Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nic proti ničemu / Žít jako amatér

Nic proti ničemu / Žít jako amatér

kritika / Jan Kolář / 5. 12. 2011

Skoro se zdá, jako by filmy Petra Marka – přinejmenším ty, které pronikly do oficiální distribuce – byly odsouzeny k extrémním reakcím. Buď se dočkají jednoznačného odmítnutí (často s blahosklonným doporučením, aby se režisér „doučil řemeslu“), nebo vzbudí mezi některými diváky takovou vlnu nadšení, jež z odstupu působí jako nekritický záchvat (pseudo)cinefilní hysterie. Tato charakteristika sedí jak na Lásku shora, tak i na filmy Nebýt dnešní a Nic proti ničemu: všechny zmíněné snímky budí oba vyhrocené typy reakcí zároveň, přičemž v těchto protichůdných variantách kritického přijetí se často zmítají i jedni a ti samí diváci.

V jednom ohledu jsou snímky frontmana populárních Midi Lidí výjimečné zcela nepochybně: v českém kontextu nenajdete filmaře, který by se tak výrazně vymezoval vůči mainstreamové kinematografii, záměrně odmítal zaběhané filmařské konvence, a přitom se dlouhá léta zcela konzistentně držel vlastního originálního stylu. Jistá potíž je ovšem v tom, že Markův rukopis se rozchází nejen se schématy a klišé středního proudu, ale i s obvyklou představou autorské kinematografie. Tu si coby diváci pragmaticky spojujeme s konceptem kontroly, kterou má mít glorifikovaný režisér nad volbou námětu, průběhem natáčení a všemi aspekty vlastního „autorského“ univerza. Markova filmová tvorba je naproti tomu založena na absenci kontroly: rovněž Nic proti ničemu představuje film, který je (zdánlivě) bez pravidel a (zcela evidentně) bez struktury.

Už jen z toho důvodu jsou nemístné ohlasy některých recenzentů, kteří v novém filmu Petra Marka nacházejí pokračovatele tradice české nové vlny. Formanovy, Papouškovy nebo Passerovy filmy byly vždy založeny na detailně propracovaných scénářích a punc autenticity jim dodávaly až výkony obsazených naturščiků. Markův příběh o bezdětném manželském páru uvažujícím o adopci dítěte, jenž se „ze studijních důvodů“ inkognito vmísí do skupiny lidí, kteří byli v minulosti vychováni adoptivními rodiči, je vystavěn zcela opačně. Jde v podstatě o svéráznou filmovou adaptaci stejnojmenné divadelní improvizace, v níž vystupují zkušení, byť neprofesionální herci – členové souboru LÁHOR/Soundsystem, kteří se ve filmu objeví, ostatně s touto divadelní verzí vystupují už více než čtyři roky.

Od nové vlny Markovu tvorbu odlišuje také absence jízlivé sociální kritiky, jež charakterizovala trilogii o rodině Homolkových či mrazivou hasičskou grotesku Hoří, má panenko. Jeho filmy si nedělají legraci z toho, jak své životy žijeme, ale jak je prezentujeme navenek. Proto jsou Markova díla plná skvostně trapných chvil a mučivě zajíkavých situací, v nichž se postavy chovají čím dál absurdněji jen proto, že se snaží dodržet nějakou banální společenskou konvenci (právě na tomhle motivu jsou založeny nejen všechny gagy, ale v podstatě i celá zápletka Ničeho proti ničemu). A proto také tyto filmy neustále reflektují sebe sama – herci dávají najevo, že vědí, že hrají; kamera strhává pozornost sama na sebe a na to, že natáčí; místy neostrý a záměrně nekvalitní digitální obraz diváky neustále upozorňuje, že sledují jen film, nic víc.

