Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mluvit o Temném případu jako o revoluci ve formátu televizních seriálů je patnáct let po Sopránových, považovaných za počátek fenoménu „kvalitních“ seriálů, hodně nadnesené. Spíš se dá říci, že podobně jako jiný skvostný cyklus HBO těžící z jižanské mystiky Carnivàle, představuje osmidílná první sezóna (na kterou má příští rok navázat druhá, ovšem s jinými postavami a samostatným příběhem) v mnoha ohledech výjimečný a osobitý fenomén v současné seriálové produkci. Přinejmenším si nevzpomínám na žádný jiný seriál, který by byl do téhle míry filosofující a sebereflexivní. Jeho tématem přitom jako by nebylo nic menšího než metafyzické úvahy o tvaru světa a místu člověka v něm.

Sebereflexivita u Temného případu ovšem neznamená, že by seriál komentoval sebe sama, ale že se v něm jednotlivé motivy na různých rovinách vzájemně mimořádně důsledně zrcadlí. Seriál napsaný učitelem literatury a spisovatelem Nicem Pizzolattem je poměrně silně zatížený velmi literárními monology a bravura režie Caryho Jojiho Fukunagy (Sin Nombre, Jane Eyrová) a výkonu Matthewa McConaugheyho, z jehož úst značná část těchto promluv vychází, začíná už schopností nalézt pro tento nezvyklý scénář filmový a herecký projev, ve kterém působí zcela přirozeně. To, o čem McConaugheyho postava detektiva Rusta, ale i další figury, v seriálu mluví, přitom zpravidla přesahuje rámec smysly vnímatelného světa.

Celý text najdete v Cinepuru 93, který vychází tento týden.