Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Attila Marcel je první celovečerní hraný film Sylvaina Chometa, uznávaného animátora a autora komiksů. Jen s trochou nadsázky by se však dalo říct, že je to ve skutečnosti první Chometův animovaný film, který francouzský režisér natočil s živými herci. Pokud totiž odhlédneme od ryze technických definic animace (které se koneckonců neustále mění, stejně jako technologie, které je ovlivňují) a zaměříme se na samotného ducha animace, specifickou řeč a vizualitu, nalezneme pod svrchním hraným pláštěm Attily Marcela ryze čisté animované srdce.

Ostatně ne náhodou se v nejnovějším Chometově filmu objevuje mnoho postav, které jako by z oka vypadly jeho dřívějším oblíbeným kresleným hrdinům. Ústřední postava introvertního, posmutnělého třicátníka Paula, talentovaného klavírního virtuosa, je věrnou kopií osamělého melancholického cyklisty z Tria z Belleville. Stejně tak v povahách bizarního páru tetiček, které se již od dětství po smrti jeho rodičů o Paula starají, se mísí stařecká rozvernost a sebezáchovná drzost bellevilleské trojice bývalých šantánových hvězd a madam Souzy ze stejného filmu. V dobrotivé svérázné sousedce Proustové (jméno nikoliv náhodné) pěstující potají ve svém bytě/džungli LSD lze zase spatřit otisk staré dámy s holuby z Chometova stejnojmenného animovaného debutu. Navíc hlavní hrdina Paul nemluví (ze šoku způsobeného smrtí rodičů), a tak se v němém hereckém projevu ještě o to více přibližuje animované postavě. Ale i ostatní mluvící charaktery jsou ve filmu spíše úsměvnými, lehce načrtnutými karikaturami, typickými právě pro animovaný film, než realistickými hrdiny hrané kinematografie.

Obdobně si Chomet vypůjčuje i další oblíbené prvky z animačního vyprávění, jako je hojné užívání zkratky a symboliky. Když po ránu netečný Paul opět usedá k hrozivě vyhlížejícímu obrovskému klavíru, mechanicky nadzvedne a podepře jeho velké křídlo, které v ten okamžik zastíní všechny paprsky světla pronikající jediným oknem a celá místnost rázem potemní, divákovi je tím naznačeno, že začíná další ponurý den i pro Paula. Chomet si také s rozkoší vychutnává každý komický detail a pracuje během sto dvou minut snímku s mnoha potřeštěnými rekvizitami, pomáhajícím ještě vyzvednout svérázný charakter jednotlivých postav. V blízkosti tetiček se například vždy vyskytuje zavařovačka plná třešní naložených v rumu, Paul zase na své narozeniny dostane dary, které jsou všechny nejrůznějšími prapodivnými způsoby propojené s hrou na klavír. Nelze opominout ani hudební muzikálová čísla (ve stylu Disneyho filmů, jen tentokrát podroušené do lehkého oparu LSD), které do filmu plynule zapadají právě díky jeho animátorskému stylu.

I přes povrchovou lehkovážnost a potřeštěnost (anebo možná právě pro ni) se však Chometův film dokáže vyjadřovat bez přehnaného patosu a ždímání diváckých emocí (tolik typickém pro mnoho na realistickou notu hrajících filmů „o hledání sebe sama“) i k závažnějším tématům. Konkrétně se tu řeší především otázka, jak moc je člověk povinován „nepromarnit svůj talent“. Je ten, kdo si zvolí cestu zříct se svého „daru shůry“ prostě jen líný a pohodlný, anebo naopak odvážný? Jak moc se necháváme ve svých životech ovlivňovat očekáváním okolí (které to s námi často „myslí dobře“, jen prostě nedokáže občas domyslet důsledky svých rad)? Attila Marcel v tomto ohledu předkládá mile optimistické povzbuzení pro všechny, kdo uvažují změnit směr svého života. V dnešní době plné zvratů a převratů (ať už těch dobrovolných či okolnostmi daných) je to určitě navýsost aktuální téma. Také díky tomu, že režisér a scenárista Chomet nikdy během filmu nenabízí jednoduché odpovědi a spokojuje se „jen“ s odlehčenou inspirační rovinou, je Attila Marcel nakonec milý snímek, který v divácích možná zůstane podobně dlouho jako ony třešně naložené v rumu, ale mezitím stejně tak zvedne náladu a zahřeje zevnitř.