Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Rozchod Nadera a Simin / Snoubení smutku a krásy

Rozchod Nadera a Simin / Snoubení smutku a krásy

kritika / Jan Kolář / 22. 3. 2012 / komentáře (1)

Téměř přesně rok poté, co film Asghara Farhádího Rozchod Nadera a Simin vstoupil na svou veleúspěšnou mezinárodní dráhu, během níž mimo jiné získal hlavní cenu na festivalu v Berlíně, Zlatý Glóbus a byl nominován na Oscara, vstupuje i do českých kin. Vzhledem k bídě domácí distribuce to lze považovat za malý zázrak. Jako zázrak však působí i film samotný – jen málokdy lze narazit na intimní rodinné drama, které ve svých důsledně civilních obrazech nese tíhu shakespearovské tragédie a přitom je napínavější než drtivá většina kriminálních thrillerů. 





Farhádí ve své tvorbě nezapře vliv svého učitele Abbáse Kiarostamího, jednoho ze strůjců íránského „filmového zázraku“ osmdesátých a devadesátých let. I pro něho bylo typické, že detailní scénáře svých filmů konstruoval kolem všedních a zdánlivě banálních historek. Tak běžné věci jako ztracený klíč od domu rodičů, zlý pes blokující cestu do školy nebo nenapsaný domácí úkol v nich ovšem přerůstaly v konflikty přesahující síly Kiarostamího dětských hrdinů, a měnily se tak v dramata o překážkách, jimž jsme nuceni dennodenně čelit a před nimiž ustavičně selháváme. I ony proto měly podobu thrilleru – na ničem jiném než na rozhodnutích, jež mění naše životy a nevyhnutelně ústí do bolesti, tento žánr nestojí. 





Rozchod Nadera a Simin vypráví příběh dvou manželů, jejichž spor o tom, zda má jejich jedenáctiletá dcera Termeh vyrůstat v konflikty zmítaném Teheránu, nebo ve společensky přívětivější Evropě, vyústí v žádost o rozvod. Vzájemné odcizování manželské dvojice se však prolne s dramatem chudé pečovatelky, kterou je Nader po odchodu Simin nucen najmout ke svému nemohoucímu otci, a která – po jedné z hádek, jež mezi ní a Naderem propuknou – potratí. Podle íránského práva následuje žaloba za zabití a rodinné drama se tak náhle zvrátí v detektivní příběh, na jehož postupném rozplétání závisí budoucnost tří lidí: matky, otce a jejich dcery. 





Jako detektivku Farhádí svůj příběh o konci lásky dvou lidí nejen vypráví, ale i snímá. Ruční kamera Mahmouda Kalarího zabírá hrdiny Rozchodu v dlouhých jízdách odhalujících záplavu na první pohled bezvýznamných detailů. Každý z nich – dětská kresba, dvě tři věty pronesené během telefonického rozhovoru, velikost zavazadla v kufru auta či prasklina v pytli na odpadky – nicméně může fatálně ovlivnit budoucí životy Nadera, Simin i Termeh a vztah, který se tak zoufale a se stále větší únavou snaží zachránit. Letmé informace, jimiž záběry Rozchodu překypují, však neslouží jen k tomu, aby udržovaly v permanenci pozornost diváků, kteří jsou tak neustále nuceni rozlišovat „stopy“ od banalit (v tom je ostatně Farhádího snímek podobný jinému znamenitému filmu loňského roku, existenciální detektivce Tenkrát v Anatolii novodobého tureckého klasika Nuriho Bilge Ceylana). Desítky postav zhrouceně posedávajících v čekárnách soudů, tváře zpola ukryté za skly aut na přeplněných teheránských ulicích i tlumené výkřiky konfliktů jakoby mimoděk zachycených na pozadí jednotlivých záběrů zároveň příběh Nadera a Simin rozšiřují a zrcadlí – tragédií tak všedních a tak osudových, jakou představuje historie Farhádího postav, se v každém okamžiku odehrávají desetitisíce. 

I to rozptyluje spekulace nad tím, že porota berlínského festivalu loni udělila Farhádímu Zlatého medvěda hlavně jako gesto solidarity s jeho uvězněnými kolegy Jafarem Panahím a Mohammadem Rassoulem. Jakkoli Rozchod nenásilně odhaluje i dusivou atmosféru íránské teokracie, vypráví v první řadě příběh, který by se mohl odehrát kdekoli a stát komukoli. Každý z nás je stavěn před dilemata, jež nemají řešení. Vždy, když jsme nuceni volit mezi vlastními rodiči a vlastními dětmi, mezi penězi, jež nám pomohou z nouze, a sebeúctou, mezi lží a upřímností, jež ubližuje, skončí naše rozhodnutí nevyhnutelnou ztrátou. Stejně univerzální je i situace dvou lidí, kteří se v průběhu filmu odcizují, protože jsou uraženi tím, že je ten druhý nemiluje tak, jak by sami očekávali (a úzkostí z toho, že ani jejich vlastní touha není tak silná, jak doufali). Za každým rozchodem je strach, zajizvená bolest a ješitnost. A pak už jen smutek. 





Asghar Farhádí natočil film, který je nesmírně napínavý a nesmírně smutný. Ale paradoxně – platí-li to, že z falše často vyrůstá přitažlivost, ale jen z pravdy krása – ve vší své trýznivosti i nesmírně krásný. 

Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin, Írán, 2011, IMDb)
Režie a scénář: Asghar Farhádí, kamera: Mahmoud Kalarí, střih: Hayedeh Safiyari, hudba: Sattar Oraki, hrají: Peyman Moaadi, Leila Hatami, Sareh Bayat, Shahab Hosseini ad. 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 9. 2. 2012).

Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin, Írán, 2011, IMDb)
Režie a scénář: Asghar Farhádí, kamera: Mahmoud Kalarí, střih: Hayedeh Safiyari, hudba: Sattar Oraki, hrají: Peyman Moaadi, Leila Hatami, Sareh Bayat, Shahab Hosseini ad. 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 9. 2. 2012).

Přečteno 5764x

Článek vyšel v časopise Cinepur #80, březen 2012.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.1 /8

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Rozchod Nadera a Simin

****  CINEPUR (3.9)

****  ČTENÁŘI (3.5)


komentáře

    přepište kód:

Ivan Trebichavský  (5.4.2012 17:53)

Rozchod Nadera a Simin je jeden z nejlepších filmů co jsem viděl za poslední roky. Četl jsem různé kritiky, a tato od pana Koláře, nejpřesněji vystihuje mé pocity z tohoto výborného filmu. Poprvé jsem jí četl v časopisu Nový prostor a moc za ní děkuji.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím

Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Šmíra a hra doopravdy / Benedetta

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Křivdy ke kávě / Pravda

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti

Řeči, řeči, řeči / Kniha obrazů


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (104) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (242) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1088) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #80 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #80, březen 2012

Z obsahu tištěného čísla:

Restless / Mezi líbivostí a hloubkou (Aleš Stuchlý, soundtrack)

Štěpán Hulík: Kinematografie zapomnění / Normalizace s lidskou tváří (Jaromír Blažejovský, kniha)

The Travel Film Archive (Ivo Michalík, web)

Děti moje / Tišivá hra na bolístky (Daniel Řehák, kritika)

Jediným kritériem Rotterdamu je výrazná osobitost / Rozhovor s Gertjanem Zuilhofem (Michal Procházka, report)

Loutka musí zůstat loutkou / Jiří Trnka a varianty pojetí filmové loutky (Pavel Horáček, Malvína Toupalová, fenomén)

+ více...