředí na rodinu a nikoli jen na osamělé, tragické mužské hrdiny uvízlé ve světě stínů, dvojníků či svých alternativních já (ponechme stranou, nakolik za to může prostě fakt, že scénář vychází z více než deset let starého scénáře Jonathana Nolana, psaného pro Stevena Spielberga). Zcela novou váhu dostávají také časové plány, které zde nevycházejí ze synchronizace různých rovin snu jako v Počátku, ale zakládají se na Einsteinově paradoxu dvojčat, podle nějž se během hodiny strávené ve vzdáleném vesmíru mezitím na Zemi odehraje mnoho let. Stejně jako se v Interstellaru poprvé propojují intimní a rodinné záležitosti s osudem celého lidstva, potkává se tu i rozum a logika s emocemi, které často v chladnějších a komplikovaněji, či lépe řečeno rychleji, vyprávěných starších snímcích nebyly tak patrné. Není-li třeba si tolik lámat hlavu s konstrukcí světa či vyprávění, mnohem více prostoru zůstává na to se o osud světa bát.

Nejde však o posun blíže k mainstreamovému Hollywoodskému vyprávění, na to je Interstellar příliš pomalý a neakční, a až příliš detailně se věnuje teoretickým fyzikálním problémům a jejich praktické aplikaci. Spíše se jedná o změnu perspektivy. Místo rozpadajících se světů Počátku sledujeme prostory obrovité, stálé a věčné, v nichž mnohem snáze vynikne tíha osudu, která leží na bedrech postav. Planety, které hrdinové v rámci mise na záchranu světa navštěvují, vyvolávají údiv i úžas díky skvělému designu podpořenému jak snímáním, tak soundtrackem Hanse Zimmera, ale jsou vlastně velmi blízké a uvěřitelné. Problémy spojené s cestováním nadsvětelnou rychlostí či s časovými paradoxy jsou sice předmětem mnoha knižních i filmových sci-fi, ale Nolanovi se daří osudovost a nevratnost vykonaného vykreslit velmi přesvědčivě.

Neřešitelné situace a otázka volby patří ke klíčovým prvkům Nolanových děl. V Interstellaru se opakovaně vrací otázka, zda upřednostnit osud celého lidstva či vlastní intimní a rodinné vztahy. Ovlivňuje nejen průběh celé mise, ale i úvodní Coopovo rozhodování, zda se na mezihvězdný let vydat. I v případě návratu, což je už od počátku možnost z kategorie zázraků, by se díky odlišnému plynutí času protagonista vrátil do světa, který už mu nepatří, v němž není doma. V Interstellaru se kosmické měřítko vztahuje na vše. Už nejde o rozhodování jednotlivce o tom, zda zachránit tu či onu osobu jako třeba v Temném rytíři. Základní volba se týká otázky, zda dožít ve starém světě a odepřít ho svým blízkým či se pokusit o vytvoření světa nového a zredukovat tak kontakt se vším doposud známým na mezihvězdné videohovory se stále méně povědomými bližními. Svět, který se v Interstellaru ztrácí před očima (či lépe řečeno mimo dosah smyslů a nakonec i lidské technologie), není konstrukcí architekta snů, ale tím, co dosud bylo jedinou známou realitou.

I díky tomuto specifickému sepětí dostává nepovedená akce na jedné z planet rozměry antické tragédie: s každou minutou pobytu na Zemi ubíhají celé roky a lidé i celý známý svět kdesi za horizontem mizí v toku času. Nejistoty, které se ve starších Nolanových filmech promítají do vykreslení postav či toku vyprávění, se v Interstellaru přesouvají do vykreslení celého univerza. To se sice nerozpadá lusknutím prstů jako sny v Počátku, ale o to neúprosněji a nenávratněji mizí.

Ve světle tohoto uvědomění ani zdánlivý happy end není tak jednoznačný a odlišný od melancholie a nejistot Nolanových starších děl. Pohled na svět, v němž se důvěra ve vědu a racionalitu propojuje s důvěrou ve volání srdce, sice vede k optimistickému vyústění, ale bolest z toho, že je nutné přijít o vše známé, zůstává v pozadí.