Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Parchanti spí dobře / Senzualita znásilněná v šeru

Parchanti spí dobře / Senzualita znásilněná v šeru

kritika / Matěj Nytra / 27. 3. 2014

Poslední snímek originální auteurky francouzské scény Claire Denis neprovází nejlepší pověst. Režisérka ho premiérové uvedla v Cannes, kam se vrátila po delší odluce, kdy její díla představoval benátský festival. U festivalového publika nicméně Parchanti spí dobře příliš nadšení nevyvolali a mizerné hodnocení sklidili i od kritiků v letním čísle Cahiers du Cinéma. Do české distribuce tak snímek přichází s cejchem zklamaných očekávání a zvěstí o tvůrčím vyčerpání autorky, jemuž příliš nepřidá ani poněkud rozporuplné domácí přijetí enigmaticky vyprávěných, zvolna a svobodně plynoucích (i šokujících) děl Sama v Africe (2009), Vetřelec (2004) či Miluji tě k sežrání (2001) z předchozí dekády.

V Parchantech lze rozeznat znaky režisérčina senzualistického stylu, eliptického vyprávění systematicky znemožňujícího čitelnost příběhu i imerzního působení náladotvorné obrazové a hudební stránky. Noirovou variaci na klasický Kurosawův příběh pomsty Zlý chlap spí dobře (1960) zdobí napjaté elektronické struktury podkladové hudby od Tindersticks, vizuální hra s titulky či kameramanská virtuozita Agnès Godard, jež poprvé použila digitální formát. Režisérka zde předkládá ponurý, zšeřelý obraz lidských strachů, násilných fantazií a ukrývaných poklesků. Klíčová postava, protřelý námořní kapitán Marco, se vzdává širého rozhledu cestovatelských dálek a na zoufalou prosbu své sestry se noří do nejistého pátrání v pařížských ulicích a bytech po příčinách sebevraždy jejího manžela. Jeho cesta vede ke sblížení s Raphaëlle, ženou podezřívaného, bohatého šéfa Laportea, s níž se však Marco pouští do neupřímné hry a snaží se proniknout k tušeným souvislostem.

Vývoj zastřených, stupňovaně násilných situací však probíhá ve snové atmosféře bezmála lynchovského iracionálního rázu a kruh informací se postupně stáčí naruby, až mizí ve stínech zápletky. Sledování proudu nejednoznačných scén dovede být místy trýznivým zážitkem. Počáteční potíže s identifikací tří zprvu neznámých, podobných ženských figur, sestry, Raphaëlle a psychicky zlomené snachy Justine, později střídá přehodnocování dosavadních dojmů z rozložení sil a stále silnější dezorientace z matoucí struktury děje. Elipsy a násilné slévání kontrastních situací (slova o kráse střídá fyzický boj, noční havárie v lese je prokládána nesimultánně probíhajícím děním v bytě) kladou extrémní nároky na divákovu pozornost a pravidelně jej přistihují v nejistotě. Podobnou cestou však při pátrání prochází i Marco, který svou výslednou slabost a nevyrovnanost sám pojmenuje při rozhovoru v policejním autě. Z pevného, charismatického mstitele, novodobé verze původní figury Toširó Mifuneho, se stává přistižená, tápající oběť, jež při svých krocích chybuje a zjišťuje, že zřejmě chybovala od samého začátku, jakmile ztratila kontakt s léčivým mořským živlem.

Temné kompozice kamery Agnès Godard ukrajují napjaté tváře a siluety (proti)hráčů a nechávají z textury zšeřelých záběrů mizet živé barvy. Pochmurná studie násilné povahy (sexuálních) vztahů, traumat i odplaty, jež tu ovšem nefiguruje jako nosné téma, ale vystupuje spíše na úrovni jednotlivých motivů, je tedy krokem dál od obrazů Paříže z předchozích autorčiných filmů. Díky zalíbení ve stinném noirovém žánru, s jehož atributy si Denis pohrála v duchu francouzské tradice, ze snímku vyprchal element všednosti a přirozené lyriky, jež právě oceňovaná ozuovská variace o rodinném rozloučení 35 panáků rumu (2008) i křehký portrét setkání jedné noci V pátek večer (2002) nabízely a minimalisticky rozehrávaly.

Potlačením „autorského“ tématu tělesné estetizace a intenzivní senzuality se vyznačoval již předcházející snímek Sama v Africe, v němž se režisérka vrátila do oblíbeného kontinentu ze svých starších filmů. Krutost a nebezpečí válečného stavu tu obklopovaly hlavní hrdinku ve scenériích vyprahlých buší a skeptické, tíživé naladění bylo spjaté s konkrétním vystižením chaosu a zneklidňujícího napětí situace. Přechod k volné žánrové inspiraci v Parchantech naopak vyústil v univerzální, archetypální polohu. Ne že by jí ztemnělá a odpoetizovaná tvář neslušela, jen se nelze zbavit dojmu, že nejpůsobivější, tematicky nejobjevnější a nejvíce suverénní díla jsme od auteurky již viděli.

Parchanti spí dobře (Les Salauds, Francie, Německo, 2013, IMDb)
Režie: Claire Denis, scénář: Claire Denis a Jean-Pol Fargeau, kamera: Agnès Godard, střih: Annette Dutertre, hudba: Stuart A. Staples (Tindersticks), hrají: Vincent Lindon, Chiara Mastroianni, Julie Bataille, Michel Subor, Lola Créton, Alex Descas, Gregoire Colin ad., 100 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 28. 11. 2013).

Parchanti spí dobře (Les Salauds, Francie, Německo, 2013, IMDb)
Režie: Claire Denis, scénář: Claire Denis a Jean-Pol Fargeau, kamera: Agnès Godard, střih: Annette Dutertre, hudba: Stuart A. Staples (Tindersticks), hrají: Vincent Lindon, Chiara Mastroianni, Julie Bataille, Michel Subor, Lola Créton, Alex Descas, Gregoire Colin ad., 100 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 28. 11. 2013).

Přečteno 2731x

Článek vyšel v časopise Cinepur #91, leden 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
0 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Parchanti spí dobře

****  ČTENÁŘI (4)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

The Sociological Cinema

MUBI: Now Showing

Short of the Week

Ještě větší marketér, než jsme před rokem doufali?

Movieurope.com


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (69) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (675) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #91 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #91, leden 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Absurdní ekvivalent absurdního světa / Česká staronová vlna (v obraze Jaroslava Kučery) (Kateřina Svatoňová, téma)

Festival Mar del Plata / Stříbrná plátna nad stříbrným mořem (Alexandra Moralesová, report)

Italská populární erotická série o černé Emanuelle 70. - 80. let / Ve spodním prádle na cestě kolem světa (Jan Švábenický, fenomén)

Vitalij Manskij / Zvýšená hladina morálky v krvi (Kamila Dolotina, profil)

PAF 2013 / Nebýt paf (Květa Lujková, report)

Svatba s podmínkou, 7 zabitých a potom „páčko“ / Případ filmového režiséra Pavla Kohouta (Kateřina Chromková, Linda Konášová, téma)

+ více...