Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Děti moje / Tišivá hra na bolístky

Děti moje / Tišivá hra na bolístky

kritika / Daniel Řehák / 29. 3. 2012

Alexander Payne je dokonalým příkladem úspěšného režiséra, který dokáže s relativně nenápadnými filmy prorážet na mainstreamovém trhu, a to především z toho důvodu, že servíruje životní strasti obyčejných hrdinů formou idylických až „limonádových“ příběhů. Ačkoli starý Schmidt trpěl v komedii o sobě samém solidní stařeckou depresí a ztrátou iluzí o životě svém i svých potomků, ačkoli všechny závazky a hodnoty v Bokovce byly zpřetrhány, to, co si lze z posledních filmů Alexandera Paynea zapamatovat, je nakonec sladkobolná atmosféra a figurky k zalíbení. V případě jeho aktuálního dramatu Děti moje je tomu nejinak.

Snímek sice vypráví příběh o muži na dně, který se má vyrovnat s tíží nespravedlivého osudu, ale činí tak s lehkostí vhodnou spíše pro hollywoodskou romanci. Matt King je smutným manželem, jehož žena se ocitla po nehodě v komatu a nehrozí, že by se někdy probudila. Jednoduše umírá, ale vzala si na to čas, aby mnohým dala falešné naděje a svého muže postavila před několik citových problémů. To, že ho podváděla, se dověděl od dcery, která se právě ocitla na chvostu puberty. Jeho druhá dcera do ní hodlá brzo vstoupit. S oběma si nebohý hrdina neví rady, protože doteď trávil většinu života v kanceláři a vydělával peníze, i když nemusel – je totiž šťastným majitelem posledního zachovalého kusu země na jednom z Havajských ostrovů, který by měl výhodně prodat developerům, což po něm chtějí všichni bratranci a sestřenice. Výchozí situace, v níž se postava ztvárněná Georgem Clooneym nachází, skutečně není jednoduchá; jak poznamenává hrdina ve vnitřním monologu hned na začátku filmu – ti, kdo žijí na Havaji, nežijí denně „havaj“. Svou obdivuhodnou vůlí a schopností vždy se dobře rozhodnout a nalézt i přes pokušení pomsty nakonec ta správná a mravní řešení, překoná všechny, byť sebetrpčí nástrahy všedního života a zvítězí jak morálně, rodičovsky a manželsky, tak ve výsledku i environmentálně, ekonomicky a ekologicky.

Ne že by taková figura byla realistická, důvěryhodná nebo autentická, ale rozhodně se dobře dívá na někoho, komu se daří odolávat tam, kde by každý jiný selhal; nalézat naději v momentě, kdy už žádná nezbývá, a vyjít ze všeho sice pocuchán, ale se vztyčenou hlavou. Takový je Matt King – hrdina bez bázně a hany, který sice dovede běhat ulicemi v pantoflích stejně trapně jako každý smrtelník, cpe se, když kouká na televizi a pravděpodobně též prdí na záchodě, ale jinak je to dozajista bratr Supermana. Díky tomu je k němu zřejmě svět tak krutý, jako zároveň nadpozemsky shovívavý – ať už skrze dcery, manželčina milence či peněz lačné příbuzenstvo.

Překrásnou scenérii havajských ostrovů postavil Alexander Payne do kontrastu k chmurám všednosti – alespoň to prozrazuje skrze Mattovy hlasité myšlenky, aby si toho každý všiml. V tomto ohledu neponechává nic náhodě: všechno tady důsledně pracuje pro srozumitelnost a pochopitelnost, pro empatii a soucit. Kontroverze je v případě tohoto filmu přísně zakázána. Dokonce i nevěra – Damoklův meč nad hlavou každého správného křesťana – je tu odůvodněna. Sice bolí, ale je snadno pochopitelná a odpustitelná. Stejně tak oprsklost a vulgarita dětí je až groteskně rodičovská, avšak bez nároku na jakoukoli sociální reflexi. Jakkoli je povrch havajských ostrůvků kopcovitý a svahy zarostlé vysokou travou, zůstává Payneův film na motivy úspěšné literární prvotiny spisovatelky Kaui Hart Hemmings urovnaný, přístupný a dobře schůdný pro každého.

