Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kontext vzniku filmu Hany vydá na chytlavý úvod. Režisér snímku Michal Samir vystudoval režii s důrazem na hereckou průpravu na Drama Centre London, producentsky se na jeho filmu podílel Matěj Chlupáček, který debutoval v osmnácti letech filmem Bez doteku. Jednu noc v životě několika postav reprezentujících dnešní mladé, kterým „protéká čas mezi prsty,“ se tito dva rozhodli vyprávět jedním dlouhým záběrem, přesněji řečeno záběrem přerušeným jedním přiznaným a několika skrytými střihy. Samir se inspiroval londýnskými nepokoji, které před třemi lety zažil, jeho film chce podávat zprávu o „generaci, která má tolik možností, že nakonec nedělá nic.“ On i Chlupáček v rozhovorech uvádějí, že „Hany nechce být jen další hezký český film“ a víru v to, že „se stane generační výpovědí.“

Agrese, která je jedním z klíčových témat, je přítomná téměř v každé scéně filmu dravě se hlásícího o pozornost. Dynamická kamera krouží kolem baru někde v centru českého města, kde dealer Jirka ponižuje všechny okolo. Většinu scén vyplňují konverzační scény přecházející ze slovního napadání do banálních řečí o tom, kdo je debil. Děj kulminuje v momentě, kdy do ulice vpadne agresivní dav, část hostů baru se k němu ráda přidá, strhne se rvačka mezi nimi a policií a nesmyslné násilí pokračuje na bytové párty.

Paradoxní je, že se mladí filmaři rozhodli zaplnit prázdné místo v kategorii generační výpověď dnešních mladých technicky náročným, na pohled líbivým filmem, který se otírá o momentálně aktuální téma pouličních nepokojů, ale zároveň se omezuje na páprdovské „ti mladí dneska nic pořádnýho nedělají, nudí se a tak blbnou.“ Zobrazení zdánlivě nekonečného kavárenského tlachání a náhlého výbuchu nesmyslného násilí, naznačující prázdnotu a bezcílnost postav, je jen oživením toho nejobvyklejšího klišé o každé mladé generaci. Filmaře nezajímaly problémy a dilemata vrstevníků, způsoby vyrovnávání se s očekáváním společnosti nebo odlišnost dnešních mladých od generací před nimi. Za generační výpověď se rozhodli vydávat hezky natočenou jízdu po kavárně, kde nikdo nemá co říct. Zdá se ale, že to jsou hlavně oni sami, kdo o svých vrstevnících neumí mluvit.

Sebevědomé odsouzení dnešních mladých dospělých jako těch, kterým o nic nejde, připomíná závažnější zjednodušování, kterého se během londýnských či pařížských předměstských nepokojů dopouštěla většina komentátorů a politiků. Demolující mládež dostala nálepku problémových lenochů, kteří chtějí žít z podpory státu, primitivních agresorů, pro které byly nepokoje způsobem, jak si zajít do obchodu pro značkové tenisky a neplatit. Argumentovalo se tím, že rebelující mladí na rozdíl od generací před nimi neměli jiný konkrétní cíl, manifest artikulující důvody a požadavky vzbouřených nikdy nevznikl. Pro mladé z Londýna či Paříže však bylo manifestem samotné pouliční násilí, zapalování aut jejich způsobem upozornění na svoji existenci a zvyšující se nerovnost ve společnosti. Chtít po znevýhodněné velkoměstské chudině, z velké části tvořené přistěhovalci, aby formulovala vysvětlení svého náhlého řevu, se zdá být skoro legrační. Nejde tu o zahájení diskuze mladých liberálů či socialistů na pódiu u mikrofonu, ale o signály z ulice, které v těchto případech reprezentovaly živelný, chaotický, ale nikoliv bezdůvodný protest.

Podobně jako násilí v Londýně nebo Paříži mělo svůj důvod, existují důvody jeho absence v ulicích českých měst (až na protiromské pochody a demonstrace antirasistů). Vyhřeznutí agrese na upravené české ulici, kterou se proplétají Samirovy kavárenské postavy, působí ze všeho nejvíc jako nepromyšlený nápad vzniklý z čiré fascinace a vědomí vizuální líbivosti motivu. Samir s Chlupáčkem se místo skutečného zájmu o mladé dopustili zjednodušení, které motivy hledání sebe sama, vzpoury a agrese spolehlivě zabránilo analyzovat či originálně okomentovat. Násilí film banalizuje, prožívání generace, o které se snaží vypovídat, ignoruje, její existenci zplošťuje na úroveň klišé. Dnešním mladým tak prokazuje spíš medvědí službu. Samir s Chlupáčkem jako by vrstevníkům vzkázali: filmy pro vás točit chceme, ale nezajímáte nás.