Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Krátkou reportáž z letošního zlínského festivalu filmů pro děti a mládež se bohužel opravdu zdá příhodné uvést replikou ze snímku bratří Coenů Záskok. Nechápavé pohledy na protagonistu v podání Tima Robbinse, kterak představuje s triumfálním pohledem a citovaným výrokem kolo nakreslené na papíře jako dlouholetý marketingový projekt, vystihují zmatený pocit návštěvníka, který přijel na akci prezentovanou jako jeden z nejvýznamnějších festivalů v ČR a jeden „z nejvýznamnějších svého druhu na světě“. Jenže přirovnání přeci jen kulhá, protože z kola na papíře se nakonec stala obruč Hoola-hop, budoucí hit dětských hřišť.

Nechci zde hodnotit jednotlivé filmy, spíše mi jde o rozpor toho, jakou tvář festival laické i odborné veřejnosti nabízí a jaký je navzdory tomu výsledný dojem. A druhá obtížně rozšifrovatelná otázka – též spojená s titulkem – zní, pro koho má být festival určen?

Zlínský svátek snímků pro děti skutečně působí jako velká a prestižní akce. Počtem filmů, vlastním pravidelným okénkem ve veřejnoprávní televizi i faktem, že je jedním ze dvou našich festivalů schopných platit celoročně svůj štáb, vyvolává oprávněný pocit, že jde o jednu z největších (a zároveň nejvýznamnějších?) filmových akcí u nás. Rozpaky však započnou hned po příjezdu.

Když se snažím vypátrat zázemí pro novináře v novém Kongresovém centru, dle uměleckého ředitele Petra Kolihy „jednom z nejnádhernějších festivalových center, co znám!“, dočkám se dvou nejistých a protichůdných odpovědí. Na druhý pokus už to vyjde a na ochozu v patře nacházím koutek se šesti počítači, bez jakéhokoli označení, natož dozoru či servisu pro novináře. A taky bez jediného místa. Nejprve mě ta nedostatečnost rozlítila, v následujících dnech jsem pochopil, že organizátoři dobře vědí, co dělají. Vždy bylo poloprázdno, mediální aktivity zjevně nejsou tak intenzivní, aby je případně nepokryly wi-fi sítě na hotelových pokojích.

Bez dalších jízlivostí mohu říci, že už první pohled do katalogu s programem mě zaskočil. U festivalu, jehož finanční zázemí dovoluje celoročně zaměstnávat nemalé množství lidí či platit bydlení hostům a novinářům, zarazí amatérskost vyvedení brožury, v níž většinu místa zabere barevná fotka a kratičké anotace jsou pouhými převyprávěními děje, zhusta přímo opsanými z databáze imdb.com.

Vzhledem k množstvím superlativ v tiskových zprávách i na tiskových konferencích se nabízí oprávněný dotaz, v čem vlastně spočívá výjimečnost akce? Jakým způsobem by měly být pojaty soutěže dětských filmů a jakým kritériím tato díla podléhají, je otázka na složitější debatu. Přesto je s podivem, že festival, který se pyšní tím, že je „nejvýznamnějším svého druhu na světě“, se nikterak nepokouší načrtnout trendy a explicitněji se zamýšlet nad rysy současného dětského filmu. Jak se kupříkladu liší soutěž filmů pro děti od té pro mládež? A má soutěž Evropských debutů nějakou spojitost s dětskými filmy? Nebo jde o prvotiny určené spíše dospělým, v nichž se pokud možno vyskytnou mladiství protagonisté? A proč je u této sekce jako u jediné podán v katalogu nástin toho, co snímky spojuje?

Festival se v poslední době snaží orientovat více na dospělé publikum, nesoutěžní sekce Noční horizonty se podle dramaturgů snaží přivést do kin „dospělejší část publika, především univerzitní studenty“. Pokud jde však o jedinou sekci snažící se konkurovat „dospělým“ festivalům a cílit na cinefilní publikum, pak by asi bylo lepší vybírat filmy spíš podle kvality, a ne podle „závažných a provokativních témat“. Pistole v dětských rukou, drogová závislost, islámský punk či prostituující se dívky jsou sice hezkým pojítkem, ale podobná témata sama kvalitu nedělají. Ba naopak, některý z těchto a podobných motivů je též středobodem většiny exploatačních filmů. Závažná témata spojená s dospíváním přitom patří k těžišti většiny sekcí, v této jen nabývají bulvárnějších poloh.

Je opravdu zarážející, že jediným pojítkem většiny děl v rámci jednotlivých sekcí i napříč celou akcí je náctiletost hrdinů, přičemž absentuje jakákoli tendence rozlišovat díla podle věku a založení diváků. V nabídce je minimum pohádek – pomineme-li sekci Království Walta Disneyho – a také žánrových děl. To jen podporuje dojem, že o dětského diváka tu zase tolik nejde. Snímky s náctiletými v zajetí těch problémů, které trápí též spousty protagonistů běžného „dospělého“ festivalového provozu, totiž zapůsobí hlavně na nenáročnější dospělé publikum, které ocení, že podobná témata se řeší v art filmech a že je fajn, když se o nich výchovnější a přístupnější (nicméně v ledasčem podobnou) formou dozví i dětské publikum. O tomto kopání na dvě branky ostatně vypovídá i letošní sjednocení českého a mezinárodního názvu na Zlín Film Festival. A co děti?

