Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když v jedné z úvodních scén Zániku vynálezce Cade Yeager zavítá do polorozpadlého biografu plného harampádí, starý šéf kina otráveně zamručí cosi o nekonečném zástupu remaků a filmů na pokračování. Nostalgicky přitom vzpomíná na El Dorado, western s Johnem Waynem, který téměř do písmene opakuje zápletku dřívějšího snímku Howarda Hawkse, Rio Bravo. „Chcete mi spílat za neoriginalitu? Té bylo plno už v klasickém Hollywoodu,“ jako by říkal Michael Bay. Není to navíc naposledy, co jeho čtvrtý díl série Transformers odhaluje argumentaci postav jako zpochybnitelnou či přímo pokryteckou.

Yeager, který coby protagonista poprvé nahrazuje pubertálního Sama Witwickyho, zakazuje dospívající Tesse jakékoli milostné avantýry, ačkoli jemu samotnému se dcera narodila už na střední. Uživit se snaží konstruktérskou prací ve své texaské stodole, jenže si nedokáže vydělat ani na její údržbu. Černošskou exekutorku vyhání ze svého pozemku s puškou v ruce, zatímco v každém druhém záběru vlaje americká vlajka. Těžko si představit důsledněji ztvárněnou esenci jižanské bigotnosti, které schází snad jen přehnané pánbíčkářství. V blockbusteru, jenž nám naznačuje, že Bůh je robot, s nímž lze bojovat, ale na tradiční duchovno není místo.

Náboženstvím je ve fikčním univerzu Transformers technologie a jejím prorokem se v Zániku stává milionář Joshua Joyce, který svou vyholenou hlavou, brýlemi a několikadenním strništěm nápadně připomíná Steva Jobse. Joshuu nám film nejprve prezentuje jako pokrokového vývojáře s despotickými sklony, aby z něj po jeho přechodu na stranu dobra udělal zmateného šaška zamilovaného do čínské kolegyně. Přes tuto rozporuplnost ale jeho postava nikdy nepřekročí rámec zesměšňující karikatury. A protože Tessa se vinou své pasivity stává jen objektem, který je třeba zachránit, a její přítel, závodník Shane, je po většinu času nevýrazný nešika, vyvstává tu otázka, zda je vůbec některá z postav v klasickém slova smyslu hrdinou.

Pokud tedy stále platí, že (údajně) mizantropní Bay upřednostňuje roboty před lidmi, nabízí se přesunout pozornost právě k mechanickým bytostem. Jak ovšem mimoděk naznačuje už oficiální česká anotace k Zániku, která rozdělení na „hodné“ Autoboty a „zlé“ Deceptikony relativizuje zmírňujícími uvozovkami, ani tady to nebude tak prosté. Ne že by snad série Transformers směřovala k úvahám o nejednoznačnosti ozbrojených konfliktů. Od prvního spielbergovského dílu, který ještě Autoboty líčil jako přerostlé domácí mazlíčky, se ale jejich vůdce Optimus Prime čím dál zřetelněji ukazuje jako nelítostné krvelačné monstrum. Svou mesiášskou rétoriku plnou vznešených slov o boji za svobodu pak v novém filmu Optimus zcela popře, když po svém vzkříšení zařve „Zabiju vás!“ a svého největšího protivníka nakonec doslova roztrhne vejpůl.

Transformers tak vytváří svět ovládaný záludnými nadnárodními korporacemi, ke kterým však neposkytují žádnou uspokojivou alternativu. Vládní složky tentokrát zastupuje jen komicky poddajný prezidentův poradce a jakékoli hypoteticky kladné postavy jsou v lepším případě vnitřně rozpolcené, v horším duševně narušené.

Vezmeme-li dále v úvahu, že následkem strategické produkční spolupráce s Čínou si tamní režim ve snímku vyjednal ryze propagandistické, narativně bezvýznamné okénko, jeví se Zánik jako zavrženíhodný odpad. Z týchž důvodů je ale možné film sledovat jako fascinující popkulturní artefakt, který v sobě hromadí vyostřené projevy konzumního kapitalismu a v nihilistickém duchu je staví proti hroutícím se konzervativním hodnotám. Nezřízené, divácky ubíjející opájení se roztříštěnými kusy digitálního šrotu pak obdobným způsobem doplňují absurdně kýčovité výjevy, v nichž siluety hrdinů stojí proti zapadajícímu slunci a pronášejí bezduché repliky. Po zkušenosti s loňským Potem a krví, Bayovou neskrývanou satirou amerického snu, se při sledování Zániku ještě naléhavěji než dřív vkrádá myšlenka, nakolik vlastně může opulentní styl Transformerů přispívat k jejich sebemrskačskému pojetí.