Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jedné noci se francouzskému ministru dopravy Bertrandu Saint-Jeanovi zdál podivný sen: jeho klasicistní pracovnou obcházely postavy ve starobylých splývavých maskách. Za tenkou tkaninou se rýsovaly neurčité zneklidňující oči. Rituální defilé anonymních figur narušil až příchod nahé ženy. Z podlahy ji lačně vyprovázely oči starého krokodýla. Žena usedla a nabídla gigantickému plazu rozevřený klín. Pak oblé tělo obscénně nasoukala do jeho rozevřené tlamy. Když se Saint-Jean probudil, pod peřinou se hlásila o slovo noční erekce.

Snové expozé francouzského filmu Ministr je symbolické – odhaluje jádro politiky jako tajemný kultistický karneval „neprůhledných masek“ s nejasným smyslem a zároveň jako cosi výsostně pudového, hazardní hru na pomezí sexuálního a predátorského uspokojení. Režisér Pierre Schöller se pokouší o nesmírně riskantní věc: proniknout za enigmatickou fasádu vysoké politiky, aniž by výsledkem byla komedie/fraška nebo dokudramatická rekonstrukce. Fiktivní příběh ambiciózního, ale nevýrazného politika rámuje dvojice smrtelných nehod, které do „vladařské“ rutiny vnášejí nepříjemný závan reálna a nutí nudného technokrata na čas odložit na míru šitou masku výkonného služebníka státu.

Schöllerův Ministr reflektuje dominující pocit zcizení a impotence, který ve vztahu k politické moci dnes převládá. Zcizení smyslu i hodnot ve světě, v němž už úředník není vykonavatelem moci, ale tím, kdo skrytým zákulisním hrám musí dodávat v očích veřejnosti legitimitu a přitom neztratit integritu. Film to zpřítomňuje nejen motivem sporu o privatizaci železnic, který Bertranda nutí zásadně měnit postoje a oscilovat mezi naprosto protichůdnými ideologickými principy, ale i tím, že nám nedává jasné stranické „koordináty“, které by nám umožnily jednotlivé aktéry přesněji situovat na politické mapě. Není prostě důležité vědět, která z postav náleží k levici a která k pravici, film zobrazuje politické spektrum jako tříšť neprůhledně motivovaných zájmů a sobeckých ambicí.

Ministr tak zároveň dokumentuje odcizení, které ve vztahu k politice zakouší běžný pozorovatel. Snímek je to amorfní, nepřehledný, velká část informací postrádá jasný kontext, neboť je odposlechnuta z telefonátů, jimž chybí „druhá strana“. Divák se ztrácí v chladné pavučině politických manipulací a je nucen přihlížet tomu, jak politik události nevytváří, ale je tím, kdo se jim mechanicky přizpůsobuje. Kdysi suverénní státní moc, spojená s historickou kontinuitou a jistou politickou noblesou (kterou ve filmu ztělesňuje klíčová postava Saint-Jeanova hlavního poradce a mentora Gillese), se mění v loutkové divadlo, které tlak soukromého sektoru a ekonomické lobby jen křečovitě inscenuje jako rozhodnutí ve veřejném zájmu. Ministr se v takovém světě mění v „neidentifikovatelný politický objekt“, který bojuje o identitu a zdání integrity uprostřed procesů, které nemá pevně pod kontrolou.

Napětí mezi soukromým a veřejným vyznačuje jak mocenský kontext filmu, v němž ekonomický tlak trhá otěže kontroly z rukou státu, ale i postavu samotnou. Kým je hrdina? Co ho žene kupředu? I když snímek obsahuje několik „zlidšťujících“ situací a sleduje hlavního aktéra v posteli i na toaletě, odpověď uniká divákům i postavě samotné. Skřípavý a disharmonický zvukový doprovod i zdánlivě beztvará forma naznačují, že jasné kontury dobra a zla, pravdy a lži jsou dávno vyvlastněné a nahrazené neprůhledným karnevalem frází a pragmatických změn postoje. Volba „dardennovského“ herce Oliviera Gourmeta je nesmírně účelná, neboť jeho tuctová tvář i odstíněné herectví představují dokonalou typizaci nenápadného, avšak záludného státního úředníka, který svou nevýraznost sublimuje do vzestupu pofiderní mocenskou pyramidou.

Vedle úmyslně chladné politické mašinérie, která je podána s úmyslnou (až zlomyslnou) odtažitostí, jsou filmařsky nejživější a nejpřístupnější složkou Schöllerova díla právě jeho intimní eskapády, v nichž vystupuje z kolotoče politických intrik a snaží se „být obyčejným člověkem a dobrým manželem“. Jednou ze stěžejních figur filmu je Martin Kuypers, nezaměstnaný a málomluvný loser, který se v rámci „vládního PR boje s nezaměstnaností“ ocitne dočasně v roli Saint-Jeanova osobního řidiče. Absurdně poddajný a pasivní „přikyvovač“ probudí v ministrovi jeho přičinlivé občanské já a demaskuje ho jako tragikomickou figuru člověka, který chce být užitečný, jen už jaksi zapomněl, jak na to. Scéna, v níž namol opilý ministr umanutě přihazuje do míchačky u Martinova nedostavěného domu, patří k ironickým vrcholům jinak zdrženlivého a záměrně suchopárného filmu.

Ministr jinak postrádá jakékoli laciné háčky, které by diváka ukájely bulvární nenávistí k „prachatým mocenským aparátčíkům“ či prvoplánovým zesměšňováním „blbců se špínou za nehty“. Nejvýstižnější je scéna, v níž Saint-Jean stojí tváří v tvář „anonymním“ dělníkům. Zvuková stopa je zbavená slov, vše, co vidíme, je řečnický pult a směs odtažitých výrazů ve tvářích posluchačů. Přesně takový je dojem z celého snímku – film, ze kterého nelze vyválčit moudrost, pointu nebo závratnou cinefilní rozkoš, neboť s výjimkou dvou symbolických snových scén je přesně tak šedý, neproniknutelný a neatraktivní jako jeho hrdina.

Venkoncem jde o snímek nepříjemný, rozháraný, chladný, bezvýchodný, vyznívající hořce do ztracena, pro našince ještě zamotanější matoucími implicitními odkazy ke specifikům francouzského politického systému. Můžeme ho tak buď odsoudit jako neatraktivní patvar, nebo akceptovat jako dotažený obraz soumraku moci státu, pojídané krokodýlem soukromého sektoru. Buď jak buď, duchovní ani tělesná rozkoš se po něm (naprosto cíleně) nedostaví.