Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Poslední film bratří Tavianiů natočený v jednom z nejostřejších italských vězení vznikl z okouzlení. Přes osmdesát let staří režiséři dostali náhodou pozvání na představení vězeňského divadelního souboru, při kterém se cítili natolik fascinovaní hereckým projevem jeho členů, že se rozhodli s ansámblem složeným z někdejších mafiánů natočit film. Kriminálníci v něm mezi celami a na vězeňském dvoře přehrávají Shakespearova Julia Caesara a stejně jako Tavianiové žasnou nad sílou umění.

Film začíná závěrem premiérového představení. Po barevných záběrech klanících se vězňů a aplaudujícího publika následuje černobíle zaznamenaný, ve věznici uspořádaný casting a zkoušení Shakespearovy hry pod vedením režiséra Fabia Cavalliho. Na konci se závěr hry sehrané už na jevišti opakuje. Barevně Tavianiové snímají dokumentární pasáže, černobílé jsou části inscenované podle scénáře. Hlavní role Caesara a Bruta, v průběhu hry nabývajícího přesvědčení, že je správné tyrana odstranit, hrají Giovanni Arcuri a Salvatore Striano, oba věznění za organizovaný zločin, Cosimo Rega v roli Cassia je odsouzený na doživotí za vraždu. V rolích vznešených senátorů jsou vězňové natolik dobří, že se titulek se spáchaným zločinem, přidaný na moment ve scéně castingu, snadno zapomíná.

Podle závěrečných titulků je dnes už omilostněný Salvatore Striano profesionálním hercem – zahrál si i v Garroneho Gomoře. Výkony vězňů jsou výjimečně dobré snad i díky abnormální snaze před kamerou vyniknout a zároveň hlubokému zájmu o hru. V očekávání, že drama o zradě na vládci bude s herci z vězení rezonovat, se Tavianiové nespletli. Momenty, kdy během zkoušení v textu nacházeli podobnosti se svými vlastními zkušenostmi, je režiséři nechali před kamerou znovu sehrát. Cosimo Rega přirovnává k Římu rodnou Neapol a užasle říká, že Shakespeare snad žil v ulicích jeho města. Představitel Caesara vypadává při Deciovu pochlebování z role, obviňuje spoluvězně v roli našeptávače z falše, která není hraná, a odchází si s ním staré křivdy vyřídit „za scénu“. Přesvědčení chovanců nápravného zařízení, že jim jejich Shakespeare rozumí, může být umocněno i pocitem vznešenosti, který hraní na hrdé Římany mafiánům zprostředkovává a snad i mytizuje jejich vlastní historii. I ve scénách, kde jsou sami sebou, hrají s divadelním afektem. Tavianiové se snažili pocit porozumění Shakespearovi a univerzálnosti jeho sdělení posílit i požadavkem, aby všichni mluvili svými místními akcenty.

Pasáže inscenování Shakespeara a momenty ukazující vztah mezi životy vězňů a klasickou divadelní hrou střídají scény každodenního vězeňského života. Několikrát opakovaný záběr, kdy herci po zkoušení odcházejí do cel a bachaři za nimi zavírají dveře, zdůrazňuje depresi z uvěznění umocněnou zkušeností s divadlem. „Když jsem poznal umění, stala se pro mě tato cela opravdovým vězením,“ říká Cosimo Rega v samém závěru filmu. Jeho věta ozřejmuje záměr Tavianiů filmem zaznamenat, jak prvotní fascinace umělci-odsouzenci zkonkrétněla v úžas nad tím, že kontakt s uměním změnil vězňům každodennost a zavřené dveře cel začaly drtit jejich nově rozšířené vědomí.

Sdělení filmu může leckomu připadat patetické, v Berlíně, kde Tavianiové vyhráli Zlatého lva, si to ale porota zjevně nemyslela. Film se dá vnímat i jako neobvyklá adaptace Shakespeara, kterou rovina dramatu o síle umění a vězeňské každodennosti jen doplňuje. I kamera kombinuje záběry, kde si drží dokumentární odstup, se stylizovanými pohledy. Nasnímání prostor věznice je vizuálním cukrátkem, nejpůsobivějším v momentu, kdy po úvodních scénách piklení a ztišených rozhovorů ve stísněných tmavých místnostech vychází Caesar následován nohsledy uličkou na vězeňský dvůr suplující římskou agoru. Po jeho vraždě na náměstí odříkávají své monology za rykotu spoluvězňů natlačených za zamřížovanými okny, představujících římský lid.

Tavianiovi rezignovali na možnost prozkoumat jednotlivé charaktery svých herců a odpustili si hlubší ponor do rutiny vězňů. Postavy jsou načrtnuté přesně tak, aby sloužily sdělení režisérů, ze stejného důvodu zprostředkovávají režiséři spíš pocity, než aby se snažili o dokumentární vhled do prostředí nápravného prostředí věznice Rebbibio. Závěrečné titulky zmiňují nejen následnou hereckou kariéru Salvatora Striana, ale i to, že představitelé Caesara a Cassia později napsali o životě ve vězení knihu. Umístění příběhu o osvobozující moci umění do vězení, zpočátku zdánlivě paradoxní, se tak v závěru připomíná jako dokonale smysluplné.