Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Steven Soderbergh odchází do výslužby. U padesátníka, který právě prožívá jednu z komerčně úspěšnějších etap své kariéry, se to jeví jako podivínství. Ale on vlastně vždy za podivína platil. Jméno Soderbergh je svéráznou značkou filmaře, který unikal škatulkám, se žánry si vždy pohrával jako s pofiderními skládankami a v převážně „plebejském“ Hollywoodu zastupoval intelektuální typ filmaře, který i v mainstreamu razí prostor pro autorský experiment, neotřelou syntax a poněkud zlomyslnou práci s iluzemi a očekáváními.

Příběh o odchodu ze scény ale není tak jednoduchý a punkáčský, jak ho prezentují některá média. Ta se okamžitě chytla Soderberghova třaskavého vyjádření, že Hollywood se k režisérům chová otřesně a lidé s penězi humpolácky prdí v tvůrčích kuchyních prostě proto, že mohou. Sám režisér ale v rozhovoru pro server Vulture jedním dechem uvedl i jiný důvod – pocit, že dosáhl stropu ve svém vývoji, neví, kam dál a má pocit, že prostředí Hollywoodu a „tyranie narativu“ mu neumožňují hledání nové gramatiky. Gramatiky, o níž je přesvědčený, „že tam někde je“.

Soderbergh se tak nadále chce věnovat především divadelní a televizní režii. Svým posledním „velkým filmem“ uzavírá produktivní a inspirativní období žánrové revolty. Vedlejší účinky můžeme zařadit do linie „zvláštně deformovaných žánrů“, ačkoli je to snímek v zásadě méně radikální, usedlejší a pokornější než Nákaza nebo Zkrat. V jádru jde o celkem prostou thrillerovou historku o ženě jménem Emily (Rooney Mara), která měla vše (dokonalý život v luxusu), pak o to náhle přišla a upadla do hlubokých depresí. Pomoc hledala v tabletkách roztodivných jmen, jejichž vedlejší účinky vedly až k somnambulní vraždě manžela. Podobně jako v případě Nákazy není pozoruhodný příběh sám o sobě (vlastně jen variace dobře známého schématu), ale způsob, jakým k němu film přistupuje.

Vedlejší účinky jsou filmem dvou polovin předělených kategorickým zvratem, jenž převrací vše – motivace, divákův vztah k postavám, ale i morální předpoklady. Ucelenost narativní struktury podtrhuje téměř totožný začátek/konec s výraznou a vypovídající změnou prostředí (vězení dvojího typu – duševní a skutečné). První část snímku je v něčem až modelově viktimizační. Sledujeme opuštěnou ženu, která byla „zrazena“ manželem, finančním podvodníkem.

Zápolí s dopady jeho činů, protlouká se životem, tone v beznaději a depresích, které jedna z postav definuje jako „život bez vidiny budoucnosti“. Soderbergh vychází takovému čtení vstříc. Hrdinku snímá často v detailu a polodetailu s nízkou hloubkou ostrosti. Zdá se, že její život se utápí v přízračné „jedovaté mlze“, nestabilitě, bezvýchodnosti. Krajnost její životní situace nejlépe vystihuje scéna, kdy v podzemních garážích zoufale sleduje nápis EXIT na zdi, posléze šlápne na plyn a rozjede se proti němu.

Poselství se zdánlivě kryje s „obecným míněním“ o soudobé společnosti nadbytku, která vykoupení z existenční prázdnoty hledá na divanech psychoanalytiků a ředí ho antidepresivy různých značek – směšně snadno dostupných, propagovaných ve veřejném prostoru a blahosklonně předepisovaných odborníky, kteří jsou pevně napojeni na farmaceutické firmy. Hrdinka se zkrátka jeví jako jasná oběť. Díky náznaku v expozici tušíme, kam její zápolení s „jedovatou mlhou“ míří, a film nás tam vede až maniakálně přehlednou syntaxí, tlumeným světlem a sterilním luxusem čekáren i restaurací.

Byznys s normálností a nevypočitatelné vedlejší účinky udělají z Emily „oběť biologie a okolností“ – a společně s tím se pozornost přesouvá na muže, který k tomu přispěl, jejího psychiatra Jonathana Bankse (Jude Law). V té chvíli se může zdát, že Soderberghův snímek je psychothrillerem o „vedlejších účincích“ zaběhnutého a zkaženého systému (společnosti, psychiatrie, farmaceutiky). Zásadní twist ale postaví diváka do pozice toho, kdo byl sám „zdrogován“ sedativy očekávání a vlastních předsudků. Podezřelá dokonalost a neproblematičnost první poloviny se ocitá v novém světle – gesta, činy a situace mění polaritu. Se změnou protagonisty se naprosto převrací perspektiva.

Jistě, v této chvíli může nastoupit frustrace. Odsudek zkorumpovaného systému padá s motivem individuálního komplotu, který flexibilně využívá stávajících pravidel. Film se vyvíjí vlastně opačným směrem, než se zdá být logické – od zdánlivého „globálního“ přesahu k přímočarému „heistu“. Tahle tvůrčí škodolibost je nicméně chytřejší, než se zdá, protože jednoznačně definovaný problém nasvěcuje z nového úhlu a navíc demonstruje, jak snadné je vnímající mysl opít úhledně uspořádanými stereotypy a hrdinkou, která vyhlíží jako „poraněné zvíře“.

Soderberghova antidepresiva však nevyžadují hluboké rozbory a nadinterpretace. Fungují jako elegantní, inteligentní a přitom přístupná zábava, aniž by však měly tendenci diváka mimoděčně otupovat. Naopak, drží mysl ve střehu a na to, že jde v zásadě o dlouhý sled „mluvících hlav“, předělený výrazným a nepříjemným tracking shotem, mají obdivuhodný spád.

Pokud skutečně Steven Soderbergh doručil Vedlejšími účinky Hollywoodu svůj testament, těžko mohl být napsaný zábavnějším a podnětnějším jazykem. Jeho provokativní recepisy na únik z všednosti budou setsakramentsky chybět.