Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Společnost Artcam letos pokračuje druhým rokem v cyklu Současný slovenský film. Do českých kin se díky němu dostává trojice novinek slovenské kinematografie. Vedle dokumentu Vladislavy Plančíkové Felvidék – Horní země a hraného koprodukčního snímku českého režiséra Zdeňka Jiráského V tichu je to také hraný debut slovenského dokumentaristy Jaroslava Vojtka Děti, který rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co na Slovensku v posledních letech vzniklo.

Slovenský film posledních let by se dal elementárně rozdělit na dva kvalitativně odlišné proudy: záplavu slibné dokumentární tvorby, reflektující aktuální společenskou situaci, a zoufalé pokusy o filmy hrané, povětšinou s podobnou ambicí.

Je proto pochopitelným krokem, že se slovenští dokumentaristé, povzbuzení úspěchy svých filmů, v současné době rozhodli postupně se přeorientovat k hranému filmu. Tato (přiznejme si celkem radikální) transformace jim zároveň zaručuje přece jen masovější diváckou pozornost s o mnoho větším „společenským dosahem“. Jako první si hraný film vyzkoušel režisér Juraj Lehotský, avšak jeho Zázrak postrádal přesně ty atributy, v nichž režisér dosud vynikal. Lehotského hraný debut se pokoušel kombinovat prvky charakteristické (hlavně) pro dokumentární tvorbu (aktuálně velmi populární a využívané v evropském festivalovém filmu), tedy angažování neherců, sociální problematika, pohyblivá kamera, velký důraz na jednu postavu. Subtilní práce s tématem, kterou můžeme znát z Lehotského nejúspěšnějšího filmu Slepé lásky ustoupila do pozadí doslovnosti, scenáristických klišé a přehrávání, paradoxně v podání profesionálních herců. O hraný debut se aktuálně pokusil i talentovaný dokumentarista Jaroslav Vojtek a ve výhledu je také další hraný projekt jednoho z nejúspěšnějších dokumentaristů Marka Škopa s názvem Eva Nová.

Vojtkovy Děti jsou přitom mnohem vydařenějším autorským počinem než Zázrak. Film, který je komponovaný jako čtyři kratší povídky (téměř všechny s potenciálem na vlastní celovečerní film), má sice také občas problémy s příliš návodnými a kostrbatými dialogy (autorem scénáře je stejně jako u Zázraku Marek Leščák) a také s občasným přehráváním, které je pravděpodobně dané menší zkušeností autora s vedením herců. Vojtkův film je však ve výsledku přece jen mnohem vyzrálejším dílem. Dokonce je namístě tvrdit, že překonává téměř všechny hrané slovenské počiny posledních let, které měly ambici zachytit společenské problémy tohoto národa (Polčas rozpadu, Tango s komármi, Ďakujem, dobre).

Děti jsou také jakousi temnou reflexí „špinavé“ reality naší doby, ale konečně postrádají nepřirozenou atmosféru permanentní deprese, která dosud často charakterizovala slovenský film a která byla spíše ubíjející, než že by předkládala podnětný a osobitý pohled na současnou společnost. Vojtek se ale nepokouší nalákat diváky na žánrové oddechnutí od podobných témat, jako to relativně úspěšně udělal Jonáš Karásek s nejnavštěvovanějším slovenským filmem minulého roku Kandidát. Naopak se snaží s tímto zvláštním melancholickým trendem bojovat vlastními zbraněmi. Děti jsou tak stejně bezútěšným obrazem stavu věcí, avšak o prezentovaných povídkách se dá konečně říci, že jsou trefné, bez zbytečného citového vydírání, že jsou více náznakovité než návodné a hlavně, že se nebojí prostřednictvím vztahu dítěte s rodinou zobrazovat i citlivá témata (romská kriminalita, dětský autismus, domácí násilí, otázka eutanazie), aniž by vynášely zbytečně unáhlená stanoviska. V souvislosti se svou doslovností tak působí vskutku odvážně, že autor nechává každému z příběhů otevřený konec a divákovi tak konečně nechává prostor k vlastní interpretaci.

Vojtek tak vlastně i v hraném filmu potvrzuje svou životní roli „objektivního dokumentaristy“. Znovu „jen“ snímá a pozoruje okolní svět, aniž by ho zbytečně upravoval a deformoval do dramatické a v konečném důsledku nedůvěryhodné podoby. Jeho úsporná vize transformovaná do hraného filmu tak může zároveň sloužit jako návod, respektive dobrá inspirace, pro ostatní slovenské režiséry.