Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Filmy Lukáše Kokeše působí tak trochu provokativně – divák je v neustálé nejistotě, co je v jeho dokumentárních portrétech autentické a co filmař zkonstruoval. Přesněji, do jakých scén a situací svoje protagonisty stylizoval. Kokeše prý tahle neustálá divácká nejistota baví. Patří k čím dál početnější skupině tvůrců, kteří nechápou takzvaný dokument jako něco a priori přirozeného, autentického, a tedy méně manipulovatelného než to, co označujeme jako film hraný. Naopak ve svých filmech manipulaci přiznává a tematizuje. Podobně jako jeho spolužáci z pražské FAMU Viera Čakányová či Petr Hátle se chce k dokumentu chovat jako k hranému filmu a zkouší rozrušovat hranice mezi těmito přežitými kategoriemi.

„Dokumentární film je pro mě určitá forma nebo metoda, kterou volím, protože je v danou chvíli nejvhodnější k artikulaci tématu, které chci ve filmu rozvíjet. Tak, aby si divák prostě musel všimnout, že v základu každého, tedy i dokumentárního záběru, stojí autorská manipulace. Ve věku YouTube už bychom měli být dávno zvyklí na to, že s pravdivostí, skutečností či realitou jakéhokoliv audiovizuálního obrazu je to celé velmi nejisté,“ shrnuje svůj přístup tvůrce.

Opraváře televizí Josefa Lávičku potkal Kokeš v hospodě ve vesnici, odkud pochází. „Jednou na místní oslavě se smíchem a ironií vyprávěl, jak si musí přelévat pivo do PET lahví, aby na stavbě nepoznali, že pije. Vzpomněl jsem si na tuto scénu v době, kdy jsem na FAMU hledal film, který jsem si pro sebe trochu ironicky definoval jako film o marnosti a naději zároveň. Tehdy jsem se vrátil k panu Lávičkovi.“ Vznikl z toho krátký portrét Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech, za který získal Kokeš Zvláštní uznání poroty MFDF Jihlava 2008. Ukazuje vesnického alkoholika v jeho bezprizorní radosti z pití a doslova ho svléká donaha, když se Lávička koupe v rybníku. Kokeš prý tuto scénu zvolil, aby byl proces obnažování před kamerou úplný. Pana Lávičku do scény vmanipuloval, respektive navrhl mu, aby zopakoval před kamerou, co se mu už jednou v rybníku stalo. „Kdybych v panu Lávičkovi necítil určitý exhibiční potenciál, asi by mne ani nenapadlo vytvářet pro něj podobné scény. Takže to jde ruku v ruce s tím, jaké charaktery do svých filmů hledám a vybírám. Nenazval bych to ochotou nechat sebou manipulovat, ale spíš jejich ochotou předvést i to, co si jiní chrání jako bytostně intimní prostor,“ objasňuje Kokeš a nemá přitom na mysli jen místního alkoholika, ale i další ze svých „postav“, Jiřího Neumanna, protagonistu filmu 59/184/84.

Neumann si přál, aby o něm vznikl film. Představuje v něm sám sebe a svůj příběh o marném životě, v němž se mu nepodařilo najít ženu ani zplodit děti, a tak dál zoufale hledá na seznamce. Stylizuje se do role sebeironického baviče nad vlastním zpackaným životem. „Všechny natočené scény vychází ze života mých aktérů, ale zároveň by se před čistě dokumentární kamerou ty situace odehrály pravděpodobně dost jinak. Proto jsem se svými protagonisty předem domluvený na určité míře interpretace jejich role. Vždy je to ale skutečně jejich vlastní, dá se říct životní role.“

Zcela jinak tomu bylo u dokumentární eseje Pevnost, kterou natočil Kokeš spolu s dokumentaristkou Klárou Tasovskou a za níž dostali loni na jihlavském festivalu hlavní cenu pro nejlepší český dokument. Pevnost přibližuje nevšední atmosféru Podněstří, země, která oficiálně neexistuje a mluví se o ní jako o „pevnosti Ruska“ a bezcelní zóně pro černý obchod, pravděpodobně se zbraněmi. Cesta obou filmařů do této země-nezemě působí, jako by se vrátili v čase zpět do 80. let v bývalém Československu. V zemi už dvacet let vládne jeden prezident a mezi lidmi panuje strach. Natáčet se v Podněstří smí jen s povolením ministerstva informací, které však autoři nezískali. Výsledkem byly fragmenty, jejichž ideální propojení hledali až ve střižně. Během svých třech návštěv země se jim přesto podařilo vizuálně působivě zachytit podivnou atmosféru místa.

V současné době Lukáš Kokeš připravuje absolventský film, který by si ideálně představoval jako celovečerní hraný, v němž však nechce rezignovat na práci s reálnými, autentickými postavami. Ukotvenost v realitě prostředí i postav je pro něj stále rozhodující, nehledě na možnou autorskou stylizaci. „Ti lidé musí být s místem a dějem spojeni víc než pouhou hereckou exhibicí v reálných kulisách,“ upřesňuje autor, který pečlivě sleduje, kudy se ubírá současná kinematografie, a mezi jeho oblíbené filmaře patří například Andrea Arnold, Gaspar Noé, Bence Fliegauf či Gus Van Sant.