Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Téměř přesně rok poté, co film Asghara Farhádího Rozchod Nadera a Simin vstoupil na svou veleúspěšnou mezinárodní dráhu, během níž mimo jiné získal hlavní cenu na festivalu v Berlíně, Zlatý Glóbus a byl nominován na Oscara, vstupuje i do českých kin. Vzhledem k bídě domácí distribuce to lze považovat za malý zázrak. Jako zázrak však působí i film samotný – jen málokdy lze narazit na intimní rodinné drama, které ve svých důsledně civilních obrazech nese tíhu shakespearovské tragédie a přitom je napínavější než drtivá většina kriminálních thrillerů. 

Farhádí ve své tvorbě nezapře vliv svého učitele Abbáse Kiarostamího, jednoho ze strůjců íránského „filmového zázraku“ osmdesátých a devadesátých let. I pro něho bylo typické, že detailní scénáře svých filmů konstruoval kolem všedních a zdánlivě banálních historek. Tak běžné věci jako ztracený klíč od domu rodičů, zlý pes blokující cestu do školy nebo nenapsaný domácí úkol v nich ovšem přerůstaly v konflikty přesahující síly Kiarostamího dětských hrdinů, a měnily se tak v dramata o překážkách, jimž jsme nuceni dennodenně čelit a před nimiž ustavičně selháváme. I ony proto měly podobu thrilleru – na ničem jiném než na rozhodnutích, jež mění naše životy a nevyhnutelně ústí do bolesti, tento žánr nestojí. 

Rozchod Nadera a Simin vypráví příběh dvou manželů, jejichž spor o tom, zda má jejich jedenáctiletá dcera Termeh vyrůstat v konflikty zmítaném Teheránu, nebo ve společensky přívětivější Evropě, vyústí v žádost o rozvod. Vzájemné odcizování manželské dvojice se však prolne s dramatem chudé pečovatelky, kterou je Nader po odchodu Simin nucen najmout ke svému nemohoucímu otci, a která – po jedné z hádek, jež mezi ní a Naderem propuknou – potratí. Podle íránského práva následuje žaloba za zabití a rodinné drama se tak náhle zvrátí v detektivní příběh, na jehož postupném rozplétání závisí budoucnost tří lidí: matky, otce a jejich dcery. 

Jako detektivku Farhádí svůj příběh o konci lásky dvou lidí nejen vypráví, ale i snímá. Ruční kamera Mahmouda Kalarího zabírá hrdiny Rozchodu v dlouhých jízdách odhalujících záplavu na první pohled bezvýznamných detailů. Každý z nich – dětská kresba, dvě tři věty pronesené během telefonického rozhovoru, velikost zavazadla v kufru auta či prasklina v pytli na odpadky – nicméně může fatálně ovlivnit budoucí životy Nadera, Simin i Termeh a vztah, který se tak zoufale a se stále větší únavou snaží zachránit. Letmé informace, jimiž záběry Rozchodu překypují, však neslouží jen k tomu, aby udržovaly v permanenci pozornost diváků, kteří jsou tak neustále nuceni rozlišovat „stopy“ od banalit (v tom je ostatně Farhádího snímek podobný jinému znamenitému filmu loňského roku, existenciální detektivce Tenkrát v Anatolii novodobého tureckého klasika Nuriho Bilge Ceylana). Desítky postav zhrouceně posedávajících v čekárnách soudů, tváře zpola ukryté za skly aut na přeplněných teheránských ulicích i tlumené výkřiky konfliktů jakoby mimoděk zachycených na pozadí jednotlivých záběrů zároveň příběh Nadera a Simin rozšiřují a zrcadlí – tragédií tak všedních a tak osudových, jakou představuje historie Farhádího postav, se v každém okamžiku odehrávají desetitisíce. 

I to rozptyluje spekulace nad tím, že porota berlínského festivalu loni udělila Farhádímu Zlatého medvěda hlavně jako gesto solidarity s jeho uvězněnými kolegy Jafarem Panahím a Mohammadem Rassoulem. Jakkoli Rozchod nenásilně odhaluje i dusivou atmosféru íránské teokracie, vypráví v první řadě příběh, který by se mohl odehrát kdekoli a stát komukoli. Každý z nás je stavěn před dilemata, jež nemají řešení. Vždy, když jsme nuceni volit mezi vlastními rodiči a vlastními dětmi, mezi penězi, jež nám pomohou z nouze, a sebeúctou, mezi lží a upřímností, jež ubližuje, skončí naše rozhodnutí nevyhnutelnou ztrátou. Stejně univerzální je i situace dvou lidí, kteří se v průběhu filmu odcizují, protože jsou uraženi tím, že je ten druhý nemiluje tak, jak by sami očekávali (a úzkostí z toho, že ani jejich vlastní touha není tak silná, jak doufali). Za každým rozchodem je strach, zajizvená bolest a ješitnost. A pak už jen smutek. 

Asghar Farhádí natočil film, který je nesmírně napínavý a nesmírně smutný. Ale paradoxně – platí-li to, že z falše často vyrůstá přitažlivost, ale jen z pravdy krása – ve vší své trýznivosti i nesmírně krásný.