Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Slovenský režisér Juraj Lehotský, který s dokumentem Slepé lásky (2008) vyhrál po světě 7 hlavních cen na festivalech včetně C.I.C.A.E. Award z Cannes, natočil hraný film, který popisuje několik měsíců v životě puberťačky z polepšovny. Fanoušci filmu přiřkli přezdívku slovenský Fish Tank (r. Andrea Arnold, VB, Nizozemsko, 2009). Hlavní postavou obou děl je sice dívka ze špatného prostředí s dobrým jádrem a buldočí silou, Zázrak je ale víc podobný jiným slovenským a českým sociálně kritickým filmům poslední doby než předposlednímu snímku Andrey Arnold.

Lehotský se projevil jako typ humanistického filmaře, když ho vyprávění vyslechnuté od dívek z polepšoven fascinovalo natolik, že jej musel umělecky ztvárnit, tentokrát – kvůli snadnější realizaci – jako hraný film. Do hlavní role si vybral dívku, která má za sebou podobné zkušenosti jako její filmová postava: momentálně je prý neherečka Michaela Bendulová zaměstnaná v Aši, tedy v prostředí popsaném jiným společensko-kritickým dramatem poslední doby Až do města Aš (r. Iveta Grófová, ČR, SR, 2012). Snímek přitom vznikl částečně v reálných kulisách polepšovny se skutečnými chovankami. Lehotský tu kombinuje scény snímané zpovzdálí s odstupem dokumentaristy zaujatého cvrkotem dívek v pasťáku s momenty, kdy je kamera s Elou v intimní blízkosti. Hrdinka, jejíž zázračnost má na filmu být tím nejdůležitějším, je však přesto příliš odtažitá na to, aby publikum mohlo prožívat spolu s ní. V tom se také Zázrak zásadně liší od Fish Tanku, který díky skvěle zahraným subtilním náznakům emocí dokázal perfektně předestřít nejednoznačné vztahy mezi postavami ze dvou rozdílných sociálních prostředí.

Topornost Bendulové sice může zesilovat dojem Eliny topornosti v životě, většinu filmu ale (ne)herečka střídá naštvaný a zarputilý výraz se spokojeným klidem v blízkosti jejího „přítele“ Robyho. Filmu neprospívá ani jeho překontné tempo. Jedna závažná událost tu střídá druhou: Elu odloží matka v polepšovně, Ela se snaží z polepšovny utéct, Ela venku dostává zabrat, Ela je zase zpátky a dostává zabrat. Jednotlivé peripetie Lehotský vypráví velmi předvídatelně, genericky, divák má téměř pocit, že některé scény jsou ve filmu jaksi z povinnosti. Děj vždy v rychlosti popíše hlavní události a pak se kamera na dlouhý moment zastaví na Ele, která v krásně orámovaném záběru (podzimní zahrady obklopující polepšovnu umístěnou ve starém zámku či nemocničního dvorku) s těžkým srdcem civí do prázdna, což navíc obvykle doprovázejí obligátní tklivé tóny na klavír.

Nejsilnější je Zázrak ve scénách, kdy Elino dětsky upřímné chování kontrastuje s chladným, oficiálním prostředím polepšovny („Je hezké, že máš někoho ráda, ale tady je to zakázané.“) nebo s primitivním a prospěchářským jednáním Robyho, který bydlí v cizí garáži, kde má spacák a model vrtulníku na dálkové ovládání. Moment, kdy Roby nechává vrtulník létat po malém prostoru garáže a Ela neohrabaně tancuje na hudbu, kterou pustila z čiré rozpustilosti, je jedna z mála chvil, kdy neutíká nebo nedělá, co se jí řekne. Je se svým klukem a udělá si „večírek,“ když už jí její situace nedovoluje ani dostat se na nápodobu párty slovenského krále rapu a bývalého chuďase Rytmuse, jehož Zlatokopky a Cikánský sen podkreslují několik scén filmu. I vrtulník na dálkové ovládání jako groteskní symbol zbohatlictví připomíná rappera, který v jednom ze svých minimalistických videí ze života podobný vrtulník se smíchem rozšlape a hodí do popelnice. Právě díky scénám s Robym má publikum šanci být Ele o trochu blíž a srovnání s Miou z Fish Tanku se tu nabízí. Oběma dívkám se ubližuje nebo jsou svému okolí lhostejné, obě jsou tvrdé natolik, že své smůle neustále utíkají, až to vypadá, že se nikdy nezastaví. Obě chtějí dávat lásku a oba filmy díky svým zázračným postavám v nepřátelském světě, kde je nic dobrého nečeká, vyznívají nadějně a optimisticky.

Lehotskému se dokumentární odstup se snahou vyprávět intimní příběh nepodařilo skloubit. Jeho pozorovací schopnosti jsou nadprůměrné a slovenskému filmu přispěl snímkem, který festivalová publika neurazí. Schází mu ale, podobně jako několika dalším českým a slovenským sociálně kritickým filmům – například zmíněné Až do města Aš nebo Poupata (r. Zdeněk Jiráský, ČR, 2011) – schopnost vykreslovat nejednoznačnost postav a odmítnout tradiční příběhové vzorce. S ostatními sociálně uvědomělými dramaty poslední doby má společné i to, že ze špatné situace svých hrdinů nikoho neobžalovává a je tak více či méně přesně odpozorovaným popisem nebezpečné jízdy životem těch, co „to mají těžké.“