Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Muži, kteří nenávidí ženy / Dívka s notebookem a tetováním
kritika / Antonín Tesař / 15. 1. 2012 / komentáře (21)
Filmy Davida Finchera se vždy nesly na módních vlnách omývajících dobovou hollywoodskou produkci. Snímek Sedm završil vlnu filmů z devadesátých let o posledních spravedlivých ve světě zaplaveném zlem, Klub rváčů předvedl nekompromisní variaci na apokalyptickou paranoiu přelomu tisíciletí. Jeho díla zároveň zvládala měnit styl od manýristických kamerových jízd v Úkrytu po strohé sedmdesátkové retro snímku Zodiac. Za jakousi vágní konstantu jeho nejvýznamnějších filmů pak můžeme brát fascinaci outsidery, kteří si vytvářejí vlastní osobitý domov ve stokách produkovaných většinovou společností. Proto je také nejpevnějším poutem jeho nového snímku Muži, kteří nenávidí ženy s režisérovou předchozí tvorbou postava počítačové hackerky Lisbeth Salander.
Fincherova adaptace Larssonovy knihy převypravuje původní děj v precizním řemeslném provedení. Řada diváků nedotčených románem si může film užít jako perfektně vygradovanou detektivku. Stejně jako v případě starší švédské adaptace Larssonovy knihy od Nielse Ardena Opleva i pro Fincherovu verzi platí, že jde víceméně o pohyblivou ilustraci ke knize, lépe řečeno o co nejhladší převedení jejího děje do filmového formátu. Coby zkomprimované převyprávění románu totiž působí Fincherův snímek mnohem přesvědčivěji než švédská verze, která selhává prakticky ve všem vyjma obsazení Noomi Rapace do role Lisbeth Salander. Zejména nejobtížněji zfilmovatelná linie postupného rekonstruování tajemných událostí z šedesátých let tu má podobu racionálního a komplikovaného detektivního pátrání, a ne nemotivovaných záchvěvů náhlé inspirace, jimiž se řídili hrdinové švédské filmové verze. Fincherův snímek ke všemu zvládá osvěžovat lakonický jazyk Larssonovy knihy novými ironickými dialogy a jednu z nejvypjatějších scén dokonce inscenovat jako morbidní komedii (kultivovaný vrah poslouchá k sadistickému mučení zpěvačku Enyu). Daří se mu také ve zhuštěné podobě pokrývat řadu motivů rozehraných v původní knize – ať už je to image Švédů jakožto společnosti, která svou nacistickou minulost sklidila (v tomto případě doslova) do sklepení svých pečlivě udržovaných domácností, nebo nenápadná oslava promiskuity vinoucí se napříč celou románovou trilogií.
V jednom ohledu ale Fincherova novinka navazuje na režisérův předchozí film The Social Network, který opět skrze sociální outsidery novátorsky tematizoval a problematizoval ducha doby. Muži, kteří nenávidí ženy však sledují stopu současného zájmu o figuru „informačního génia“ po mnohem žánrovější linii nežli předcházející soudní přezkoumání osobnosti zakladatele Facebooku. Larssonova hrdinka Lisbeth totiž zjevně následuje starou detektivkářskou tradici asociálních géniů, kterým jejich zvláštně uzpůsobená psýché umožňuje vypořádávat se s komplexnějšími kriminálními případy, než je tomu u obyčejných lidí. Je to samozřejmě indicie vedoucí k Doylovu Sherlocku Holmesovi, který v současné popkultuře ožívá nejen coby cirkusový klaun a kouzelník v jedné osobě ve filmech Guye Ritchieho či narcistní obsesivní solitér v britském seriálu Sherlock. Můžeme jej odhalit i jako inspirační zdroj dalších význačných podivínů: detektiva L z komiksu Death Note, seriálového Dextera nebo právě hackerky Lisbeth Salander.