Markovy filmy ovšem autorovi umožňovaly spouštět i pozoruhodnou hru identit. Filmař, který obsedantně natáčel sám sebe i své přátele ve všech možných pozicích a za všech možných okolností, produkoval obrazy, jež byly zároveň nesnesitelně narcistní i fascinující – obsahovaly v sobě trýzeň známou všem, kdo si uvědomují rozdíl mezi tím, jací jsme (fádně obyčejní), a tím, jakými bychom chtěli být (oslnivě zábavní, okouzlující, suverénní). Je zajímavé, že právě ve snímku Nic proti ničemu – který paradoxně naplňuje schéma reality show, jež jsou na výše zmíněném schizofrenním konfliktu identit a mediálních obrazů založeny – tento aspekt chybí. Ve filmu není nic osobního a zbyla jen „jinakost“, jen více či méně elegantní vršení gagů. Je to jednoduché, v zásadě elegantní, vesměs zábavné a také daleko povrchnější: z Nic proti ničemu se tak v mnoha scénách stává jakási filmová varianta kamarádské divadelní besídky, kterou přátelé hrají pro přátele. Od herců se čeká, že se nebudou brát příliš vážně, od diváků zase to, že občasné chybky, přeřeky a nemotorná gesta nebudou mít ansámblu za zlé. Právě tohle ostentativní spiklenecké souručenství mezi protagonisty, režisérem a publikem podráží Markovu poslednímu filmu nohy ze všeho nejvíc – člověk se při jeho sledování často nemůže ubránit dojmu, že tolik zdůrazňovaná jinakost (či „nezávislost“, „svěžest“, „amatérismus“) je pouze alibistickým způsobem, jak ospravedlnit sebevětší banalitu coby rozverně subverzivní vtípek. A ze stejného důvodu Nic proti ničemu ani na chvíli nepředstírá, že by se pokoušelo odpovědět na jakoukoli nepříjemnou otázku týkající se lidských vztahů, adoptivních dětí či společenských pravidel – proč taky, když je to všechno jen taková družná legrace.

Možná s tím souvisejí i ty v úvodu zmiňované extrémní kritické soudy, jež se k Markovým filmům a Nic proti ničemu váží. Většina z nás k nim přistupuje s vědomím jejich odlišnosti od zbytku filmové produkce, a to, zda se nám líbí, či nelíbí, pak závisí čistě na našich preferencích, zkušenostech nebo momentální náladě. Problém tkví v tom, že jinakost podobně jako zajímavost není hodnotou sama o sobě – kuriózní může být cokoli, stačí pouze zvolit ten správný kontext. Nechtěl bych být nespravedlivý a tvrdit, že Nic proti ničemu už nic navíc nenabízí. Ty tři, čtyři momenty, kdy při projekci padají diváci smíchy ze sedaček, se nedají jen tak pominout, ani označit za bizarní anomálii – ty jsou prostě okouzlující. A kdyby pro nic jiného, tak pro ně stojí za to Markův poslední film vidět a pokoušet se v něm nalézt hranici mezi svěžestí a protivným srabáctvím.

Nic proti ničemu (ČR, 2011, IMDb)
Režie: Petr Marek, scénář: Jiří Najvert, Petr Marek a LÁHOR/Soundsystem, kamera: Filip Cenek a Petr Marek, střih: Jana Vlčková, hrají: Radek Rubáš, Johana Švarcová, Marta Pilařová, Prokop Holoubek ad., 98 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 13. 10. 2011).

Nic proti ničemu (ČR, 2011, IMDb)
Režie: Petr Marek, scénář: Jiří Najvert, Petr Marek a LÁHOR/Soundsystem, kamera: Filip Cenek a Petr Marek, střih: Jana Vlčková, hrají: Radek Rubáš, Johana Švarcová, Marta Pilařová, Prokop Holoubek ad., 98 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 13. 10. 2011).

Přečteno 4718x

Článek vyšel v časopise Cinepur #78, prosinec 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.1 /22

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Nic proti ničemu

****  CINEPUR (1.4)

****  ČTENÁŘI (3.1)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Malý krok pro superhrdiny / Ant-Man a Wasp

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Génius průměru / Deadpool 2

Hledisko oběti / Utøya, 22. července

Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Saulův syn / Holocaust na výbornou

Steve Jobs / (Sebe)prezentace ve třech jednáních

Dheepan / Obrazy k neuvěření

Následky lásky / Dumy znuděného křížovkáře


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (690) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (220) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #78 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #78, prosinec 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Nic proti ničemu / Žít jako amatér (Jan Kolář, kritika)

Vizuální antropologie. Kultura žitá a viděná / Nevybíravá fascinace jiným (Marie Barešová, kniha)

Alois Nebel / Prázdnota a strnulost v bílém potoce (Daniel Řehák, kritika)

Svoboda proti minulosti / Filmové setkání Východu se Západem (Michal Procházka, téma)

Midpoint / Na půl cesty z rozvojové kinematografie (Magdalena Bittnerová, kauza)

Bob Rafelson / Pošťák vždy zvoní dvakrát (Jana Bébarová, dvd)

+ více...