Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Režisér a producent Christopher Nolan získal v Hollywoodu pověst garanta filmařské i řemeslné kvality, která nachází stejně přívětivou odezvu u diváků i kritiky. Není tedy divu, že studio Warner Bros., které je majitelem licence na postavy a příběhy z komiksového vydavatelství DC, požádalo o adaptaci největší z komiksových ikon právě jeho. Konkurenční superhrdinská stáj značky Marvel, jež spadá pod zábavního giganta Disney, vydělává díky rozvětvenému filmovému universu propojenému v obřím trháku The Avengers prostřednictvím maskovaných hrdinů každoročně stamiliony dolarů. Komerční potenciál supermanovské látky je tedy obří. Otázkou zůstává nejen jak ji prodat a zaujmout co nejširší počet diváků, ale také jak ji odlišit od marvelovské série.

Nolan se stal společně se svým spolupracovníkem Davidem S. Goyerem autorem námětu a také producentem supermanovské adaptace, která by měla hrdinu zakotveného v mnohem přehlednější, byť kruté době přenést do zmateného a relativistického 21. století, v němž se nosí spíše nejednoznační hrdinové. Režii filmu přenechal britský talent designerovi sice krásných, ale víceméně prázdných obrazů Zacku Snyderovi. Jeho dřívější filmy připomínají přeestetizované videoklipy, v nichž režisér nadužívá všechny současné efektní manýry, vyhraje si s barvou i kompozicí, ale příliš nerozvíjí příběh a postavy. Superman se mohl stát dalším technicky bravurním filmem, který však těžko vybočí z průměrné úrovně snímků s rozpočtem okolo 200 milionů.

Naštěstí se pesimistické odhady nesplnily a Snyder, snad pod Nolanovou supervizí a s přísným zákazem používání slow motion, předvádí ve snímku Muž z oceli svůj dosavadní tvůrčí vrchol. Cit pro barevnost, kompozici obrazů a detail v práci s digitálními scénami se nevytratil, ale je prezentován v daleko méně laciné a o poznání promyšlenější formě. Ať už jde o komorní scény ze Supermanova života i mládí nebo obří akční destrukce, nachází pro ně Snyder vždy atraktivní úhel kamery a styl, který na plátně tak často k vidění není. Zvukový doprovod a hudba Hanse Zimmera tlačí diváky do sedadel, a i když všichni vědí, jak tenhle příběh skončí, snímek dovede vyvolat napětí a jiskření. I když zničení města, kterým monstrózní Supermanova bitva o lidstvo končí, můžeme každoročně vidět na plátně hned několikrát – ať se jedná o různé mimozemské invaze, ekologické pohromy, transformery nebo zmíněné Avengers – Snyder dokázal provázat digitální pompu a stylizovanost se syrovostí střihu, díky němuž neztrácíme v monstrózním inscenovaném chaosu nit.

Superman je jediným superhrdinou, který si bere masku do všedního života a jeho kostým je pro něj vlastně civilním oblečením. Původ figury, pod níž jsou podepsáni libretista Jerry Siegel a kreslíř Joe Shuster, má hodně společného s exodem židovských obyvatel z Ruska a Evropy do Spojených států na počátku 20. století. Změna identity, skrývání se, pocit výjimečnosti a neschopnosti se zařadit je v Supermanově novodobém mýtu stále přítomný. V přepracované figuře generála Zoda, která se vyskytuje už v nejznámější filmové verzi Supermana z roku 1978 a zejména jeho pokračování z roku 1980, můžeme nalézt i stopy nacistického nebo prostě xenofobního smýšlení, konkrétně snahy o selekci vhodných a nevhodných lidí,víru v predestinaci nebo obecně útok na lidskou individualitu a svobodu. Superman v Goyerově scénáři může být sám nositelem genocidy, jejíž nebezpečí s ním jako s děckem přiletělo na Zem. Stejně tak ovšem snímek vypráví o nejednoduchém rozhodování o přijetí odpovědnosti z pohledu poloboha, který se snaží být naroveň s člověkem. Těžko by se postava s velkým S na prsou, jež tentokrát znamená v jazyce Supermanovy domovské planety Krypton Naději, dožila takového věku, kdyby neobsahovala celou řadu trvale platných podtextů a významů.

S vynikajícím obsazením, které dokáže schematicky a prostě napsaným figurám „vehrát“ do výrazu lidskost a větší hloubku, se podařilo Snyderovi to, v čem neuspěl v roce 2006 Bryan Singer. Muž z oceli totiž není retro komedie o neporazitelném moralistovi, který umí zvednout auto nad hlavu, ale nadčasový sen o chápavém a všemocném zachránci, v němž je skutečně uložen morální kodex stejně jako vnitřní rozpor. Je stejně tak zuboženým vyhnancem jako bohem, proto chápe trpící a je jim blízký. Vrátit takto vážnou až mesiášskou figuru do hry o dnešního diváka je větší risk, než se zdá. Velkolepé a hlasité Snyderovo divadlo to (i přes všudypřítomný patos a oběti kánonu, jako jsou věčné zachraňování Lois Lane nebo význam červené kápě) dokázalo.

Není pochyb o tom, že Muž z oceli je jen pohádkou ve velkém měřítku. Ve filmové stopáži není možné rozehrát a rozpracovat charaktery jako v seriálu a to může být největší slabinou scénáře v očích mnoha diváků, stejně jako nedostatek lehkosti a humoru. Superman však není Batman a inscenovat ho jako klasické drama by asi vedlo k ještě většímu zklamání. Koneckonců, Superman musí hlavně létat, a přestože je jeho představitel Henry Cavill z protagonistů hlavních rolí nejslabší, červená kápě mu sluší.