Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

První nesmělé kroky české a slovenské kinematografie na poli festivalového „pozorovatelského realismu“ začínají zanechávat výraznější šlépěje. Tvůrci se opatrně dotýkají mezinárodních trendů a svět si jich začíná všímat. Krátký snímek Bába vyhrál v Cannes, Příliš mladá noc se promítala na Berlinale a Můj pes Killer Miry Fornay dokonce získal hlavní cenu v Rotterdamu. Je přitom otázka, zda toto vítězství není tak trochu danajským darem.

Najednou totiž máme pocit, že snaha mladých tvůrců přináší ovoce a že je tu nová nadějná generace. Tento do jisté míry oprávněný pocit nás podněcuje srovnávat snímky jako Můj pes Killer s evropskou festivalovou špičkou a svým způsobem si nasazovat růžové brýle. Takové srovnávání ale není příliš na místě, respektive by bylo k Miře Fornay poněkud kruté. Podnětnější je podívat se na domácí snímky podobného typu, které v určitých ohledech působí velmi sympaticky. Zároveň však sdílejí mnoho společných „ale“, jež nám zabraňují vnímat je jako plnohodnotná, sevřená díla.

Při užití pozorovací metody musí vše fungovat na sto procent. Není tu prostor ani na drobná zaváhání, protože každé, byť minimální selhání boří důvěru v celý přístup i příběh. Vždy, když máme málo informací o postavách, když se vypráví pomocí elips, s důrazem na formální složku, a když se využívá neherců, vzniká ohromný prostor pro nedůslednost. Mezi osobitým pohledem a absencí smyslu je velmi tenká hranice. Schopnost navodit iluzi realismu poznáme hned, jakmile postavy otevřou ústa. Podobně jako v 80 dopisech Václava Kadrnky i u Mého psa Killera přestáváme s každým dialogem vnímat postavy a začínáme vidět herce, kterým v hlavě běží naučený scénář.

U Fornay i Kadrnky je přitom patrná poučenost světovými trendy, kterou určitě nelze považovat za plagiátorství. Přesto se zejména u Killera neubráníme dojmu, že Ken Loach či Dardennové to dělají nesrovnatelně lépe. Mira Fornay si podobně jako zmiňovaní tvůrci vytyčila poměrně abstraktní témata – v tomto případě stud či nesnášenlivost –, která chtěla ve svém snímku zpracovat nenásilně a co nejpřirozeněji. Na jednom dni ze života mladého Marka se pokusila ukázat realistický obraz česko-slovenského pohraničí a současně se dotknout rasové nesnášenlivosti a jejích hlubších kořenů. To se však pro autorku stalo příliš velkým soustem. Když se epizodní postavy v hospodě u vedlejšího stolu začnou bavit o rasismu, vytrácí se přirozenost a realismus, stejně jako jakákoli výpověď. Jejich řeč působí přinejlepším jako fráze.

V přímém rozporu s některými takto návodnými pasážemi je ovšem celková rozbíhavost a unikavost snímku. Nikdo samozřejmě po filmu, který se snaží ukázat výsek z konkrétního života bez psychologizace a mudrování, nechce jasná stanoviska a pointy. Jenže režisérčiny postavy jsou nečitelné až příliš – například řada motivací titulního protagonisty zůstává zcela tajemná. Extrémní jednání ve vrcholných snímcích podobného typu má vždy určité opodstatnění, i když ho musíme hledat třeba mezi řádky. Zde však pro Markův čin nenalézáme žádné vysvětlení a celé ústřední téma hrdinova vztahu k nevlastnímu romskému bratříčkovi se utápí v ostatních epizodních dějích. Režisérka chtěla podle vlastních slov řešit téma studu a jeho vliv na rasistické chování. Jenže nebýt jejího vysvětlení, motiv studu by mě v Killerovi vůbec nenapadlo hledat.

Killer je bezpochyby ambiciózní a z formálního hlediska v lecčem podařený film, který lze v domácím kontextu pokládat za výrazný pokus o realismus evropského formátu. Abychom odhalili obecné problémy, oddělující Killera od vrcholné zahraniční tvorby, stačí se zaměřit například na kameru, která patří k nejpovedenějším složkám díla. Když pozorujeme nervní roztřesenou kameru v raných filmech bratří Dardennů nebo podobně neklidnou, leč mnohem citlivější ruční kameru ve Fish Tanku Andrey Arnold, styl nasnímání naprosto přesně zapadá do režijní koncepce a posiluje uvěřitelnost díla. V Killerovi je sice poměrně dost podařených kamerových jízd, jenže bohužel mnohdy plní přesně opačnou roli, než by měly. Diváka totiž napadne, jestli se kamera kolem hrdinů nepohybuje daným způsobem proto, že jim prostě nechce překážet v cestě a vykolejit neherce z jejich nesnadných úkolů. Esteticky na jedničku, ale režijně nikoli. Klíčovým slovem je tu elegance, která Miře Fornay na rozdíl od poučenosti a ambic prozatím chybí.

Ve filmu se objevují opravdu silné momenty, třeba už zmiňované rámující záběry či práce s tváří protagonisty. Stejně tak se tu ovšem vyskytují scény, které nejen že zašustí papírem, ale občas působí jako nechtěná parodie na současný festivalový styl. Babička tancující pod obrazem Tisa asi měla evokovat absurditu či spontánní poezii všednodennosti, ale výsledek vyvolává spíše nechápavý úsměv. Jako by si režisérka, inspirující se převážně britským realismem, najednou odskočila na jeden záběr někam do rumunské nové vlny, ale přitom chce navíc poskytnout divákovi další návodnou informaci.

Ať už snímek Můj pes Killer srovnáváme s festivalovou špičkou nebo se současnou českou a slovenskou kinematografií, v obou případech bude vyčnívat. Bohužel však pokaždé jiným směrem.