Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dědictví aneb Kurva se neříká / Trýznivý přelud Bohouše Stejskala
kritika / český film / Vít Schmarc / 4. 4. 2014
Začnu bulvárně. Nejtragičtější rolí Bolka Polívky bylo podle mého jeho účinkování v kuchařské reality show Ano, šéfe. Polívka tu působil jako člověk odtržený od reality, který nemá kontrolu nad vlastní živností a selhává i v roli jedince, snažícího se zahrát sebe sama jako slavného komika. Sledování Dědictví aneb Kurva se neříká tomuto útrpnému zážitku dává filmový tvar.
Snímek Roberta Sedláčka selhává především jako dědic kultovní komedie Věry Chytilové. Na rozdíl od celé řady dalších privatizačních komedií neztrácelo první Dědictví kritický odstup, nepodléhalo prvoplánovému výsměchu buranům, kteří (slovy staré Škopkové) čtyřicet let dělali voly zadarmo, tak proč by je teď nemohli dělat za peníze.
Tam, kde filmy jako Divoké pivo, Trhala fialky dynamitem či Hotýlek v srdci Evropy skrývaly vlastní pokleslost za neobratné morality a kostrbaté žánrové vzorce, si Dědictví udržovalo syrovost i to, co bychom mohli nazvat autenticitou – Bohuš Stejskal nebyl pouhou účelovou karikaturou, ale důmyslně vystavěnou figurou dobrosrdečného hlupce, který neumí hrát hru nové doby.
Bylo-li Dědictví Chytilové charakteristické podvratnými výpady proti zmatečnému panoptiku rané transformace, pak Dědictví Bolka Polívky je do sebe uzavřená sentimentální selanka, ohraničená dřevěnými ohradami, v nichž se pasou koně, božími muky, u nichž prozpěvují lidové písně kypré stařenky, a kostelíčky, k nimž se kamera měkce snáší z nebes - podobně jako Karel Gott, aby si pod stromem s Bohoušem povzdychli, kterak stárnou.
Jinými slovy, máme před sebou film zcela ponořený do perspektivy protagonisty, navíc úmyslně provázaný s bulvární meta-rovinou. Polívka a Stejskal splývají – prostor farmy v Olšanech, téma dluhů, zápolení s alkoholismem i obsazení Anny Polívkové do role Bohoušovy dcery nabízejí laciné, ale atraktivní kontextuální čtení Dědictví jako zpovědi tápajícího komika, který brání svůj osobní ráj před náporem skutečnosti. Do jisté míry se tím zároveň objasňuje sebestřednost filmu.
Ta vynikne především ve scénách, v nichž opouštíme Bohoušovu „polis“ a penetrujeme okolní svět (několikrát se tak děje pomocí vrtulníku, což ještě zesiluje dojem, že hlavní postava žije v magickém odloučení). Břitká trapnost střetů burana s privatizačním chaosem je ta tam. Stejskal vstupuje do vágně propojeného řetězce „scének“, jejichž umělá inscenovanost a bezradná neuzavřenost bije do očí.
Sice se v nich míhají současné rekvizity (prášky na erekci, golf, taneční soutěž), ale jde jen o účelové prostředky k dotvoření point chatrných gagů, v nichž už absentuje výbušná vulgární ekvilibristika i situační bystrost. Robert Sedláček se tu občas dostává za hranice svojí přesné lidové bodrosti, do hájemství, které svou lacinou teatralitou dosud okupoval spíš Zdeněk Troška.
Film jako by se topil v jednom velkém lítostivém slivovicovém rauši. Scénář je postavený na chabé historce s falešným dluhem, kterou na závěr vyřeší dvojitý deus ex machina. De facto všechno se tak točí kolem Bohoušovy sílící náklonnosti k alkoholu. Těžko při tom rozluštit, do jaké míry je prázdnota, která z filmu čiší, jen nezáměrným produktem špatného scénáře a do jaké zamýšlenou součástí výpovědi o jedinci, který žije luxusní život plný sebelítosti, ohrožení a vzpomínek ve falešném světě, kterému v neskrývaně adorované lidové ryzosti nerozumí (a vice versa).
Dědictví tak ukrývá podobnou ambivalenci jako pohled na skalního fandu hudby Michala Tučného, který vysedává u nádražního kiosku ve flanelové košili s kloboukem na hlavě a procítěně slzí u Posledního kovboje. Na jednu stranu je v tomto výjevu něco iritujícím způsobem umělého, nepřípadného, na druhou stranu těžko popřít, že dotyčný jedinec zakouší autenticky svoje bytí v bezpečné mentální ohradě.
I pobyt v „odmašťovně“, popíjení antabusu a následná vomitace slouží v Dědictví jen jako prostředek demonstrace nezlomnosti hrdiny, který v reminiscenci na zmíněného Posledního kovboje brázdí moravské pláně koňmo. Jako by neexistovalo žádné existenční dno. Divák se tak společně s Bohoušem ocitá uprostřed nereflektovaného alkoholického sebeklamu. Což může působit na poměry tuzemské komedie originální pocity trýzně.
Dědictví aneb Kurva se neříká (ČR, 2014, IMDb)
Režie: Robert Sedláček, scénář: Bolek Polívka, kamera: Michal Krejčí, střih: Matouš Outrata, hrají: Bolek Polívka, Jitka Čvančarová, Anna Polívková, Dagmar Havlová, Karel Gott ad., 106 min., distribuce: Space Films (premiéra v ČR 6. 2. 2014).
Dědictví aneb Kurva se neříká (ČR, 2014, IMDb)
Režie: Robert Sedláček, scénář: Bolek Polívka, kamera: Michal Krejčí, střih: Matouš Outrata, hrají: Bolek Polívka, Jitka Čvančarová, Anna Polívková, Dagmar Havlová, Karel Gott ad., 106 min., distribuce: Space Films (premiéra v ČR 6. 2. 2014).
Přečteno 5428x
Článek vyšel v časopise Cinepur #92, duben 2014.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
4.3 /6
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Dědictví aneb Kurva se neříká
**** CINEPUR (0.8)
**** ČTENÁŘI (2)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou
Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice
Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba
Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna
Kvík / Až si zase příště dáte klobásku
DALŠÍ Z RUBRIKY český film
Něžný vypravěč dětských příběhů / Jiří Hanibal
Nevadí mi označení „ženský film“, vadí mi jeho konotace
Distribuce 2022 / Návrat k normálu?
Na FAMU nás učili, že žánr je „fuj“ / Rozhovor s režisérkou Terezou Nvotovou
A pak přišla láska… / Tarot a terapie
Návraty kamarádů do deště / Pokračování normalizačních trháků po roce 1989
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Paměť jako popraskaná zeď / Roma
Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (120) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (18) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (17) / kauza (1) / kniha (133) / kritika (1122) / mimo kino (193) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (53) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (89) / téma (1035) / televize (139) / událost týdne (292) / videohra (84) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #92, duben 2014
Z obsahu tištěného čísla:
Borgman / Zaklepe bezdomovec na domovní dveře a povídá… (Antonín Tesař, kritika)
Kentucky Route Zero / Ta nejlepší cesta nikam nevede (Jaroslav Švelch, videohra)
12 let v řetězech / Pod bičem z floskulí (Ivo Michalík, kritika)
Kontra-mytológia amerických dejín alebo čo zamlčuje Untold History of the United States (Filip Lucinkiewicz, téma)
Attila Marcel / Hraný film s animovanou duší (Eliška Děcká, kritika)
O normalizační televizi natvrdo / Zelinář a jeho televize (Jaromír Blažejovský, kniha)