Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

kritika / český film / Vít Schmarc / 15. 8. 2014

Ačkoli téma vyloučených lokalit a lidí na okraji patří ve veřejné debatě k evergreenům, český film se s ním dosud srovnával jen velmi lopotně. Slámovy „sociální romance“ tvoří specifický ostrůvek deviace, jinak je sociální drama na tuzemských plátnech sporadickým hostem. Ohlas v nedávné době vyvolala Poupata Zdeňka Jiráského, nicméně v jejich případě šlo o estetizování lidské mizérie, které při všem zaujetí existenční bídou působilo samoúčelně a izolovaně od světa i kontextu.

O „romskou problematiku“ se dvakrát pokoušel Zdeněk Tyc. Smradi pootevřeli otázku rodinného soužití „gadžů“ a romských dětí, ale jako koherentní film příliš nepůsobili. El Paso pak lopotně skládalo životní peripetie ženy, kterou nepřízeň osudu vyžene do ubytovny pro sociálně slabé. Přes všechnu snahu o realismus upadal film do područí didaktických frází a karikování. Návrat Petra Václava po třinácti letech mlčení odstraňuje absenci naléhavých či zdrcujících výpovědí na toto téma více než uspokojivě.

Podobně jako před šesti lety Tyc si i Václav volí ženskou protagonistku, která má však daleko k jakékoli viktimizační póze. Svou svéhlavostí, houževnatostí a „existencí v pohybu“ může Žaneta připomenout některé postavy bratří Dardennů. I ona je postavena do situace, kterou musí řešit všemi dostupnými prostředky. Složitá rodinná situace, ještě zkomplikovaná ztrátou práce druha, nemožnost prolomit kruh nedůvěry a strach, že skončí na ulici, nutí hrdinku jednat – měnit prostředí, zkoušet další a další strategie přežití, které jen zdůrazňují, jak obtížné je najít cestu ven, pokud vás determinuje barva pleti a nedostatek vzdělání.

Václav svůj film komponuje jako sled různých sociálních prostředí, kterými Žaneta prochází. Začíná se na „vyšším patře“ hierarchie, v pronajatém panelovém bytě ve městě, pokračuje se v rozvrácených Předlicích, odpudivé sociální ubytovně a končí v pohraničí, kde dříme alespoň částečná naděje na průlom. Cesta ven je neobyčejně empatická, neokázale odhaluje detaily z okolí hrdinů a skrze drobnosti nahlíží mizérii a absurditu celku. Nejde jen o mechanické dialogy se zástupci státních aparátů „přes bariéru“, které jsou možná až příliš návodné, ale především o zcela přirozený pohyb kamery měsíční krajinou okraje, kterou na rozdíl od Poupat nijak zvlášť neestetizuje, ale zachycuje ji syrově v rezignovaném rozvratu. Vrcholnými momenty jsou v tomto ohledu intenzivní kontrast agresivity a apatie na ubytovně a blátivý úpadek Předlic.

Cesta ven ale v žádném případě neukazuje své hrdiny jako bytosti determinované prostředím. Je dostatečně senzitivní i k jejich vlastním psychologickým limitům (postava Žanetina druha Davida) a uprostřed řevu a vulgarit dokáže odhalit nečekané intimní polohy (Žanetin otec a jeho jímavě neobratná zpověď na schodech). Takřka v každé situaci lze Václavův film vykládat více způsoby, nejen dělit postavy na rasisty a oběti, či naopak na nepřizpůsobivé a slušné. Do značné míry k tomu přispívá i fakt, že neherci prožívají dané situace velmi intenzivně. Vrhají se do nich po hlavě, což sice někdy nekoresponduje s hereckými schopnostmi, ale proti několika rozpačitým scénám stojí celá řada vrstevnatých a funkčních.

Úskalím Cesty ven je fakt, že s mnoha českými dramaty sdílí dramaturgickou nestřídmost. Linie s populistickým politikem představuje zbytečnou, rušivou a retardační vsuvku, bez níž by se film naprosto obešel. Z pohledu celku sice funguje jako katalyzátor osobních událostí, ale jinak nepřispívá k obohacení významu celku. Zmínku si zaslouží i nevyrovnanost jednotlivých scén, nicméně Cesta ven velikost svých poklesků vždy vyvažuje neokázalou silou klíčových míst i schopností proniknout tam, kam český film zatím jen nesměle pošilhával.

Navíc přichází s jednou z nejlépe motivovaných a nejpřesvědčivějších ženských postav v porevoluční kinematografii. Daleko přesahuje i přepjaté epigonství Mého psa Killera či rozpačité ohledávání duše ženy na okraji v Až do města Aš. Působí jako naléhavý fragment precizně vyříznutý z komplexní sociální tkáně. Spíš než o hledání spásné cesty ven jde konečně o nalezení zoufale potřebné cesty dovnitř.

Cesta ven (2014, IMDb)
Režie a scénář: Petr Václav, kamera: Štěpán Kučera, střih: Florent Mangeot, hudba: Max Richter, hrají: Klaudia Dudová, David Ištok, Natálie Hlaváčová ad., 103 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 29. 5. 2014).

Cesta ven (2014, IMDb)
Režie a scénář: Petr Václav, kamera: Štěpán Kučera, střih: Florent Mangeot, hudba: Max Richter, hrají: Klaudia Dudová, David Ištok, Natálie Hlaváčová ad., 103 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 29. 5. 2014).

Přečteno 2604x

Článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Cesta ven

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #112

#112

srpen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Máme tlakovú níž / Richard Müller: Nepoznaný

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Z(a)tracená sláva / Glory

Prohrát s hrdostí / Masaryk

Zabijácké zvíře na lovu / Safari

Moratorium na neotřelé postupy / Mžitky

Film o životě / Jako z filmu

…a pátá loď je fantazie / Pátá loď


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Čechy a Morava, krásná zem audiovize / Výtvarníci a divadelníci jako z filmu

Před hlubokým nadechnutím / Současná česká animace

Volání Divokého východu / „Nové naděje“ českého žánrového filmu

Český film na dobré cestě / Anketa o současném stavu domácí tvorby

Úvod k tématu 112: České filmové obrození?

Tak trochu roadmovie / Skokan

Tiché komety Anny Kryvenko

„Film je jako Faëthonův vůz, který je potřeba zkrotit“ / Václav Kadrnka


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu

Vyšší moc / V lavině

Dva dny, jedna noc / Triumfální prohra

Noe / Organizace spojených náboženství

Dědictví aneb Kurva se neříká / Trýznivý přelud Bohouše Stejskala


RUBRIKY

anketa (22) / český film (64) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (118) / editorial (86) / fenomén (66) / festival (53) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (694) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (579) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (94) / reflexe (24) / report (92) / rozhovor (149) / scénář (4) / soundtrack (32) / téma (825) / televize (80) / tisková zpráva (1) / událost týdne (183) / video (2) / videoart (16) / videohra (50) / web (38) / zoom (147)

Cinepur #94 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Dogmatická hudba Top of the Lake je portálem na Nový Zéland (Jiří Špičák, soundtrack)

Kurosawa mezi Reader’s Digestem a existencí (Jiří Flígl, kniha)

Grace, kněžna monacká / Její výsost herečka (Šárka Gmiterková, kritika)

Můj přítel Godard – obtížný současník (Daniel Cohn-Bendit, téma)

Fargo / Blbostí vytrvale vpřed (Jana Jedličková, televize)

Když v tom jedou české televize / Docusoapy a zdramatizovaná autenticita (Miroslava Papežová, kauza)

+ více...