Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Po dvou Velkých cenách poroty a jednom ocenění za režii se dnes již veterán canneské hlavní soutěže Nuri Bilge Ceylan konečně dočkal Zlaté palmy. Jeho nejnovější snímek Zimní spánek pokračuje ve stylistické rovině započaté již v debutovém Městečku. Dlouhými, malebnými a meditativními záběry Ceylan znovu poodkrývá mozaiku vztahů a nenápadných minipříběhů. S analytickou přesností studuje charaktery postav, tentokrát přejatých z Čechovových krátkých povídek.

Centrální postavou je bývalý divadelní herec Aydın, který po svém otci zdědil nemovitosti ve střední Anatolii, kde je nyní uznávanou autoritou. Štítí se místních prostých lidí, cítí se nadřazený a chce je vychovávat. Mravokárné sloupky píše alibisticky jen do bezvýznamných lokálních novin. Může-li však udělat opravdový čin, schovává se za své anonymní právníky a správce. Jeho myšlenky nemají ve staticky mrtvé krajině adresáta. Vzpomínky na úspěšnou minulost hořknou v jeho mysli, která si nepřipouští pokles slávy a fyzických i duševních sil. Na venkově žije patrně jen proto, že tu nemá intelektuální konkurenci, může manipulovat chudými vesničany a dokazovat si svou převahu.

Postava intelektuála, který stojí proti okolí, jež je mu vzdálené a cizí, je pro Čechova typická. Aydınova manželka Nihal má zase svůj předobraz nejspíš v Lydii z povídky Dům s mezaninem. Krásná, avšak upjatá a nedostupná žena zde bojuje za veřejné blaho, zároveň ale sdílí s Aydınem jeho aroganci. Ceylan z předloh nepřejímá jen již hotové figury a situace, ale daří se mu vystihnout samotnou esenci Čechovových povídek. Neřetězí sled dramatických událostí, spíše ukazuje určitý nehybný stav, ze kterého pramení nespokojenost, vyčerpanost a nenaplněnost postav. Nehybné masivy promarněného času usadily v postavách jejich ztracené sny a nevyřčené konflikty. Po letech tichého trpění a skrývání opravdových emocí za maskou vybraného chování vyšší společenské třídy pojednou začíná prosvítat paprsek upřímnosti a bolavé pravdy. Čechovovo pojetí skutečnosti tak prokazuje svůj přínos i pro současný umělecký film.

I přes důraz na mluvené slovo neupouští Ceylan od své schopnosti vyjadřovat se obrazem. Scéna chytání divokého koně do smyčky lana, která se stahuje kolem jeho kopyt a krku, vyjadřuje Aydınovu despotickou povahu, jež nenechá nikoho volně dýchat. Kůň končí na samé hranici sil, podobně jako Aydınova sestra Necla či manželka Nihal. Oproti předchozím snímkům tentokrát Ceylan obrazově nezdůrazňuje přírodu a živly, které bývají spouštěčem spirituálního modu čtení jeho filmů. Přírodní jevy tentokrát nevystupují coby vnější síla, stimulující akci postav. Přítomnost neurčitého napětí či vnější síly ale přetrvává i u Zimního spánku. Zdá se, že postavy této síle podléhají – jsou proti ní pasivní a bezbranné. Přestože životy všech hrdinů filmu jsou ve své podstatě nešťastné a nenaplněné, postavy nejsou schopny tento stav změnit, ani před ním utéct. Nihal, Necla i Aydın zvažují odchod z cynismem a nenávistí prorostlého domu, avšak ani jeden z nich nenajde dostatek síly svůj plán realizovat, jako by jim v tom někdo fyzicky bránil.

Hrdinové tak zůstávají v prostředí, ve kterém jediným pohybem vpřed je pohyb času a proces stárnutí. Ve svém snažení se přitom neustále zklamávají. Nihal nachází východisko v charitativní činnosti a pomoci chudým, její naděje však shoří spolu s penězi v krbu opilého trestance Ismaila. Úslužný otec Hamdi marně chodí žádat o omluvu, stejně jako postava Červjakova v povídce Úředníkův skon. Aydın pravidelně utrácí svůj intelekt v plytkých článcích, které nikdo nečte. Citování Shakespeara v juxtapozici se zvracením opilého Aydına při hádce s tamním učitelem vystihuje bídu velkých slov a myšlenek v myslích provinčních hlav.

Postavy jsou izolované, jako by nemohly k sobě. Když Aydın přizná, že bez Nihal už nemůže být, zdá se, že je jí ještě vzdálenější. Maličké okno podkrovního pokoje tvoří chladnou bariéru mezi oběma postavami, které se mlčky nadále budou potkávat v jednom domě. Na své duchovní bídě nezasadí již ani semínko naděje, které se definitivně vzdali. Jejich vztahy jsou pusté jako krajina zimní Anatolie. Když už nezbývá ani naděje, nacházejí se i jinak kulturní lidé ve stavu permanentního zimního spánku.