Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Francouzský houseový DJ Quentin Dupieux, alias Mr. Oizo, se nejvíce proslavil skladbou Flat Beat z roku 1999 a jejím hovadně groteskním videoklipem s maňáskem Erikem. O desetiletí později zahájil kariéru osobitého filmaře, odpovědného za neméně hovadné, nicméně velmi sofistikované filmy.

Průlomový Rubber se uvědoměle obracel k divákovi, konzumování filmové kultury i samotnému aktu dívání (se) a vysvětloval, jak přistoupit k absurdní kinematografii skrze princip „no reason“. S buñuelovským Wrong pak již Dupieux sebejistě ponořil diváka do zcela pokroucené fikce bez jakéhokoliv vodítka – kromě toho psího, zato s promyšlenou nonsensovou dramaturgií sršící jeden gag za druhým.

I čtvrtý Dupieuxův snímek Fízlové hajzlové pokračuje v duchu il mondo alla rovescia, světě postaveném na hlavu, kde pošetilost od dob Rabelaise, Carrolla, Dalího, Pythonů či Lynche (ve filmu hrají Grace Zabriskie a Ray Wise) představuje obrácenou moudrost, rub a nížinu oficiální pravdy, která nerespektuje konvence oficiálního světa. Například policisté, obvykle zástupci zákona, jsou zde pěšáky chaosu a zla: prodávají drogy, působí v gay pornu, sexuálně obtěžují, napomáhají vražedníkovi. Jinak démonický Marilyn Manson tu naopak figuruje v podobě přecitlivělého, možná prostituujícího – a především nenalíčeného – puberťáka. Předměty každodenní potřeby získávají na důležitosti či jsou užívány netradičním způsobem (pašování marihuany v potkanech), eventuálně dochází ke znepokojivým vpádům zdánlivě nesmyslných jevů (srnec na městském hřbitovu). Dupieux konceptem „no reason“ totiž umělecky formuluje své přesvědčení, že společenský systém uvnitř vykazuje iracionalitu: ne vždy máme vše zcela pod kontrolou, stejně jako ne vždy lze vše uspokojivě vysvětlit. Organické vytrhování věcí z běžného kontextu či jeho pozměňování Dupieuxovi umožňuje efektivně obnažit moc, ideologii, zákonitosti, na které absurdní stylizací upozorňuje a jež se jinak ve své zdánlivé neměnnosti skrývají pod rouškou přirozeného.

Snímek Fízlové hajzlové sice lze chápat jako volné pokračování Wrong (ne náhodou má původní název Wrong Cops a vrací se k postavě radikálního policisty Dukea), na rozdíl od něj ale postrádá fantasknost a jistou vrstevnatost. Fízlové hajzlové jsou syrovým rozborem nudy, perverze, prostoduchosti, buranství a trapnosti. Dané složky film přebírá do své formy, kterou pak diváka neúprosně znásilňuje – zarývá se mu pod kůži jako zdejší masivní elektronické beaty. Primitivní neurovnanost určuje už strukturu snímku. Ten byl zpočátku jen promo-epizodou uvedenou v Cannes, k níž se postupně dodalo dalších šest částí, a navzájem se promíchaly do formátu celovečerního filmu. Fízlové hajzlové proto bortí kontinuitu, která ve větší či menší míře charakterizovala předchozí snímky, a některé pointy policejních patálií vyznívají mezi ledabylými přechody a mrtvolkami do ztracena. K uvědomělé rozháranosti svým dílem přispěl scénář napsaný metodou intuitivního psaní, který nabízí těžko rozlišitelný nános tuposti a existenciální rozvážnosti. Nekultivovanému vizuálu vévodí vyšisované barvy zanesené škraloupem přirozeného světla, zatímco spontánní kamera nervózně přeostřuje v mělké hloubce pole, kde se uskutečňují ještě mělčí dialogické výstupy; výsledek dá vzpomenout na exploatační a béčkové produkce hlavně ze 70. let, aniž by však působil jako další „retro“. Stejně okouzlujícím způsobem neladné jsou i postavy rochnící se v rasismu, sexismu, šovinismu a dalších nenáležitých ismech, např. carpenterovská figura jednookého policejního DJ s monstrózní zduřeninou na hlavě.

Dupieuxova drzá oslava ošklivosti nejvíce naplňuje jeho tezi o ne-filmu, který problematizuje tradiční produkční i vyprávěcí konvence; testuje hranice filmovosti. Znalé diváky potěší nejedna okolnost, která obohacuje podivínské universum tohoto Francouze. Ať už to jsou herecké návraty, autobiografické části věnované hudebnímu průmyslu nebo pokračování v intertextualitě, jako když si Eric Roberts kupuje drogy nebo když postavy v televizi sledují scénu z Rubberu.