Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Brutální pohanský obřad Valhalla Rising narazil povětšinou na divácké i kritické odmítnutí, zatímco aktuální snímek režiséra Nicolase Windinga Refna Drive sbírá úspěchy, kam se jen podívá. Přitom v lecčems jde o filmy podobné – rozhodně se nijak nezměnila Refnova fetišistická záliba v obrazech, kterým je podřízena logika a kauzalita vyprávění. Dánský drsňák spíše básní a ohýbá narativní pravidla tak, aby vyhovovala jeho vytříbenému filmařskému vidění. Blízko k sobě mají v zásadě i hrdinové: enigmatičtí, posedlí, nevypočitatelní a především schopní nezištného sebeobětování. Rozděluje je však jeden podstatný rys: zatímco jednooký bijec skrýval pod zjizvenou maskou nordického boha války soucitnou duši, u málomluvného řidiče z Drive tají tvář kluka z plakátu nitro impulzivního zabijáka. Leccos o něm vypovídá bunda, kterou nosí – světlá, lesklá, se zlatým škorpiónem na zádech. Záhy vytušíme, že smrtící pavoukovec není jen líbivou „tuningovou“ dekorací, ale odrazem hrdinova naturelu. Zdánlivě nesmyslný detail – ale přesně na takových maličkostech Refnova žánrová (de)konstrukce stojí.

Drive by mohl sloužit jako exemplární příklad toho, kterak režisér s vyhraněnou vizí dokáže i na základě průměrného scénáře natočit pozoruhodné a provokativní dílo. Scénář z pera Hosseina Aminiho je spíše směsicí pulpových schémat a předvídatelných dialogových cestiček poslepovaných okoukanými noirovými motivy zádumčivého hrdiny-samotáře a femme fatale. Odvážný a bezchybný řidič, osudová láska, peripetie, která slibně se vyvíjející vztah zavleče do fatální situace, z níž není úniku. Postavy jsou silně schematické, tezovitě charakterizované, děj předvídatelně směřovaný – to, co Drive řadí k vrcholným filmům letošního roku, je však způsob, jakým se Nicolas Winding Refn zmíněného žánrového polotovaru chopil a přetvořil ho v ryzí manýristickou rozkoš, která ze slabin dělá přednosti. Nikoli tím, že by je potlačila, nýbrž právě naopak tím, jak je okázale staví na oči a mění v dokonale vybroušené rekvizity.

Časy, kdy se dánský filmař oddával autentickým kulisám Kodaně a syrovým charakterům zločinem zjizvených asociálů ve výtečné trilogii Pusher, definitivně odezněly s nástupem uhrančivých mytických vidění z Valhalla Rising. I v Drive pokračuje Refn v nespoutané saturnálii obrazu, v erupcích pedantsky stylizovaných výjevů, v nichž není důležitý první plán, ale subtilní vibrace, které kamera snímá (a zvuková složka zesiluje) ještě dlouho poté, co hlavní děj skončí. Estetizace záběru neustrne u měkkého světla, rafinovaných studií tváře ani precizních kompozic, ale zasahuje i do roviny čiré brutality, která propukává nečekaně – ukrytá za bzukot synth-popového doprovodu a nevinný kukuč Ryana Goslinga. Refna fascinuje ono šedé pásmo, v němž se z dobrosrdečného hrdiny stává nemilosrdný škorpión, v němž se naivně intenzivní milostná selanka zlomí do krví lemované cesty ke smrti. Symptomatická je v tomto ohledu scéna motelového vraždění, která končí dlouhým zpomaleným záběrem na Goslingovu tvář, zvolna se potápějící do šera. A krvavé skvrny a šmouhy po vystřeleném mozku na zdech se díky světlu a kompozici pozvolna proměňují v krásnou texturu, zatímco v prostoru ještě rezonují ozvěny výstřelů. Refna zajímají přesně ta místa, která klasické žánrové vyprávění ignoruje. Na ně provokativně umisťuje více důrazu a smyslu než na čitelně strukturovaný děj. I postavy mluví více, než bývá v jeho filmech zvykem, přesto si to zásadní sdělují náznakem a mlčením. Nelze tu hovořit o severské úspornosti, místy je Drive produktem okázalého nadbytku audiovizuální popisnosti nad samotným smyslem vyprávění (podobně jako Valhalla Rising).

Ani změna prostředí nezbavila Refna jeho mrazivé magie. Noirově sošná zákoutí Města andělů se mění v pustou planinu pulzující neonové polotmy, jež si svou sugestivitou nezadá s magickou nocí Michaela Manna v Collateral (oba filmy spojuje vedle motivu nebezpečné jízdy i místo, kde se odehrávají). Refn programově rezignuje na iluzi reality a mění skutečnost v bizarní sen plný šerosvitů, odlesků a zcizujících efektů. Okázalé platinové krásky v rozzářené zrcadlové šatně kabaretu působí dojmem vyretušovaných figurín, v jejichž středu se Gosling s kladivem v ruce zjevuje jako nepatřičná prasklina. Nepřirozeně zpomalené srocení mafiánů v pizzerii sleduje hlavní hrdina v silikonové masce přes sklo dveří, čímž ještě umocňuje nadreálnost celé (zdánlivě všední) situace. Nelze nepostřehnout, jak si Dán labužnicky pohrává s divákem – některá žánrová očekávání plní vrchovatě, jiná úmyslně zklamává. Schémata, klišé a teze scénáře nejen že nijak nepotírá a nezcivilňuje, ale úmyslně je podtrhává: mění je v hřiště, na němž se každý záběr stává překvapivou a zneklidňující vizí.

Čím větším množstvím předvídatelných odboček hrdinovo auto projíždí, tím pečlivěji směřuje Refnův pohled k meditativnímu uchopení okázalosti a lesklého povrchu známých motivů a postupů. Estetika prázdnoty a odmlky připomene znamenité Odnikud někam Sofie Copolly, pojetí hrdiny a radikální kontrasty zase Cronenbergovy Dějiny násilí. Vypulírovaná kapota sporťáku s výhružně předoucím motorem však odráží především jednu jedinou tvář. Dominantní ranař Nicolas Winding Refn se bez debat postaral o jednu z nejvýraznějších žánrových interpretací za poslední roky. A vedle toho také o film, který možná nepojednává o evoluci člověka a dějinách galaxie, ale přesto nás dokáže zasáhnout nesmírně hluboko.