Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Osobní zpověď jako způsob vyprávění představovala funkční a zajímavou metodu ve Vojnárově dokumentu Cinematerapie, kde jedenáct postav vzešlých z inzerátu České televize ventilovalo svá traumata před kamerou, která jim posloužila jako náhražka odborné lékařské péče. Koncept terapie zvolil režisér i pro svůj čtvrtý hraný snímek Nepravděpodobná romance. Aby hlavní hrdinka Luisa měla skutečně pádný důvod stanout tváří v tvář chápavému terapeutovi v podání samotného režiséra, začlenil Vojnár do jejího životopisu několik vražd, demonstrativní sebevraždu, labyrint homo- i heterosexuálních vztahů, několik obsedantních machopadouchů, emancipační vzpouru, sociální nespravedlnost a ještě tucet podružnějších motivů.

Nadějně vyhlížející expozice sestříhaná z nechronologicky řazených reminiscencí dívky, která po umístění do blázince odmítá komunikovat, se bohužel záhy zvrátí, a ostentativní mlčení vystřídají Luisiny nekonečné verbální výlevy zasvěcující nás do padesáti a jednoho odstínu její duše i těla. Akcent na text jako určující prvek filmu Vojnára bytostně charakterizoval už v Lesních chodcích, jejichž stěžejní sdělení tvořilo filosofické přemítání hrdinů (především Rufuse výtečně uchopeného Jiřím Schmitzerem) o stavu světa a osudu snílků v něm. Tehdy případně použitý voice-over občas ostře kontrastoval s neuměle inscenovanými dialogy (režisérovým prokletím vygradovavším v Ženách mého muže), ale celkový dojem niterného dramatu bludné duše konstruoval velmi přesvědčivě. V Romanci se ovšem vinou zásadní tematické nestřídmosti nedaří vybřednout z proudu slov směrem k obrazům a z potenciálně pohnutého příběhu se stává otravná talk show.

Určité novum spočívá ve formálním posunu Vojnárova uchopení žánru. Dramata s rámcem terapeutických sezení jsou obyčejně vystavěna jako dialog plynoucí z dotěrných otázek ostříleného psychologa a více či méně neochotného a především bolestivého rozpomínání pacienta. V Romanci jde naopak o frontální útok zhrzené ženy na jemnou psýchu oblouzněného terapeuta, kdy litanie prýští z úst pacientky v podstatě bez doktorova přičinění a někdy dokonce jemu navzdory. Kupodivu tu neproběhne ani nezbytné pátrání po traumatech z dětství a o brutální vraždě své matky se Luisa zmíní až v jakési jednorázové vzpomínce, která téměř mimoděk vyplave zcela mimo kontext ostatního vyprávění a dále se nerozpracovává. Nabízí se sice interpretace, že zdrcená dcera si celou historku vymyslela, ale faktem zůstává, že vrstvení nerozvinutých a hlavně nemotivovaných událostí zásadního významu je zřejmě nejvlastnějším rysem celé Romance.

Vojnár totiž obtěžkává své postavy mnohočetnými charakteristikami a tragickými zkušenostmi, které by se měly promítnout přinejmenším v psychologii jejich chování. Luisa je například představena jako holka z provincie, která do Prahy přijela pracovat ve fabrice. Kromě toho je ve svých dvaceti a něco letech matkou šestiletého dítka a po večerech se navíc realizuje jako začínající herečka. Žádná z uvedených rolí se ale do jejího projevu nepromítá. Záběry z továrny rozhodně autenticky nepůsobí a situování podobné profese do Prahy budí spíš rozpaky. Mateřské pudy má Luisa zřejmě zcela atrofovány, neboť synkovi nepatří jediná vzpomínka za celou dobu pobytu v léčebně, kromě těch, kdy se objevuje jako zdroj hádek s manželem, a stejně je tomu s motivem herectví. Deklarovaná posedlost Igora svou ženou a Luisina opakovaně zmiňovaná láska k němu se také odehrává jen ve verbální rovině neutěšených vzpomínek a žádné jiné důkazy samotný děj filmu nepředkládá. Nezdravě nabobtnalý scénář hlasitě šustí v provedení všech herců, zřejmě však spíš vinou režisérské bezradnosti než kvůli výkonům samotných protagonistů, jimž dost pravděpodobně chyběl klíč k uchopení jejich postav.

Oproti někdejší vizuální podmanivosti, kterou se Vojnár uvedl v hraném debutu Cesta pustým lesem, i dokumentárnímu citu pro prostředí jímavě zpřítomněném v industriální krajině Lesních chodců, režisér tentokrát na obrazovou vytříbenost rezignuje a nechává kameru plnit čistě ilustrativní roli, která si nijak nepohrává s atmosférou ani nepolemizuje s vyzněním řečeného. Z Romance se tím stává málo zajímavý počin televizního formátu, který se do historie zapíše spíš jako první koprodukční titul společnosti Artcam než jako svébytné dílo byť regionálního významu.