Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dejme tomu, že jsem byl na nějakém místě jako Lurdy ve Francii. Dejme tomu, že jsem tam byl s věřícím člověkem. Viděli jsme tam, že odněkud vytéká krev. Říká mi: „Tady to máš, Wittgensteine, jak můžeš pochybovat?“ Řekl bych: „Může tohle být vysvětleno jen jediným způsobem? Nemůže to být také nějak jinak?“
(Ludwig Wittgenstein: Přednášky o náboženské víře)

Francouzské Lurdy, pověstné jako katolická továrna na zázraky, jsou jednou z výkladních skříní institucionalizovaného křesťanství, ale tím pádem také výlohou, kterou lze zvenčí nejsnadněji roztříštit. Film Jessicy Hausner, který má jméno francouzského města ve svém titulu, se přitom nepokouší o agresivní a destruktivní útok, ale spíš jemně ohledává a tlačí na pukliny, které na tomto vyleštěném povrchu nachází. Snímek ve své skepsi ohledně možnosti rozeznat nějakou událost jakožto zázrak připomíná slavné Humovy úvahy o zázracích. Jistou wittgensteinovskou linii potom drží především v tom, že se nesoustředí na obecné problémy s pojmem zázraku, ale spíše na praxi spojenou s uznáváním a vyrovnáváním se s událostí, která může být ze zázračnosti podezřívána. Dílo je nadto velmi rafinované v tom, že z jeho náznakovitého vyprávění není úplné snadné dovodit, zda zastává spíše v jádru hluboce křesťanskou, agnostickou, či ateistickou pozici.

Vše podstatné ze snímku o ochrnuté ženě, které je při pobytu v Lurdech propůjčena schopnost hýbat se jako „zdravý“ člověk, totiž spočívá v drobných detailech, jež se zpronevěřují očekávanému konvenčnímu průběhu událostí. Většina scén – od úvodního brilantně zinscenovaného záběru příjezdu vozíčkářů na společnou večeři přes různé bohoslužby či návštěvy svatých míst až po společný výlet do přírody a závěrečnou tancovačku – zachycuje oficiální či přímo obřadní společenské akty s víceméně striktně předepsanými způsoby chování. Důležité jsou na nich ovšem okamžiky, kdy se někteří aktéři zpronevěřují uniformním zvyklostem a odhalují tak skutečnosti, jež mají být standardizovaným postupem události překryty. Polohlasem utrousené pomluvy či vtipy, nenápadné flirtování mezi mladým personálem zájezdu, snaha starší paní vetřít se s vozíkem co nejblíže probíhajícímu obřadu, zdravotní kolaps jedné ze sester, to všechno tvoří drobné zlomy v jinak hladkém průběhu společenských rituálů.

Hrdinčino uzdravení je pak samozřejmě zásadní trhlinou – zázrakem, za kterým všichni přijeli, ale nikdo o něj nestojí, pokud se netýká přímo jeho osoby. To je také důvod, proč se hrdinka doslova postaví na nohy až téměř po hodině filmu. Do té doby nechává chladný pozorovatelský přístup – založený na dlouhých celkových záběrech a oddramatizované posloupnosti scén – různá klopýtnutí v jednání postav kontrastovat s velkolepou rutinou náboženských obřadů, ale i s neméně mechanickými úkony péče o znehybnělé tělo hlavní hrdinky. Zároveň množství zobrazených bohoslužeb i návštěv svatých míst (byť koupel, po které měla být hrdinka ve snu navštívena Pannou Marií, ve filmu příznačně neuvidíme) zdůrazňuje základní dilema snímku, totiž otázku zázračnosti hrdinčina uzdravení, resp. otázku, zda původcem onoho „zázraku“ byl Bůh, či její tělo. Tato otázka se totiž stává kritériem spásy či zatracení celého křesťanského lunaparku vystavěného v Lurdech a trpělivě zachyceného v mnoha scénách filmu. Právě ve výše zmíněných šeptaných vtipech, pomluvách či nedůvěřivém a závistivém zírání snímek odhaluje, že soudcem, který udělá či neudělá z nějaké události zázrak, není Bůh, nýbrž člověk. Hrdinčino uzdravení má totiž charakter spíše oné trhliny – nežádoucí nerovnosti v již zavedené praxi i v rámci obecných očekávání toho, jak má správný zázrak vypadat. Poznámka jedné z účastnic tancovačky o tom, že Bůh musí být krutý, pokud hrdince propůjčil vládu nad jejím tělem jen na čas a ne trvale, a odpověď její kolegyně, že v takovém případě se o žádný zázrak nejednalo, se nese přesně v tomto duchu.

Výtečný závěrečný záběr filmu, – v němž vidíme hrdinku bezmocně sledující taneční parket mimo obraz a nakonec rezignovaně usedající na invalidní vozík za doprovodu italské odrhovačky Felicità (použité podobně podvratným způsobem jako skladba Rhythm of the Night od Corony v závěru Krásné práce Claire Denisové) – nakonec nemíří ani k uznání boží nevyzpytatelnosti ani k humovskému agnosticismu, ale k decentnímu, nicméně důraznému popření boží moci. Záběr nám tu totiž prakticky poprvé ukazuje hrdinku jako osamocenou lidskou bytost. Zatímco dosud jsme ji viděli především coby nehybnou pasivní loutku nebo jako kuriózní subjekt zázraku vystavený pátravým očím kolektivu, tady stojí jako svéprávná, a přece bezmocná osobnost vydaná na pospas silám, které (ať už jsou božské či biologické) rozhodně nelze označit za spravedlivé nebo dokonce dobrotivé.