Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Philomena / Jak nezneužít lidský příběh

Philomena / Jak nezneužít lidský příběh

kritika / Michal Böhm / 11. 6. 2014

Děj filmu Philomena by bylo možné na jednu stranu odvyprávět jako třeskutou komedii těžící z rozdílnosti dvou hereckých charakterů a jimi ztvárněných rolí: britský komik Steve Coogan jako cynický žurnalista, který se rozhodne napsat lidský příběh Philomeny, starší irské dámy, v obsazení oscarové Judi Dench. Stejně tak by ovšem mohl být těžkým patetickým dramatem o údělu matky, která byla v bigotní katolické společnosti Irska 50. let připravena o své nemanželské dítě a celých 50 let se jí o něm nepodařilo nic zjistit. V režii zkušeného Stephena Frearse ovšem zručně balancuje na hraně obou žánrů a navíc se mu daří reflektovat způsob, jakým se dá takový hluboký lidský příběh založený na reálných událostech vyprávět.

Tzv. „human interest story“, kterou má žurnalista Martin Sixsmith za úkol napsat, je publicistický útvar, se kterým se setkáváme i v naší žurnalistice, v níž ovšem nemá vlastní český ekvivalent (v novinářském slangu se užívá „fíčura“ nebo „story“ – odvozeniny od feature story). Jde o článek, který se zaměřuje na jeden či více lidských osudů na pozadí nějaké dějinné nebo společenské události a dává jí skrze možnost identifikace lidský rozměr. Když Sixsmith návrh napsat takovýto článek nejdříve odmítne se slovy, že jde o „eufemismus příběhu o slabošských, slaboduchých lidech pro stejně slabošské a slaboduché čtenáře,“ popisuje zároveň to, co bychom jako diváci mohli očekávat od samotného Frearsova snímku.

Philomena totiž opravdu je „poutavým lidským příběhem“, ovšem řemeslně neobyčejně zručně a civilně odvyprávěným a zároveň silně sebereflexivním. Zpochybňuje totiž samotný princip „human interest story“, totiž představu, že vyprávění o osudech konkrétního jedince, na něž jsme schopni se emocionálně naladit, nám může sloužit jako vodítko k zaujetí stanoviska vůči určitému společenskému či kulturnímu jevu. Nejvýmluvnější je tak vlastně Philomenina replika v závěru filmu, když Sixsmithovi říká: „Ten příběh se stal mě, nikoli vám!“ Sixsmith se totiž snaží své vyprávění o Philomeně pojmout jako kritiku celé katolické církve a jako zástupný cíl si vybírá sesterský řád, který kdysi Philomeně dítě vzal. Samotná Philomena ovšem nechce, aby byl její příběh takto „zneužit“, protože si stále zachovává svoji naivní, avšak neoblomnou víru.

Frearsův film nejen relativizuje vyznění celého hrdinčina příběhu, nýbrž odmítá i vyhrocené dramatické konflikty. Když například hrdinové zjistí, že syn je ve skutečnosti již několik let po smrti, Philomena se chce vrátit, zatímco Sixsmith dostane za úkol od své editorky, aby ji za každou cenu zdržel a dotáhl příběh do konce. Namísto morálního dilematu Cooganovy postavy, jíž příkaz editorky přijde neetický, nebo otevřeného konfliktu obou hrdinů, je ale situace vyřešena tím, že Philomena se z vlastní vůle rozhodne v pátrání pokračovat. Děj tak svým způsobem „promarní“ nabízející se dramatický moment. Tyto postupy nemají diváka frustrovat či pouze momentálně pobavit, ale naopak vést k uvědomění, že vyhrocené drama není pro odvyprávění Philomenina příběhu nutné.

Film samozřejmě není zcela prost emotivních scén ani humoru, který vychází převážně z povahové a věkové rozdílnosti obou hrdinů – anglického ateistického snoba a irské dámy z chudých katolických poměrů. Obojí ale předkládá ve velmi neokázalé a elegantní podobě. Zásluhu na tom má jistě scénář (na kterém se překvapivě podílel sám Coogan, který jinak spolupracuje na scénářích spíše komediálního ražení), minimalistické herecké projevy a šetrná střihová skladba, která se nesnaží maximalizovat humorný potenciál scén a naopak ho mnohdy potlačuje. Hlavní předností snímku ovšem zůstávají výtečně napsané postavy, které balancují na hraně stereotypů, ale nikdy do nich nespadají. Sixsmith není bezcharakterním žurnalistou, který by se zaprodal za cenu poutavého příběhu, stejně jako Philomena není postavou z růžové knihovny, kterou tak vášnivě čte. A proto také vyprávění nesklouzne k tomu, aby v divákovi probouzelo předvídatelné emoce. Ovšem v momentech, kdy má být příběh silný, překvapuje tím, jak v nich doopravdy silný je.

Philomena (USA, Velká Británie, Francie, , 2013, IMDb)
Režie: Stephen Frears, scénář: Steve Coogan, Jeff Pope podle knihy Martina Sixsmithe The Lost Child of Philomena Lee, kamera: Robbie Ryan, střih: Valerio Bonelli, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Judi Dench, Steve Coogan, Sophie Kennedy Clark ad., 98 min., distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 6. 3. 2014).

Philomena (USA, Velká Británie, Francie, , 2013, IMDb)
Režie: Stephen Frears, scénář: Steve Coogan, Jeff Pope podle knihy Martina Sixsmithe The Lost Child of Philomena Lee, kamera: Robbie Ryan, střih: Valerio Bonelli, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Judi Dench, Steve Coogan, Sophie Kennedy Clark ad., 98 min., distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 6. 3. 2014).

Přečteno 5047x

Článek vyšel v časopise Cinepur #93, červen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Philomena

****  CINEPUR (2)

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Hranice klimatického hraní / Terra Nil

Zuřím, tedy jsem / Beef

Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


DALŠÍ Z RUBRIKY

Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival

Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony

Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice

Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić

Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“

Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize

Nekonečně mnoho tváří Cate Blanchett

Terapie strachem / Satiry Rubena Östlunda


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Lepší zůstat vně / Berlinale 2018

Berlinale: Z českých filmů nejvíc zaujal dokument Až přijde válka

Berlinale: Politika zatím ustupuje hvězdám z červeného koberce

Zabijácké zvíře na lovu / Safari

Feťácký nihilismus pro starší a pokročilé / T2 Trainspotting


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #93 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #93, červen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Přežijí jen milenci / Jarmusch a jeho kapela mění kytaru v obří gong (Jiří Špičák, soundtrack)

Blockbuster TV / O pirátech a nesmyslnosti kvality a braku (Jana Jedličková, téma)

Alain Guiraudie / Král útěku francouzské kinematografie (David Čeněk, profil)

Čekání na nový megahit / Nejistá budoucnost herních blockbusterů (Jan Švelch, téma)

Velký třesk televizního dokumentu (Monika Bartošová, report)

Lukešovy dějiny (kolem) filmu (Alena Šlingerová, kniha)

+ více...