Lisbeth v sobě spojuje mýtus o moci jedinců schopných dávat do souvislostí velká kvanta informací a na odiv stavěnou agresivitu sociálně vyloučených. Společností opovrhovaná a ponižovaná punkerka, která s pomocí kyberpunkové magie počítačového pirátství zatápí mocným tohoto světa, je tou pravou „fincherovskou“ hrdinkou pro počátek jednadvacátého století. A její hvězda má šanci stoupat, jelikož v pokračováních Larssonovy knihy už nefiguruje jako rovnocenná partnerka druhého hrdiny, novináře Mikaela Blomkvista, ale stává se ústřední postavou, která svého kolegu degraduje do pozice intelektuálně zpozdilého doktora Watsona. Dominanci Salander ostatně stvrzuje i titulková sekvence filmu evokující kolážovité titulky bondovské série. Nejde přitom ani tak o odkaz k současnému angažmá Daniela Craiga (představitel Blomkvista) coby tajného agenta Jejího veličenstva, jako spíš o ukázku toho, jak moc cool má rebelská image všemocné hackerky působit. Ve scénách se Salander, ať už jde o milostnou epizodu s Blomkvistem nebo o naprosto klíčové pasáže jejího znásilnění a odplaty, se navíc ozývá záliba v neučesané fyzické poetice sexu a smrti typické pro Fincherovy filmy z devadesátých let. Lisbeth Salander si přesto nekrade celé dílo sama pro sebe – jen si připravuje půdu pro triumfální návrat ve druhém a třetím díle, jejichž literární předlohy už šily své zápletky této postavě na míru.
Muži, kteří nenávidí ženy (2011) (The Girl with the Dragon Tattoo, USA, 2011, IMDb)
Režie: David Fincher, scénář: Steve Zaillian podle stejnojmenného románu Stiega Larssona, kamera: Jeff Cronenweth, střih: Kirk Baxter a Argus Wall, hudba: Trent Reznor a Atticus Ross, hrají: Daniel Craig, Rooney Mara, Christopher Plummer, Robin Wright ad., 158 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 12. 1. 2012).
Muži, kteří nenávidí ženy (2011) (The Girl with the Dragon Tattoo, USA, 2011, IMDb)
Režie: David Fincher, scénář: Steve Zaillian podle stejnojmenného románu Stiega Larssona, kamera: Jeff Cronenweth, střih: Kirk Baxter a Argus Wall, hudba: Trent Reznor a Atticus Ross, hrají: Daniel Craig, Rooney Mara, Christopher Plummer, Robin Wright ad., 158 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 12. 1. 2012).
Přečteno 8382x
Článek vyšel v časopise Cinepur #79, leden 2012.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
2.9 /15
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
**** CINEPUR (2.9)
**** ČTENÁŘI (2.8)
komentáře
Ahoj všichni, toto je ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy poznal, a musím se podělit o toto skvělé svědectví. Chci jen poděkovat DR SUNNY, že si našla čas a pomohla mi seslat kouzlo, které přivede zpět mého bývalého milence, který o mě po šesti měsících zasnoubení náhle ztratil zájem, ale dnes jsme manželé a jsme šťastnější než nikdy. Byl jsem opravdu ohromen a šokován, když za mě udělal práci a do 48 hodin se James vrátil domů a začal prosit o odpuštění a abych to znovu přijal. Opravdu mi chybí slova a nevím kolik jich mám předat vám mé uznání, DR SUNNY, jste Bohem seslaným obnovit nefunkční vztah. Hluboce miluje pomáhání lidem plnit jejich touhy, najít pravou lásku, přivést zpět své bývalé milence, ukončit násilnické vztahy, najít úspěch, přilákat štěstí, najít spřízněné duše a další. Kontaktujte ho ještě dnes a nechte ho, aby vám ukázal zázraky a zázraky jeho systému kouzel lásky. Poskytuje nejlepší výsledky při sesílání skutečných kouzel. Pošlete e-mail: drsunnydsolution1@gmail.com Můžete mu také Whatsapp na +2348082943805 .
V tom případě je každý severský film televizně natočený. To co tvrdíte prostě není pravda, je to samozřejmě natočeno jinak než Fincher, který an to měl asi o 100 mio. více. Nicméně seveřani takové částky nepotřebují. Že je to zdlouhavé je pouze Váš osobní názor, krom závěru to šlapalo výborně. V ostaních věcech v podstě tvrdíte, že kniha nedává smysl. Původní film má prostě temněmelancholickou atmosféru, téměř žádnou akci, která tam nepatří a Drive romanci, která je podstatnou součástí filmu. Ne však jedinou. Ale je to jen můj názor.
