Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Fízlové hajzlové / Poučená stupidita

Fízlové hajzlové / Poučená stupidita

kritika / Jiří Blažek / 28. 12. 2014

Francouzský houseový DJ Quentin Dupieux, alias Mr. Oizo, se nejvíce proslavil skladbou Flat Beat z roku 1999 a jejím hovadně groteskním videoklipem s maňáskem Erikem. O desetiletí později zahájil kariéru osobitého filmaře, odpovědného za neméně hovadné, nicméně velmi sofistikované filmy.

Průlomový Rubber se uvědoměle obracel k divákovi, konzumování filmové kultury i samotnému aktu dívání (se) a vysvětloval, jak přistoupit k absurdní kinematografii skrze princip „no reason“. S buñuelovským Wrong pak již Dupieux sebejistě ponořil diváka do zcela pokroucené fikce bez jakéhokoliv vodítka – kromě toho psího, zato s promyšlenou nonsensovou dramaturgií sršící jeden gag za druhým.

I čtvrtý Dupieuxův snímek Fízlové hajzlové pokračuje v duchu il mondo alla rovescia, světě postaveném na hlavu, kde pošetilost od dob Rabelaise, Carrolla, Dalího, Pythonů či Lynche (ve filmu hrají Grace Zabriskie a Ray Wise) představuje obrácenou moudrost, rub a nížinu oficiální pravdy, která nerespektuje konvence oficiálního světa. Například policisté, obvykle zástupci zákona, jsou zde pěšáky chaosu a zla: prodávají drogy, působí v gay pornu, sexuálně obtěžují, napomáhají vražedníkovi. Jinak démonický Marilyn Manson tu naopak figuruje v podobě přecitlivělého, možná prostituujícího – a především nenalíčeného – puberťáka. Předměty každodenní potřeby získávají na důležitosti či jsou užívány netradičním způsobem (pašování marihuany v potkanech), eventuálně dochází ke znepokojivým vpádům zdánlivě nesmyslných jevů (srnec na městském hřbitovu). Dupieux konceptem „no reason“ totiž umělecky formuluje své přesvědčení, že společenský systém uvnitř vykazuje iracionalitu: ne vždy máme vše zcela pod kontrolou, stejně jako ne vždy lze vše uspokojivě vysvětlit. Organické vytrhování věcí z běžného kontextu či jeho pozměňování Dupieuxovi umožňuje efektivně obnažit moc, ideologii, zákonitosti, na které absurdní stylizací upozorňuje a jež se jinak ve své zdánlivé neměnnosti skrývají pod rouškou přirozeného.

Snímek Fízlové hajzlové sice lze chápat jako volné pokračování Wrong (ne náhodou má původní název Wrong Cops a vrací se k postavě radikálního policisty Dukea), na rozdíl od něj ale postrádá fantasknost a jistou vrstevnatost. Fízlové hajzlové jsou syrovým rozborem nudy, perverze, prostoduchosti, buranství a trapnosti. Dané složky film přebírá do své formy, kterou pak diváka neúprosně znásilňuje – zarývá se mu pod kůži jako zdejší masivní elektronické beaty. Primitivní neurovnanost určuje už strukturu snímku. Ten byl zpočátku jen promo-epizodou uvedenou v Cannes, k níž se postupně dodalo dalších šest částí, a navzájem se promíchaly do formátu celovečerního filmu. Fízlové hajzlové proto bortí kontinuitu, která ve větší či menší míře charakterizovala předchozí snímky, a některé pointy policejních patálií vyznívají mezi ledabylými přechody a mrtvolkami do ztracena. K uvědomělé rozháranosti svým dílem přispěl scénář napsaný metodou intuitivního psaní, který nabízí těžko rozlišitelný nános tuposti a existenciální rozvážnosti. Nekultivovanému vizuálu vévodí vyšisované barvy zanesené škraloupem přirozeného světla, zatímco spontánní kamera nervózně přeostřuje v mělké hloubce pole, kde se uskutečňují ještě mělčí dialogické výstupy; výsledek dá vzpomenout na exploatační a béčkové produkce hlavně ze 70. let, aniž by však působil jako další „retro“. Stejně okouzlujícím způsobem neladné jsou i postavy rochnící se v rasismu, sexismu, šovinismu a dalších nenáležitých ismech, např. carpenterovská figura jednookého policejního DJ s monstrózní zduřeninou na hlavě.

Dupieuxova drzá oslava ošklivosti nejvíce naplňuje jeho tezi o ne-filmu, který problematizuje tradiční produkční i vyprávěcí konvence; testuje hranice filmovosti. Znalé diváky potěší nejedna okolnost, která obohacuje podivínské universum tohoto Francouze. Ať už to jsou herecké návraty, autobiografické části věnované hudebnímu průmyslu nebo pokračování v intertextualitě, jako když si Eric Roberts kupuje drogy nebo když postavy v televizi sledují scénu z Rubberu.

Fízlové hajzlové (Wrong Cops, 2014, IMDb)
Režie, scénář, kamera, střih, hudba: Quentin Dupieux, hrají: Mark Burnham, Eric Judor, Steve Little, Marilyn Manson, Grace Zabriskie, Arden Myrin, Eric Roberts, Eric Wareheim, Ray Wise ad., 83 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 18. 9. 2014).

Fízlové hajzlové (Wrong Cops, 2014, IMDb)
Režie, scénář, kamera, střih, hudba: Quentin Dupieux, hrají: Mark Burnham, Eric Judor, Steve Little, Marilyn Manson, Grace Zabriskie, Arden Myrin, Eric Roberts, Eric Wareheim, Ray Wise ad., 83 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 18. 9. 2014).

Přečteno 3598x

Článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Fízlové hajzlové

****  CINEPUR (2.3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho

Pomíjivost věčnosti / Mezinárodní workshop Filmové dědictví: současnost a budoucnost

Aferim! / Stopaři romských otroků

Americká kocovina Larryho Clarka / Od Kids po The Smell of Us

Pestrobarvec petrklíčový / Padesát odstínů motýlích křídel


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #96 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Dokufest 2014 / Malý kulturní zázrak (Vítězslav Chovanec, report)

Nejhledanější muž / Zkušený profík se sebedestruktivními sklony (Ondřej Pavlík, kritika)

Free Range – Balada o přijetí světa (Jana Bébarová, kritika)

Rozhovor s Angelou Schanelec / Myslet na publikum mi nedává smysl (Markéta Giblová, téma)

Mapy ke hvězdám / Hollywood: Společenstvo incestu (Lucie Česálková, kritika)

Kmen / Tichá voda břehy mele (Jana Bébarová, kritika)

+ více...