Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Velká nádhera / O intelektuálech a lidech

Velká nádhera / O intelektuálech a lidech

kritika / Tomáš Stejskal / 11. 12. 2013

Na začátku Felliniho Říma (1972) prochází jedna z postav kolem torza kamenného sloupu s nápisem „Řím 340 km.“ V úvodní scéně Velké nádhery projíždí kamera kolem žulového obelisku s nápisem „Roma o morte“. Obě situace poukazují na to, že dotyčné snímky se dotýkají samotných základů. A z obou též vyplývá, že jak Fellini, tak Sorrentino patří mezi tvůrce, kteří se vyjadřují především pomocí obrazů a intuice. Způsob, jak se dotýkají vztahu minulosti a současnosti, je však odlišný. V době, kdy točil Fellini, totiž ještě symboly hovořily jasnou řečí, byť mohly být otevřené interpretacím. Sorrentinova obří ambice tedy nespočívá jen v tom „být novým Fellinim“. Troufalost a zároveň nemožnost plně uspět plynou především ze snahy hovořit o velkých věcech v době, v níž neexistují žádné hodnoty.

Zmíněná scéna není jen jednou z citací či aluzí stvrzujících známá pravidla postmoderní hry. Všechny podobné narážky mimo jiné ukazují, proč dnes nejde točit jako Fellini. Velká nádhera totiž není ani tak pokusem navázat na nějakou poetiku či přístup, ale spíše zkoumáním, zda lze o podobných věcech hovořit. Podíváme-li se na libovolné sekvence z Říma či Sladkého života (1960), můžeme celkem bez váhání určit, jaká hra se tu hraje. Ať už jde o dekadentní večírky, výjevy z římského života či ironické, lehce bizarní, avšak zároveň autentické epizody, můžeme se bavit o určité mnohoznačnosti těchto společenských komentářů, celková zpráva o stavu doby či společnosti je přesto jasná. Popisovat však Sorrentinův nejambicióznější opus jednoznačnými nálepkami typu „komentář o poválečném cynismu, dekadentnosti a prázdnotě“ nedává smysl.

Sorrentino se vždy soustředil na titulního protagonistu a o světě vyprávěl až pomocí toho, jaký vztah k němu jeho hrdina zaujímá. Zkoumání různých podob vykořeněnosti či samoty nabývá ve Velké nádheře dost možná nejzrádnější polohy. Zatímco v posledním snímku Tady to musí být (2011) přepracovával americký nezávislý film, nyní se s podobnými úmysly pouští do nejsvatějších stánků domácí kinematografie. Sorrentino pojímá svůj obraz současného Říma na první pohled podobně velkolepě, nechybí dlouhé rozhovory, bizarní scény ani obrazy prosycené symbolikou a krásou. Tou největší odvahou (a ambicí) však není jen sisyfovská snaha navrátit pojmy jako krása či vznešenost do současného estetického slovníku. Pokud Felliniho Sladký život nějakým způsobem tematizuje prázdnotu, Velká nádhera se dotýká něčeho mnohem unikavějšího, ba přímo z podstaty věci nezachytitelného: nicoty.

Několikrát se zde opakuje informace, že titulní hrdina Jep, novinář, intelektuál a autor jediné, byť zásadní knihy, už nepíše, neboť jediné téma dneška – napsat knihu o ničem – skolilo i takového velikána, jakým byl Flaubert. Stejně jako u mnoha dalších detailů, replik či scén jde zároveň o drobný gag i o hlubší úvahu. Základní přednost Sorrentinovy novinky spočívá právě v tom, že není možné rozklíčovat, jak se k jednotlivým scénám stavět. Snímek zachycuje momenty zcela typické pro italskou mentalitu i smetánku, přitom však nelze říci, nakolik jde o podivnou hru a nakolik o vážnou snahu o společenský komentář. V době, která je vyprázdněná až na hranici nicoty, nedává smysl se přít, zda postava kardinála, která s oblibou rozkládá místo duchovních náležitostí o gastronomických finesách, je karikaturou, nebo jde naopak o zachycení moudré masky pocházející z vědomí, že o spirituálních tématech se nedá mluvit na večírcích a zahradních slavnostech.

Právě tematizování vykořeněných postav tady nabývá komplementárního protipólu v popisování společnosti, která společností být přestává. Jep nepředstavuje výstřední či výlučnou bytost ani tak svým vzezřením či projevem. Tak jako je celý snímek svou strukturou ještě větší puzzle než Tady to musí být, tak i postava Jepa je ještě nečitelnější než Cheyenne, byť na první pohled se jeví mnohem snáze zařaditelný. Jep může být cynikem i přecitlivělým smutným mužem s maskou, krása opulentních záběrů a digitálních plameňáků může být i přes absolutní režijní preciznost a vizuální i rytmickou přesnost i na hraně patetického kýče. Při závěrečné několikaminutové kamerové i lodní jízdě po řece si můžeme uvědomit, že nejvíce fascinující na Velké nádheře je právě to, že film lze popsat jako dílo o velkých věcech i o ničem. Obojí hodnocení přitom používají jak příznivci snímku, tak jeho odpůrci.

Velká nádhera (La grande bellezza, Itálie, 2013, IMDb)
Režie: Paolo Sorrentino, scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello, kamera: Luca Bigazzi, střih: Cristiano Travaglioli, hudba: Lele Marchitelli, hrají: Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Buccirosso ad., 142 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 31. 10. 2013).

Velká nádhera (La grande bellezza, Itálie, 2013, IMDb)
Režie: Paolo Sorrentino, scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello, kamera: Luca Bigazzi, střih: Cristiano Travaglioli, hudba: Lele Marchitelli, hrají: Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Buccirosso ad., 142 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 31. 10. 2013).

Přečteno 5672x

Článek vyšel v časopise Cinepur #90, prosinec 2013.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.8 /18

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Velká nádhera

****  CINEPUR (2.6)

****  ČTENÁŘI (3.6)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Génius průměru / Deadpool 2

Hledisko oběti / Utøya, 22. července

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (73) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (750) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (684) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (214) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #90 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #90, prosinec 2013

Z obsahu tištěného čísla:

Nad Tatrou sa blysklo, ale búrka neprišla / Nečakaný prierez súčasným slovenským filmom (Michal Škamla, fenomén)

Breaking Bad / 97 a více procent čisté seriálové sofistiky (Sandra Hezinová, televize)

Ostrov hadů a krys / Kdo přežije ve světě paradoxů (Antonín Tesař, téma)

Exil Festival / Festival del film Locarno (Jakub Felcman, report)

Hon na čarodějnice: Amišská komunita v pojetí americké reality TV (Jana Jedličková, téma)

Počátky českého animovaného filmu bez patosu a sentimentu / Dodalovi + Český animovaný film I (Eliška Děcká, kniha)

+ více...