Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Velký Gatsby / Gatsby?! Jaký GATSBY?

Velký Gatsby / Gatsby?! Jaký GATSBY?

kritika / Šárka Gmiterková / 19. 6. 2013

Baz Luhrmann rozhodně není režisér, který by rok co rok potřeboval publiku prezentovat své autorské vize. Jeho filmy oddělují zhruba pětileté proluky a v době svého uvedení se každá novinka maskuje jako spotřební, čistě koncepční zboží. Ve skutečnosti ale žádná jiná osobnost současné kinematografie nepolemizuje s ideou autorství a blockbusteru víc než právě Luhrmann. Veškerá jeho dosavadní tvorba obsahuje silné vnitřní i vnější spojnice na bázi stylu, tématu i vyznění, a proto ji můžeme vnímat prizmatem autorství v cinefilsky tradičním slova smyslu. Na jednu stranu snímky australského rodáka nemohou být vzdálenější představě artové kinematografie nebo jejím národním odnožím a spektakulární excesivní blockbustery dokonce Luhrmanovi vysloužily nálepku ryzího postmodernisty. Při bližším pohledu však snímky z produkce Bazmark International zdánlivě nepropustné pojmy narušují. Najdeme zde aspekty high concept filmů (zvýšená pozornost k vizuálnímu designu, obsazování hvězd, tie-in promotion, dojem události), ale pod povrchem jindy transnacionálního žánru se skrývá národní produkce a idea kolektivního autorství. Od adaptace Shakespearova Romea + Julie Luhrmann natáčí výhradně v Austrálii, kde se v zázemí produkční firmy Bazmark International obklopuje úzkým, de facto rodinným týmem spolupracovníků. Vznikají tak velkofilmy podivně rozkročené mezi binárně chápanými kategoriemi: lokální versus globální, mainstreamová versus nezávislá kinematografie, tenze mezi autenticitou a umělostí, klasikou a avantgardou a režisérem-autorem a tvůrčí komunitou.

S uvedením Moulin Rouge se završila takzvaná „Trilogie červené opony“, která charakterizuje první etapu Luhrmannovy tvorby. Při zpětném pohledu vychází najevo, že spíš než o vyčerpání jednoho stylu a nahrazení dalším šlo o ustálení, definování a vědomé zavádění tvůrčích, výrazových a produkčních postupů do praxe. Stvrzuje se jádro uměleckého týmu kolem Luhrmanna (producentka, set designérka a kostýmní výtvarnice Catherine Martin, scenárista Craig Pearce a hudebník Craig Armstrong), zázemí v Austrálii a estetická kritéria. Základní imperativ představuje elevace důvěrně známého materiálu do nových podob a forem a Velký Gatsby nabízí pro ilustraci této kontinuity mnohem vhodnější příklad než Austrálie z roku 2008.

Z klasické novely Francise Scotta Fitzgeralda zůstává nedotčený pouze původní příběh, který se proměňuje ve vizuální a ornamentální bakchanálie. Akt přivlastnění si důvěrně známého příběhu se vystavuje na odiv hlavně v závěru filmu, kdy Nick Carraway nad strojopisný název Gatsby kostrbatým rukopisem připíše Great. Podobně „bukanýrská“ adaptace provázela už Romea + Julii, kdy jako podobná vizuální zkratka fungovalo ono + v názvu snímku místo standardního and. V tomto neuctivém a eklekticky parazitujícím nakládání s kanonickými díly nebo předobrazy můžeme rovněž spatřit odlesk australské mentality, která se v rámci svého koloniálního dědictví staví k dominantní (tedy britské a později také americké) kultuře rezervovaně, kriticky, a často i hravě.

