Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Děti moje / Tišivá hra na bolístky

Děti moje / Tišivá hra na bolístky

kritika / Daniel Řehák / 29. 3. 2012

Alexander Payne je dokonalým příkladem úspěšného režiséra, který dokáže s relativně nenápadnými filmy prorážet na mainstreamovém trhu, a to především z toho důvodu, že servíruje životní strasti obyčejných hrdinů formou idylických až „limonádových“ příběhů. Ačkoli starý Schmidt trpěl v komedii o sobě samém solidní stařeckou depresí a ztrátou iluzí o životě svém i svých potomků, ačkoli všechny závazky a hodnoty v Bokovce byly zpřetrhány, to, co si lze z posledních filmů Alexandera Paynea zapamatovat, je nakonec sladkobolná atmosféra a figurky k zalíbení. V případě jeho aktuálního dramatu Děti moje je tomu nejinak.

Snímek sice vypráví příběh o muži na dně, který se má vyrovnat s tíží nespravedlivého osudu, ale činí tak s lehkostí vhodnou spíše pro hollywoodskou romanci. Matt King je smutným manželem, jehož žena se ocitla po nehodě v komatu a nehrozí, že by se někdy probudila. Jednoduše umírá, ale vzala si na to čas, aby mnohým dala falešné naděje a svého muže postavila před několik citových problémů. To, že ho podváděla, se dověděl od dcery, která se právě ocitla na chvostu puberty. Jeho druhá dcera do ní hodlá brzo vstoupit. S oběma si nebohý hrdina neví rady, protože doteď trávil většinu života v kanceláři a vydělával peníze, i když nemusel – je totiž šťastným majitelem posledního zachovalého kusu země na jednom z Havajských ostrovů, který by měl výhodně prodat developerům, což po něm chtějí všichni bratranci a sestřenice. Výchozí situace, v níž se postava ztvárněná Georgem Clooneym nachází, skutečně není jednoduchá; jak poznamenává hrdina ve vnitřním monologu hned na začátku filmu – ti, kdo žijí na Havaji, nežijí denně „havaj“. Svou obdivuhodnou vůlí a schopností vždy se dobře rozhodnout a nalézt i přes pokušení pomsty nakonec ta správná a mravní řešení, překoná všechny, byť sebetrpčí nástrahy všedního života a zvítězí jak morálně, rodičovsky a manželsky, tak ve výsledku i environmentálně, ekonomicky a ekologicky.

Ne že by taková figura byla realistická, důvěryhodná nebo autentická, ale rozhodně se dobře dívá na někoho, komu se daří odolávat tam, kde by každý jiný selhal; nalézat naději v momentě, kdy už žádná nezbývá, a vyjít ze všeho sice pocuchán, ale se vztyčenou hlavou. Takový je Matt King – hrdina bez bázně a hany, který sice dovede běhat ulicemi v pantoflích stejně trapně jako každý smrtelník, cpe se, když kouká na televizi a pravděpodobně též prdí na záchodě, ale jinak je to dozajista bratr Supermana. Díky tomu je k němu zřejmě svět tak krutý, jako zároveň nadpozemsky shovívavý – ať už skrze dcery, manželčina milence či peněz lačné příbuzenstvo.

Překrásnou scenérii havajských ostrovů postavil Alexander Payne do kontrastu k chmurám všednosti – alespoň to prozrazuje skrze Mattovy hlasité myšlenky, aby si toho každý všiml. V tomto ohledu neponechává nic náhodě: všechno tady důsledně pracuje pro srozumitelnost a pochopitelnost, pro empatii a soucit. Kontroverze je v případě tohoto filmu přísně zakázána. Dokonce i nevěra – Damoklův meč nad hlavou každého správného křesťana – je tu odůvodněna. Sice bolí, ale je snadno pochopitelná a odpustitelná. Stejně tak oprsklost a vulgarita dětí je až groteskně rodičovská, avšak bez nároku na jakoukoli sociální reflexi. Jakkoli je povrch havajských ostrůvků kopcovitý a svahy zarostlé vysokou travou, zůstává Payneův film na motivy úspěšné literární prvotiny spisovatelky Kaui Hart Hemmings urovnaný, přístupný a dobře schůdný pro každého.