Antonín Tesař (12.2.2012 13:16)
Zvlášť ve srovnání s Fincherovým filmem mi to tak určitě přijde. Švédská verze je v podstatě televizně natočená, zdlouhavá, otrocká vůči předloze a tam, kde chce zjednodušit děj oproti knize, dělá fatální přehmaty - Blomkvist nachází stopy tak, že se zahledí na fotku a najednou ho osvítí náhlá myšlenka, okolnosti zapojení Salanderové do případu nedávají moc smysl. Fincherova verze naproti tomu má v detailech rozhodně co nabídnout i těm, kteří četli knihu.
To že původní adaptace ve všem selhává krom obsazení Lisbeth. To nemyslíte vážně, že pane Tesař.
Středočeský kulturní barbar (26.1.2012 06:07)
Vážení, Dle mého názoru (který sedm miliard lidí včetně přilehlé fauny jistě neshledá interesantním) je nový film Davida F. převážně nudný. Recenzent byl ve svém posudku velmi ohleduplný, noblesní a až příliš jemný. Tvůrci této redundantní adaptace by napříště měli vzít v úvahu rozrůstající se cílovou diváckou skupinu seniorů a natočit "Vnoučky, kteří nenávidí své bábrlinky".
Zdeňku, s tím můžu jen souhlasit: jak už jsem psal, styl jako by se tu stal rovnítkem pro "profi provedení". Má to prostě celý vypadat, jako by to natočil "Fincher, tak jak ho všicni známe", tak to tak i vypadá!>)
Antoníne, Tvé pojmenování toho filmu je vlastně pěkné a trefné. Na mě osobně ale MKNŽ působí, jako kdyby nějaký Fincherův kopista vzal postavy ze SEDM, zvuk z KLUBU RVÁČŮ a natočili to jako ZODIAKA… Napsané to zní zajímavě (až skoro na uspořádání nějaké víkendové konference!>) a já bych to určitě ocenil, kdyby pod režií tohohle hybridu byl podepsán někdo jiný! Jinak, abychom si rozuměli, nikdy jsem neparceloval teritoria "žánrového" a "autorského" filmu. Finchera, Coeny a konečně i toho Greengrasse považuji především za "žánrové režiséry", jen prostě onoho "hitchcockovského typu" - kteří přinášejí do žánru "inovace" a "osobní pohled". To, že umí "řemeslo na určité úrovni", nepovažuji u nikoho z nich za významné a objevné zjištění.
Chápu, pro mě je to přece jen rozdíl k tomu, když někdo jde napříč časem, takže se se všemi míjí - Benjamin Button, když masový vrah psychicky rozloží a proto zasocializuje všechny, kteří po něm jdou, nebo když někdo zakládá sociální síť, protože je nerd a ta je odrazem jen jeho sociální nemohoucnosti. To je pro mě trochu komplikovanější a významnější než tady. Ale stejně asi půjdu po druhé, je tam spousta zajímavých věcí.
Antonín Tesař (24.1.2012 12:39)
Zdeněk H.: Jasně, to je samozřejmě věc nároků. Mě to takhle stačilo: zdiskreditovaný novinář odjede pryč od známých na ostrov obývaný jen členy jedné rodiny, kteří spolu nemluví, a řeší případ, se kterým mu pomáhá asociální hackerka.
Tondo, to by bylo na detailní analýzu, ale podle mě se s ničím z toho nepracuje systematicky… O osamělosti a izolaci byli podle mě ty tři předešlé filmy, tady je to téma pro mě málo artikulované. Honzo, pokud auteura definuje hlavně styl (a nikoli) téma, tak ano, ale mě styl nestačí, pokud sám není tématem a to zde není.
Antonín Tesař (24.1.2012 10:11)
EGOD: Připadá mi, že tahle kritika vychází z příliš ostrého dělení mezi "zakázkovým řemeslem" a "auteurským uměním", i když zrovna u Finchera, ale i u spousty jiných tvůrců, se myslím vyplatí, když si ty hranice položíme méně neprostupně, případně když se rozhodneme určité filmy (třeba tu Zelenou zónu nebo Lupiče paní domácí) hodnotit spíš z žánrových než z auteurských pozic - podle mě není nic špatného na tom, když někdo, koho máme zavedeného jako auteura, natočí něco více žánrového, naopak, to může leccos z našich představ o daném tvůrci postavit do nového inspirativního světla. Zdeněk H.: A proč ne žánru, poselství a náladě? Podle mě ten film je výborná a vlastně ironicky smutná detektivka o osamělosti a izolaci.