Čím tedy snímek Děti moje zaujal Americkou filmovou akademii, že se mu rozhodla udělit pět nominací v těch nejdůležitějších kategoriích (nepočítaje Zlatý Globus za nejlepší drama)? Svou schopností obratně naservírovat povrchně citlivou historku o člověku, kterým každý touží být? V čem spatřuje mimořádné kvality v režii Alexandera Paynea? V tom, že dokáže švenknout kamerou přes krajinu před bouří po vzoru National Geographic a zaujmout jedinou scénkou (když se tvář George Clooneyho schová za živý plot a vystoupí na chvíli ze zoufalé a rádoby civilní polohy), která z filmu bezmála trčí? A co sám George, aktivní tvůrce mnohem spletitějších, vyspělejších a obsažnějších snímků, který pojal Matta Kinga sice velmi přesvědčivě a až uhrančivě prostě, ale nikoli (zejména v kontextu své práce) výjimečně?

V kategorii spotřební kinematografie pro střední generaci patří Děti moje k nejvýraznějším produktům letošního (resp. loňského) roku. Film, který dovede zaujmout a uspokojit svou cílovou skupinu s řemeslnou bravurou, bez vyčnívajících hran názoru, náznaků skutečného umění nebo snad nepříjemně mířených otázek – v tom všem je čitelný styl Alexandera Paynea. Jeho předchozí snímky O Schmidtovi a zejména Bokovka však byly o dost upřímnější už proto, že měly v prvé řadě bavit a komedii jen zlehka podepřít špetkou tzv. lidských emocí. Do tohoto dramatu Payne sice zamíchal citů (a citečků) o poznání více, ale na riskantní cestu opravdovosti se už vydat neodvážil.

Děti moje (The Descendants, USA, 2011, IMDb)
Režie: Alexander Payne, scénář: Alexander Payne, Nat Faxon a JimRash, kamera: Phedon Papamichael, střih: Kevin Tent, hrají: George Clooney, Mary Birdsong, Shailene Woodley, Beau Bridges, Robert Forster, Judy Greer ad., 115 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 19. 1. 2012).

Děti moje (The Descendants, USA, 2011, IMDb)
Režie: Alexander Payne, scénář: Alexander Payne, Nat Faxon a JimRash, kamera: Phedon Papamichael, střih: Kevin Tent, hrají: George Clooney, Mary Birdsong, Shailene Woodley, Beau Bridges, Robert Forster, Judy Greer ad., 115 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 19. 1. 2012).

Přečteno 4525x

Článek vyšel v časopise Cinepur #80, březen 2012.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.8 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Děti moje

****  CINEPUR (1)

****  ČTENÁŘI (1.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story

Lamač Lucasových kódů / Star Wars: Poslední z Jediů

Rogue One / Ukradené plány na Star Wars pro dospělé

Hledá se Dory / Splněné zadání a ani o šupinu navíc

Star Wars: Síla se probouzí / Nejlepší z možných předalekých galaxií


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #80 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #80, březen 2012

Z obsahu tištěného čísla:

Kuedo a retro-futuristický eskapismus (Jan Bárta, soundtrack)

Le Havre / Podruhé pod rozkvetlou třešní (Tomáš Stejskal, kritika)

Středoevropští dokumentaristé nemají srdce z kamene / Současný polský a rakouský dokument (Zuzana Pauková, zoom)

Restless / Mezi líbivostí a hloubkou (Aleš Stuchlý, soundtrack)

Digitálně, dřív, ale stejně hlavně mainstream / Anketa o digitalizaci z pohledu menších kin (Lucie Česálková, anketa)

Panství Downton / Jak si užít nostalgii a neurazit liberální cítění / (Zdeněk Holý, televize)

+ více...