Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mám rád krátký film Jeana-Pierra Jeuneta Things I Like and Things I don’t Like. Nemám rád Amélii z Montmartru. Líbí se mi snímky Wese Andersona. Nesnáším, když se někdo snaží předstírat, že točí podobné. Mám rád seriál Garth Marenghi’s Darkplace Richarda Ayoada. Nesnáším jeho dlouhometrážní debut Jmenuji se Oliver Tate.

O tom, že debut britského komika, herce a scenáristy Richarda Ayoada je jedním z nejnudnějších filmů, co jsem v poslední době viděl, jsem měl jasno už během projekce plné rozradostněných obličejů. Poměrně dlouho mi však trvalo si ujasnit, čím přesně mě snímek irituje a jak je možné, že je masově oblíben. Předchozí výčet o tom říká možná víc, než se na první pohled zdá. A pokud bych v podobném duchu měl pokračovat na adresu filmu, byl by to dlouhý seznam – a byly by to samé palce dolů. Činit tak nebudu, předznamenám ovšem, že by to byl v podstatě nejlegitimnější způsob, jak se s ním kriticky vypořádat.

Když „ajťák“ Richard Ayoade brnká na geekovské struny ve svém seriálu Darkplace, je to legrace. Krátká série totiž těží především ze dvou věcí: za prvé se jedná o parodii a parodovaným dílem jsou žánrovky osmdesátých let. Za druhé: seriál je prezentován jako pozapomenutý klenot z dané doby a jednotlivé epizody jsou uváděné jeho tvůrci, kteří sami sebe vnímají jako ryzí auteury; výsledná podoba je však přehlídkou zbytnělých klišé a maximalizací brakových postupů dané éry. Navíc hrátky s publikem i téma nemocnice, v níž sídlí zlo, upomínají na dánské Království, přičemž tvůrci si utahují z Trierovy posedlosti vlastním auteurstvím a pozicí manipulátora. Není to sám o sobě nikterak zázračný nápad, nicméně se jedná o živnou půdu pro sympaticky svévolnou zábavu, jež pomrkává především na lidi, kteří mají rádi artové filmy i ryzí brak.

Oliver Tate využívá stejného postupu: různým způsobem parafrázuje a odkazuje na oblíbená díla, jak na úrovni stylu, tak z hlediska motivů. Mnohdy to dělá zcela zřejmě a přiznaně, ale jeho základní taktikou – a v tom je bezmála odporný – je předstírat, že to jsou jakési drobné detaily, nápady, jejichž vršením vzniká jedinečnost. Zatímco v Darkplace se nafukují už tak okaté béčkové stereotypy, zde jsou předmětem fanouškovského (resp. cinefilního) uctívání především snímky francouzské nové vlny, britské kinematografie kuchyňského dřezu a amerického nezávislého filmu. Z Petriho misky teenagerské komedie o dospívání tu však roste dílo, které jsem si pracovně nazval „kidcult“, neboli midcult pro mladistvé cinefily.

Od prvního momentu vidíme a slyšíme (voice-over v tomto snímku prakticky neutichá), že Oliver je jakýmsi novodobým Holdenem Caulfieldem (byť svou romantickou stránku až do konce umně maskuje pseudonietzscheovskou pózou), což je pro jistotu někdy v půli filmu explicitně připomenuto. Distributorem je film uveden jako klukovská verze Amélie z Montmartru (což jistě v něčem sedí, jako ostatně celá další hromada přirovnání). Projevuje se to tak, že zatímco Amélie, pohlcená emocemi, naivitou a mindráky oddaluje ad absurdum moment, na který se ve všech romantických komediích čeká – tedy spárování, Oliver Tate téměř po celou dobu filmu vztah má, a protože je extrémně racionálním pubescentním intelektuálem, tak se ze všech sil snaží, aby v něm nevzklíčilo jediné zrnko romance.

V obou snímcích jsou tedy protagonisty iritující postavy (byť existuje poměrně velké množství diváků, kteří se s nimi dokážou identifikovat), které ač jinak protikladné, mají společné to, že jdou publiku na nervy zcela záměrně. Lze to nazývat třeba hrou s očekáváním. Zatímco sledování Amélie se odvíjí podle samotným Jeunetem vyznávaného vzoru „tohle se mi líbí a tohle zase ne“, na podobně epizodickém Oliverovi si nelze vzít prakticky nic. S každou další aluzí je otravnější a vzhledem k tomu, že si film nedrží jednotný styl (zato si ale drží uondané tempo), stává se brzy nudnou přehlídkou nesourodých událostí.

U Darkplace jsou různé formy přiznaného parazitování na místě i bez ohledu na jeho parodický tón, neboť součástí požitku z braku je jistá míra „provinilé rozkoše“. Ve filmu Jmenuji se Oliver Tate míří podobné – v jádru vlastně degradující, nikoli láskyplné – nakládání s Godardem, Truffautem či Rohmerem zcela do prázdna. Požitek ze znaleckého glosování typu „hele, tyhle mezititulky používal Godard, a tenhle typ střihu taky, a víš, že takhle upovídané filmy točil už Rohmer“ vystačí opravdu jen velmi úzkému segmentu diváků.

Ayoade sice nevystavuje na odiv, co všechno zná z pokladnice světové kinematografie, zcela planě – tato roztříštěnost je částečně motivována jednáním a sebeprezentací protagonisty, který kouká na svět podobně zpatlanou optikou. Když mladistvý génius nepůvodnosti dělá všechny ty věci, jež by dělali normální vrstevníci (zamilovává se, snaží se správně fungovat ve vztahu, snaží se udržet vztah svých rodičů), dělá to špatně, protože moc přemýšlí – tj. chová se po vzoru svých intelektuálních hrdinů. Poté, co se v závěru poučí z tohoto omylu, brány dospívání i lásky se otevřou a s nimi i vyhlídka, že s hrdinou snad dospěl i režisér. Nezbývá, než v to doufat, protože na to, být věčným posmutnělým dětinou Wesem Andersonem, Ayoade rozhodně nemá.