Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Začnu bulvárně. Nejtragičtější rolí Bolka Polívky bylo podle mého jeho účinkování v kuchařské reality show Ano, šéfe. Polívka tu působil jako člověk odtržený od reality, který nemá kontrolu nad vlastní živností a selhává i v roli jedince, snažícího se zahrát sebe sama jako slavného komika. Sledování Dědictví aneb Kurva se neříká tomuto útrpnému zážitku dává filmový tvar.

Snímek Roberta Sedláčka selhává především jako dědic kultovní komedie Věry Chytilové. Na rozdíl od celé řady dalších privatizačních komedií neztrácelo první Dědictví kritický odstup, nepodléhalo prvoplánovému výsměchu buranům, kteří (slovy staré Škopkové) čtyřicet let dělali voly zadarmo, tak proč by je teď nemohli dělat za peníze.

Tam, kde filmy jako Divoké pivo, Trhala fialky dynamitem či Hotýlek v srdci Evropy skrývaly vlastní pokleslost za neobratné morality a kostrbaté žánrové vzorce, si Dědictví udržovalo syrovost i to, co bychom mohli nazvat autenticitou – Bohuš Stejskal nebyl pouhou účelovou karikaturou, ale důmyslně vystavěnou figurou dobrosrdečného hlupce, který neumí hrát hru nové doby.

Bylo-li Dědictví Chytilové charakteristické podvratnými výpady proti zmatečnému panoptiku rané transformace, pak Dědictví Bolka Polívky je do sebe uzavřená sentimentální selanka, ohraničená dřevěnými ohradami, v nichž se pasou koně, božími muky, u nichž prozpěvují lidové písně kypré stařenky, a kostelíčky, k nimž se kamera měkce snáší z nebes - podobně jako Karel Gott, aby si pod stromem s Bohoušem povzdychli, kterak stárnou.

Jinými slovy, máme před sebou film zcela ponořený do perspektivy protagonisty, navíc úmyslně provázaný s bulvární meta-rovinou. Polívka a Stejskal splývají – prostor farmy v Olšanech, téma dluhů, zápolení s alkoholismem i obsazení Anny Polívkové do role Bohoušovy dcery nabízejí laciné, ale atraktivní kontextuální čtení Dědictví jako zpovědi tápajícího komika, který brání svůj osobní ráj před náporem skutečnosti. Do jisté míry se tím zároveň objasňuje sebestřednost filmu.

Ta vynikne především ve scénách, v nichž opouštíme Bohoušovu „polis“ a penetrujeme okolní svět (několikrát se tak děje pomocí vrtulníku, což ještě zesiluje dojem, že hlavní postava žije v magickém odloučení). Břitká trapnost střetů burana s privatizačním chaosem je ta tam. Stejskal vstupuje do vágně propojeného řetězce „scének“, jejichž umělá inscenovanost a bezradná neuzavřenost bije do očí.

Sice se v nich míhají současné rekvizity (prášky na erekci, golf, taneční soutěž), ale jde jen o účelové prostředky k dotvoření point chatrných gagů, v nichž už absentuje výbušná vulgární ekvilibristika i situační bystrost. Robert Sedláček se tu občas dostává za hranice svojí přesné lidové bodrosti, do hájemství, které svou lacinou teatralitou dosud okupoval spíš Zdeněk Troška.

Film jako by se topil v jednom velkém lítostivém slivovicovém rauši. Scénář je postavený na chabé historce s falešným dluhem, kterou na závěr vyřeší dvojitý deus ex machina. De facto všechno se tak točí kolem Bohoušovy sílící náklonnosti k alkoholu. Těžko při tom rozluštit, do jaké míry je prázdnota, která z filmu čiší, jen nezáměrným produktem špatného scénáře a do jaké zamýšlenou součástí výpovědi o jedinci, který žije luxusní život plný sebelítosti, ohrožení a vzpomínek ve falešném světě, kterému v neskrývaně adorované lidové ryzosti nerozumí (a vice versa).

Dědictví tak ukrývá podobnou ambivalenci jako pohled na skalního fandu hudby Michala Tučného, který vysedává u nádražního kiosku ve flanelové košili s kloboukem na hlavě a procítěně slzí u Posledního kovboje. Na jednu stranu je v tomto výjevu něco iritujícím způsobem umělého, nepřípadného, na druhou stranu těžko popřít, že dotyčný jedinec zakouší autenticky svoje bytí v bezpečné mentální ohradě.

I pobyt v „odmašťovně“, popíjení antabusu a následná vomitace slouží v Dědictví jen jako prostředek demonstrace nezlomnosti hrdiny, který v reminiscenci na zmíněného Posledního kovboje brázdí moravské pláně koňmo. Jako by neexistovalo žádné existenční dno. Divák se tak společně s Bohoušem ocitá uprostřed nereflektovaného alkoholického sebeklamu. Což může působit na poměry tuzemské komedie originální pocity trýzně.