Antonín Tesař (24.1.2012 09:38)
Fata Morgana: Díky za reflexi. Zamyslím se.
Fata Morgana (24.1.2012 00:04)
Dobrá kririka je dnes vzácné zboží…. Máte problém sami se sebou? Napište kritiku čehokoliv a pěkně strhejte vše a všechno ať všichni čumí. Jen na nikom nenechat pozitivní chlup. Antoníne Antoníne ty jsi čím dál větší psychopat a pěkně nafouklej. Tvé recenze o tobě mnohé prozrazují. Dělej něco se svou agresí v duši.
díky přepisování jsem zprznil "poselství" - čili poslední věta má znít: Tzn. pokud chceš brát "vážně" je (coby auteury), nemůžeš brát vážně, ty filmy (v jejich standardu odvedené zakázky)!
Zdeňku, nepočneš si s tím nic, protože to neznamená nic víc, než "precizní provedení" od tvůrce, který nesleví ze svého standardu ani, když se věnuje čistokrevné zakázce. Nemá to jiný význam (aspoň jsem na něj nepřišel) krom toho, že Fincher nám - kteří ho máme rádi jako auteura - pro příště dává na jevo, že se od něj můžeme nadít i čehosi jednoduše "řemeslného". MKNŽ jsou pro něj jako LUPIČI PANÍ DOMÁCÍ pro Coeny nebo ZELENÁ ZÓNA pro Greengrasse. Tzn. pokud chceš brát "vážně" je, nemůžeš brát vážně, ten film!
Fincherovy filmy jsou velmi precizní, jen je u nich občas těžko čitelné, čemu ta preciznost slouží. Žánru? Poselství? Náladě? Těžko.U tohoto filmu jsem ani já, který Finchera obdivuji, neměl jasno, co si s těmito vycizelovanými obrázky, kompaktním sevření s hudbou, neotřelým a přitom neostentativním řešením scén počít.
Ano, to je fakt, ale díky tomu vysokému tempu a jakoby se zůstávají jen holé informace, jak je tady nahoře v textu - zkomprimované vyprávění románu. Ta distanc, co třeba dle mého fungovala v Social Network tady neobnažuje vůbec nic. Ale třeba se pletu a je to pro někoho skvělé, třeba Don si určitě užil.
Tak ona i ta Fincherova verze má některé dost žánrové momenty. Třeba celá pasáž s Lisbeth v přestrojení a převodem peněz je jak z nějakého dílu Mission Impossible.
Don Giovanni (18.1.2012 18:53)
Mbuna: A co my s tím? Vážný pane/paní, na světě je sedm miliard lidí, tak proč by se ze všech těch lidí měl někdo zajímat o vás názor? Proberte se. Buďto nabídněte nějakou věcnou poznámku k filmu, nebo mlčte, vy… vy jeden zázraku.
Tak jsem se na ten zázrak šel podívat a zdá se mi ta původní "žánrová" verze o dost lepší, alespoň v prvním dílu. Knihu jsem nečetl, z hlediska "věronosti" to nedokážu posuzovat, ale u Finchera to bylo něco mezi zmatkem a nudou.
Termínem "počítačové pirátství" se obvykle neoznačuje hacking jako takový (nehledě na původní význam), ale jen aktivity kolem šíření nelegálního softwaru.
POSLEDNÍ ČÍSLO
#148
srpen 2023
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl
KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou
Momentální fascinace a králičí nory / Editorial 145
Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car
Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #79, leden 2012
Z obsahu tištěného čísla:
Claudia Bucher: V ARTE natáčíme vážná témata lehčím stylem (Michal Procházka, rozhovor)
Pohádky pro děti, či pro dospělé? / Zamyšlení nad některými paradoxy dnešní animované tvorby (Tomáš Stejskal, téma)
Věc: počátek / Věc zamrzlá v osmdesátých letech (Antonín Tesař, kritika)
Editorial č.79 (Aleš Stuchlý, editorial)
Pochytej je všechny / Nekonečné vlastnictví ve světě Pokémonu (Antonín Tesař, téma)
The Girl with the Dragon Tattoo / Muži, kteří milují soundtracky (Jan Bárta, soundtrack)