Pro dosažení maximálního efektu estetiky povrchu se v Gatsbym objevuje celá řada důvěrně známých zcizujících prostředků. Namísto dobově akurátního jazzu Gatsbyho večírky duní v rytmu hip hopu a dubstepu; podobně rozvíjejí děj notoricky známé hity v Moulin Rouge a hudba k filmu Romeo + Julie se nese na vlně módních a progresivních kapel z poloviny 90. let jako Garbage nebo Radiohead. Trilogie červené opony i její dva následovníci si s hudbou počínají stejně obratně jako filmy Quentina Tarantina; i tady pod povrchem obrazů netepou žádné jinotaje, ale vědomá audiofilie, která výrazně určuje vizuální ladění jednotlivých scén. Herci se rovněž nesnaží o naturalistický projev nebo jemně odstíněné psychologické portréty, ale i v intimních momentech (například první setkání Daisy a Gatsbyho po letech) balancují mezi zdáním přirozenosti a křečovitou, skoro až divadelní přepjatostí. A konečně se dá s trochou nadsázky konstatovat, že se předvádí i samotné filmové médium. Dech beroucí digitálně vyleštěné obrazy zprostředkovávají emocionální sílu příběhu, která by se jinak k divákovi stěží dostala prostřednictvím psychologicky okleštěných figur. Kromě toho, že pro filmaře Luhrmannova naturelu musí být nástup 3D technologie opravdovým požehnáním, získává Gatsby další vrstvy díky vizuálním citacím. I na úrovni obrazu tedy Luhrmann opakuje stejný pirátský princip jako v případě předloh a nechává se inspirovat filmy, malířskými plátny nebo fotografiemi (dílo Edwarda Hoppera, reklamní fotografie Davida LaChapella, sekvence z filmů Věk nevinnosti, Cotton Club nebo Sunset Boulevard).

Navzdory kolektivnímu tvůrčímu procesu je produkce Bazmark International prezentována pod značkou „Film Baze Luhrmanna“. I Gatsby s sebou známý brand přináší a k tomu navíc opakovaně zdůrazňovaný příběh australského Davida Leana, neochvějně naplňujícího vlastní představy. Avšak tentokrát spojnice mezi režisérem a jeho hlavním hrdinou přece jen sahá hlouběji – zatímco Gatsby na plátnech kin následuje zelené světlo, Luhrmann už se nechává strhnout další ze svých fantastických vizí.

Velký Gatsby (The Great Gatsby, Austrálie, USA, 2013, IMDb)
Režie: Baz Luhrmann, scénář: Baz Luhrmann, Craig Pearce podle románu Francise Scotta Fitzgeralda, kamera: Simon Duggan, střih: Jason Ballantine, Jonathan Redmond, Matt Villa, hudba: Craig Armstrong, hrají: Leonardo DiCaprio, Carey Mulligan, Elizabeth Debicki, Tobey Maguire, Joel Edgerton, Isla Fisher ad., 142 min., distribuce Warner Bros. CZ (premiéra v ČR 16. 5. 2013).

Velký Gatsby (The Great Gatsby, Austrálie, USA, 2013, IMDb)
Režie: Baz Luhrmann, scénář: Baz Luhrmann, Craig Pearce podle románu Francise Scotta Fitzgeralda, kamera: Simon Duggan, střih: Jason Ballantine, Jonathan Redmond, Matt Villa, hudba: Craig Armstrong, hrají: Leonardo DiCaprio, Carey Mulligan, Elizabeth Debicki, Tobey Maguire, Joel Edgerton, Isla Fisher ad., 142 min., distribuce Warner Bros. CZ (premiéra v ČR 16. 5. 2013).

Přečteno 4348x

Článek vyšel v časopise Cinepur #88, červenec 2013.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /12

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Velký Gatsby

****  CINEPUR (0.8)

****  ČTENÁŘI (2.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč

…a pátá loď je fantazie / Pátá loď

Joy / Ekonomie dotyku

Hunger Games: Síla vzdoru 2. část / Katniss, bohyně plodnosti

Muž na laně / Nostalgie po ztracené dominantě


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (78) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (700) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (96) / tisková zpráva (1) / událost týdne (226) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #88 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #88, červenec 2013

Z obsahu tištěného čísla:

Život Adély / Nekomplikovaná první láska (Dominika Prejdová, zoom)

WOII revisited / Kontexty nizozemských válečných filmů Paula Verhoevena (Martina Veliká, téma)

No / Demokracie jako jingle (Tomáš Stejskal, kritika)

Mekong Hotel / Hotel, řeka a kytara (Antonín Tesař, kritika)

Rychle a zběsile 6 / Rodinná pouta s nitro tuningem (Jiří Flígl, kritika)

Venuše v kožichu aneb jistá tendence současného filmu (Anna Kopecká, zoom)

+ více...