Čím tedy snímek Děti moje zaujal Americkou filmovou akademii, že se mu rozhodla udělit pět nominací v těch nejdůležitějších kategoriích (nepočítaje Zlatý Globus za nejlepší drama)? Svou schopností obratně naservírovat povrchně citlivou historku o člověku, kterým každý touží být? V čem spatřuje mimořádné kvality v režii Alexandera Paynea? V tom, že dokáže švenknout kamerou přes krajinu před bouří po vzoru National Geographic a zaujmout jedinou scénkou (když se tvář George Clooneyho schová za živý plot a vystoupí na chvíli ze zoufalé a rádoby civilní polohy), která z filmu bezmála trčí? A co sám George, aktivní tvůrce mnohem spletitějších, vyspělejších a obsažnějších snímků, který pojal Matta Kinga sice velmi přesvědčivě a až uhrančivě prostě, ale nikoli (zejména v kontextu své práce) výjimečně?

V kategorii spotřební kinematografie pro střední generaci patří Děti moje k nejvýraznějším produktům letošního (resp. loňského) roku. Film, který dovede zaujmout a uspokojit svou cílovou skupinu s řemeslnou bravurou, bez vyčnívajících hran názoru, náznaků skutečného umění nebo snad nepříjemně mířených otázek – v tom všem je čitelný styl Alexandera Paynea. Jeho předchozí snímky O Schmidtovi a zejména Bokovka však byly o dost upřímnější už proto, že měly v prvé řadě bavit a komedii jen zlehka podepřít špetkou tzv. lidských emocí. Do tohoto dramatu Payne sice zamíchal citů (a citečků) o poznání více, ale na riskantní cestu opravdovosti se už vydat neodvážil.

Děti moje (The Descendants, USA, 2011, IMDb)
Režie: Alexander Payne, scénář: Alexander Payne, Nat Faxon a JimRash, kamera: Phedon Papamichael, střih: Kevin Tent, hrají: George Clooney, Mary Birdsong, Shailene Woodley, Beau Bridges, Robert Forster, Judy Greer ad., 115 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 19. 1. 2012).

Děti moje (The Descendants, USA, 2011, IMDb)
Režie: Alexander Payne, scénář: Alexander Payne, Nat Faxon a JimRash, kamera: Phedon Papamichael, střih: Kevin Tent, hrají: George Clooney, Mary Birdsong, Shailene Woodley, Beau Bridges, Robert Forster, Judy Greer ad., 115 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 19. 1. 2012).

Přečteno 3520x

Článek vyšel v časopise Cinepur #80, březen 2012.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.8 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Děti moje

****  CINEPUR (1)

****  ČTENÁŘI (1.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story

Lamač Lucasových kódů / Star Wars: Poslední z Jediů

Rogue One / Ukradené plány na Star Wars pro dospělé

Hledá se Dory / Splněné zadání a ani o šupinu navíc

Star Wars: Síla se probouzí / Nejlepší z možných předalekých galaxií


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (223) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #80 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #80, březen 2012

Z obsahu tištěného čísla:

Dávej - ber? / Pět snů o budoucnosti podpory české kinematografie (Michal Procházka, téma)

Stud / Variace pro devět těl a několik klišé (Jan Kolář, kritika)

Le Havre / Podruhé pod rozkvetlou třešní (Tomáš Stejskal, kritika)

Děti moje / Tišivá hra na bolístky (Daniel Řehák, kritika)

Objevy v krajině dětství / Rotterdam 2012 (Jan Kolář, report)

Judy Garland / Cena za hvězdnost (Šárka Gmiterková, profil)

+ více...