Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kmen / Tichá voda břehy mele

Kmen / Tichá voda břehy mele

kritika / Jana Bébarová / 22. 12. 2014

Už od prvních ohlasů na letošním ročníku filmového festivalu v Cannes, kde na sebe výrazně upozornil v rámci Týdne kritiky a odkud si odvezl hned tři ceny, se o celovečerním debutu ukrajinského režiséra Miroslava Slabošpytského mluvilo jako o zjevení. Jeho snímek z prostředí internátní komunity hluchoněmých teenagerů byl vyzdvihován jako tematicky i formálně odvážný a inovativní, přičemž všudypřítomnou znepokojivou náladou upoutal odbornou i laickou část publika. V Česku se o tomto ukrajinském hitu hlasitě diskutovalo už během jeho uvedení na karlovarském festivalu a druhá vlna zájmu se u nás vzedmula na podzim, kdy byl součástí programu bilanční přehlídky festivalových hitů z Berlinale, Benátek a Cannes, kterou ve vybraných městech v republice pod názvem Be2Can pořádala společnost Film Europe.

Důvodů, proč Kmen u publika tolik zarezonoval, je hned několik. Pozoruhodný je v prvé řadě už jen prvotní tvůrčí nápad natočit film s hluchoněmými protagonisty bez jakýchkoliv titulků či komentářů, které by objasňovaly dění na plátně pro ty, jež znakovou řeč neovládají (nehledě k tomu, že i znaková řeč se v rámci národních jazyků liší). O to více je divák nucen koncentrovat se přímo na řeč těl jednotlivých aktérů, jejich gesta, mimiku obličeje a pohyby v rámci mizanscény. Náš pohled přitom soustředěně řídí přesné pohyby kamery, která nás dějištěm filmu provází v detailně promyšlených, dlouhých jízdách, případně nás svou statičností klaustrofobicky uzavírá uprostřed emocionálně sžíravých situací, před nimiž náš pohled nemá kam utéct – podobně jako v případě některých současných filmů z Rumunska natočených v duchu pozorovatelského realismu. V případě obdobně mrazivých Mungiuových 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů (2007) se v klíčové scéně potratu dokonce srovnání nabízí přímo. Narozdíl od Mungia však Slabošpytskij i přes intenzivní pozorovatelskou soustředěnost současně drží diváka ve značném odstupu od svých hrdinů a nenabízí mu příliš prostoru pro emocionální ztotožnění se s nimi. Film do popředí zájmu staví příchozího nováčka Sergeje, který se seznamuje se zajetým řádem a zvyklostmi internátního „kmene“ a jeho hierarchie, čímž se stává také divákovým průvodcem po této komunitě.

Protagonistově subjektivní perspektivě se ale snímek důsledně vyhýbá a představuje ho coby podobně „cizí“ figuru jako ostatní postavy. Tento přístup je ostatně nastolen již v úvodním záběru-sekvenci chlapcova příchodu do školy, v němž na dlouhou dobu zmizí ze zorného úhlu kamery soustřeďující se na školní rituál na nádvoří, aby se do něj vrátil poté, co ostatní postavy z prostoru zmizí. Neprostupnou bariéru mezi divákem a postavami film rovněž posiluje v podstatě neměnnou velikostí záběrů, mezi nimiž převažují celky a polocelky a zcela absentují detaily, skrze něž bychom se k postavám přiblížili. Na místě nejsou ani žádné divácké sympatie – všechny postavy, včetně dospělých, se totiž jeví jako bezcharakterní zrůdy. Silný emocionální prožitek, který Kmen vyvolává, tedy paradoxně neplyne z našeho empatického prožívání hrůz, které se hrdinům dějí, jako spíše z šokové terapie, jejímž prostřednictvím jsou nám v souvislosti se zvolenou formou prezentovány. Vedle „jednoduchosti“ a strohosti stylu totiž největší účin filmu spočívá v šokujících momentech překvapení a otevřené sdílnosti intimních okamžiků, které na diváka i přes chladný odstup kamery zapůsobí právě pro jejich nečekanost. Z tohoto důvodu také Kmen působí nejsilněji při prvním zhlédnutí a s opakovanými projekcemi nutně ztrácí na poutavosti.

Dalším z aspektů, které film Miroslava Slabošpytskéhoučinily žhavým festivalovým zbožím, je vedle neotřelé formy i implicitní metaforický rozměr. S ohledem na aktuálně ožehavou, mediálně intenzivně propíranou situaci na Ukrajině, se přímo nabízí interpretace Kmenu jakožto důvtipné paralely společensko-politického života v režisérově rodné zemi. Internát v anonymním ukrajinském městě je chamtivostí ovládané zlopověstné místo plné chladu, odcizenosti a (ro)zvrácenosti. Tak jako médii zvenčí nazíraná současná Ukrajina.

Kmen (Plemya, Ukrajina, Nizozemsko, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Miroslav Slabošpytskij, kamera a střih: Valentyn Vasyanovych, hrají: Grigory Fesenko, Yana Novikova, Alexander Osadchiy ad., 130 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 9. 10. 2014).

Kmen (Plemya, Ukrajina, Nizozemsko, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Miroslav Slabošpytskij, kamera a střih: Valentyn Vasyanovych, hrají: Grigory Fesenko, Yana Novikova, Alexander Osadchiy ad., 130 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 9. 10. 2014).

Přečteno 5242x

Článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Kmen

****  CINEPUR (4)

****  ČTENÁŘI (3.3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #144

#144

prosinec 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Utama / Mezi domovem a sopkou

Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice

Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba

Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna

Kvík / Až si zase příště dáte klobásku

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi


DALŠÍ Z RUBRIKY

144 Editorial

Candyman. Candyman. Candyman. Candyman… Candyman Candyman

Životopis ve čtyřech aktech / Portrét Nagisa Óšima

Blondýnka / Páni mají raději oběti

Rimini / 41⁄2

Úvod k tématu Devadesátky

R.N.M. / Člověk člověku medvědem

Znamení doby / Kolaps a apokalypsa v kinematografii devadesátých let


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vertigo

Madisonské mosty

Holubice

Spring Breakers

Lost Highway


RUBRIKY

anketa (32) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (119) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (17) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (16) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1116) / mimo kino (192) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (52) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (88) / téma (1029) / televize (138) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (174)

Cinepur #96 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Úvod / Das Kino (Lukáš Skupa, téma)

Trilogie Ráj Ulricha Seidla / Peklo a přece jen naděje (Oto Horák, zoom)

Free Range – Balada o přijetí světa (Jana Bébarová, kritika)

Zmizelá / Manželství jako hra se zvraty (Ivo Michalík, kritika)

Mapy ke hvězdám / Hollywood: Společenstvo incestu (Lucie Česálková, kritika)

The Knick / Víc než chirurgicky chladná elektronika (Jiří Špičák, soundtrack)

+ více...