Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Závěry mnoha snímků thrillerového ražení z druhé poloviny devadesátých let minulého století a prvních roků toho následujícího často koketovaly s efektním scenáristickým postupem zvaným twist. Čela mnoha žebříčků tehdejších takzvaně kultovních děl dodnes okupují ta jejichž závěr převracel dosavadní dění. Hrdinové se stávali oběťmi nadreálných, pakulovsky paranoidních komplotů a snímky navazovaly na vděčný koncept nespolehlivého vypravěče.

Jedním z nejproslulejších tvůrců spadajících tehdy do této spíše pomyslné linie byl David Fincher. Vedle něj rádi hráli vlastní partie s diváckou důvěrou třeba Christopher Nolan, který od Mementa urazil dlouhou cestu směřující k invenčnímu vypravěčství v oblasti hollywoodského blockbusteru, nebo M. Night Shyamalan, jenž naopak nikdy nepřekonal své počáteční úspěchy coby člena profánní skupiny „novodobých Hitchcocků“. Fincher si na rozdíl od Shyamalana zavčas uvědomil rizika spojená s očekáváními stále stejného a čím dále méně překvapivého twistu (které dnes používají i méně originální snímky béčkové kinematografie) a v Úkrytu a především Zodiacovi tento trik opustil.

Marketingové pozadí Zmizelé anticipovalo velkolepý návrat k autorovým kořenům. Úsečné informace z prvních trailerů nebo synopse, která si nezadá se šestákovým detektivním brakem, musel fanoušek (minimálně ten neznalý předlohy) vzhledem k pověsti režiséra chápat jen jako předehru k nějakému radikálnímu dějovému zvratu. Předem bylo víceméně jasné, že se scénář snímku nespokojí s banálním obviněním prkenného manžela ze smrti jeho dokonalé ženy. Napětí se spíš pojilo s obavou, jak moc budou očekávatelné zvraty funkční. A vzhledem ke stopáži i s otázkou, kolik jich bude.

Jestliže nepovažujeme každý dějový zlom automaticky za něco narativně výjimečného, složitou definici twistu naplňuje pouze situace v polovině snímku, kdy se Zmizelá přesune z polohy brilantně vystavěného mystery thrilleru k situaci zdvojení vypravěče. Důvěryhodnost tohoto zvratu přitom není tak podstatná. Důležitější je, že zde vstupuje do popředí hra s genderovými stereotypy. Jakkoli důmyslně je totiž souboj pohlaví ve Zmizelé rozvíjen, v jádru nejde o nic víc než o tematizaci klasických filmů o pomstě s důrazem na dualitu subjektivních pohledů na skutečnost a na relativizaci morálních hodnot. Ne náhodou tu tradiční roli katalyzátoru hrdinova svědomí i jednání sehrává postava jeho sestry, jejíž vztah k fyzicky silnějšímu dvojčeti vybízí k široké škále interpretací, a to nejen těch latentně sexuálních. Vykreslený nepoměr mezi soběstačností a ochotou jednat u mužů na jedné straně barikády a žen za ní nečpí hloupým šovinismem. Zjednodušený náhled varuje před situací, kdy žena strádající kvůli nedostatečnosti mužského protějšku znamená nebezpečí, ale manželovi zůstává výsada mu předcházet „správnými“ podněty. Zmizelá nekáže, kdo má na psychopatické jednání větší právo. Pouze konstatuje, že předejít kritické proměně není v silách ani jednoho.

Způsob, jakým ve Zmizelé Fincher a spisovatelka Gillian Flynn vyprávějí příběh variující hravou rozvernost Války Roseových nebo stále svěží podvratnost Základního instinktu a zároveň v detailech nepopírají vzorce klasického divadelního dramatu, je bezmála fascinující. Dostatečně progresivně se však pohybují i na dalších rovinách. Ačkoli nerezignují na dostatečnou diváckou vděčnost, nepodbízejí se kritizovanému. Výsledný tvar provokuje a vybízí k nesmlouvavému čtení obrazu moderní společnosti. Společnosti nepřemýšlející, ochotně přejímající nepodložené názory samozvaných mediálních mentorů a snadno sklouzávající k závislosti na čemkoli. Společnosti degradující pravdu na úroveň nudícího přežitku. Má cenu za takových okolností věřit v sílu citu, potažmo jeho oficiálnímu stvrzení nasazením manželských prstenů?

Zmizelá skrývá pod nános krvácejících orgánů, smilstva a předsudků překvapivou reakci. Dost možná nejkontroverznější je její závěr. Z nánosu smilstva a krvácejících orgánů se totiž na povrch prodere překvapivá myšlenka. Archetypální genderový svazek už sice dávno neznamená místopřísežný klid a jistotu, ale lidé se bez něj ve snaze zapadnout ani v jednadvacátém století neobejdou.