Cílem této glosy samozřejmě není naznačovat, že ve Zlíně nezavadíte o dobrý film. Ale v porovnání s hodnocením kvalit, úspěchů a ambicí prezentovaných uměleckým ředitelem Petrem Kolihou v závěrečné tiskové zprávě vypadá samotná akce o dost méně velkolepě. Zlín ani trochu nedýchá atmosférou festivalového města, v sálech jsou především děti místo školy či po škole a místní dospělí po práci. Je hezké se dočíst, že šlo letos o významný festival pro českou kinematografii, neboť v „soutěži hraného filmu pro děti soutěžily hned dva české snímky“. Jak se tam asi dostaly? A co o soutěži, která letos „byla natolik kvalitní, že již jen účast v ní mohou tvůrci soutěžních filmů považovat za úspěch“, vypovídá přítomnost těch dvou českých klenotů, tedy snímků V peřině a Čertova nevěsta?

No víte, doufám, že příště už to bude opravdu pro děti. A mládež.

Reakce Petra Kolihy, uměleckého ředitele festivalu

Dosud jsem považoval časopis Cinepur za seriózní, obsahově hodnotný a objektivní časopis pro moderní cinefily. Zmíněný článek je však neobjektivní, záměrně poškozující a ve své podstatě vlastně bulvární. Jediné, co přináší, je informace o autorově intelektuální a odborné nedostatečnosti a jeho snaze zlínský festival záměrně poškozovat. O jeho motivech se můžu jen dohadovat a asi je i tuším...

Tomáš Stejskal navršil ve svém článku jakýsi seznam kritických stížností a lamentací, avšak bez jediného konkrétního argumentu. Také je zde řada výroků, které by se mohly časem stát novinářskými hláškami, ale to by asi musel pan Tomáš Stejskal být nejprve novinářem, či filmovým odborníkem v oblasti filmů pro děti a mládež. Hned úvodem stojí za úsměvné povšimnutí jeho rozpaky po příjezdu na festival, kdy jako “akreditovaný novinář” neuměl nalézt tiskové centrum a skončil u počítačů pro veřejnost v prvním patře festivalového centra. Kdyby měl trpělivost, tak by ve vedlejší budově festivalového centra našel dalších dvacet počítačů s připojením na internet a pokud by se např. ozval vedoucímu tiskového oddělení, tak ten by ho jistě rád osobně doprovodil to press centra s veškerými službami pro novináře. Pak se ani nedivím, že měl pocit určité prázdnoty a možná i frustrace v samotném festivalovém centru. Ano, všichni totiž většinou byli rozprchlí v kinosálech na různých místech Zlína, či na nějakých doprovodných akcích – koncertech, výstavách, seminářích, workshopech atd.

Autor zjevně brožurou míní katalog festivalu s více než 300 stranami. Jeho stížnost, že katalog akcentuje obrazové informace před psanými, je u festivalu s převážně dětským publikem opravdu zarážející. Ano, publikace je určená především našim divákům a velká část z nich je třeba i předškolního věku, či s čtením teprve začínají a my je chceme přitáhnout k filmům právě atraktivní obrazovou částí katalogu.

Pokud se autor ptá na kritéria a rozlišení filmů do jednotlivých kategorií, pak bych mu především doporučil navštívit jednotlivé filmy, které jsou důsledně označeny nejen doporučenou přístupností, ale i rozčleněny do jednotlivých sekcí. Kritéria výběru filmů dlouhodobě kultivujeme a vedle snahy o zasažení cílových skupin od předškolních dětí, přes první stupeň, druhý stupeň, středoškoláky, vysokoškoláky až po mladé rodiny s dětmi se vždy snažíme přivážet do Zlína nejen již oceněné filmy z jiných světových festivalů, ale získávat i nové filmy, které tak zlínský festival objeví nejen našim divákům, ale i řadě zahraničních festivalů, jejichž zástupci do Zlína každoročně přijíždějí okouknout, s čím novým přicházíme. Jelikož jsme skutečně nejstarší a jeden z největších filmových festivalů na celém světě pro děti a mládež, tak jsme zároveň i určitým filtrem, či centrem toho nejlepšího, co se ve světě za poslední rok pro děti a mládež natočilo. To, že autorovi scházejí na festivalu především pohádky a žánrové filmy, svědčí o tom, že nezná a nesleduje poslední trendy v této oblasti. Pohádky se již takřka netočí, vyjma nás, Německa a příležitostně Skandinávie. Naopak žánrové filmy byly letos ve Zlíně silně zastoupeny. Autor zjevně málo chodil do kina. Autor se též ptá, v čem spočívá výjimečnost akce? Odpověď je jednoduchá, v její kvalitě, šíři a také tím, že Zlín je svým rozsahem normotvorným festivalem pro řadu zahraničních festivalů. Letos jsme uvedli 244 filmů z 44 zemí celého světa, navštívilo nás 2 400 akreditovaných hostů a uvedli jsme 9 světových, 13 mezinárodních a 105 českých premiér. Možná i proto je zlínský festival členem řady mezinárodních organizací (ECFA, CIFEJ), oficiálně se účastní klíčových mezinárodních přehlídek (Berlinale, Cannes, Karlovy Vary a další) a také určitě stojí za povšimnutí, že zlínský dramaturgický tým pomohl na svět některým novým dětským festivalům v zemích, kde s dětskými festivaly teprve začínají, např. v Jižní Koreji, nebo v Rumunsku. 

Autor se ptá po smyslu a cílech soutěže evropských debutů. Jen připomenu, že zlínská debutantská soutěž je řadu let prestižní mezinárodní soutěží, která je starší než obdobné další české soutěže (Fresh Film Fest, Febio). Samozřejmě orientace této soutěže je především na témata a otázky mladých lidí a určitě nás zajímají filmy třeba i formálně, či řemeslně občas ještě nezralé, ale jsou to filmy se silnými tématy, se snahou něco sdělit k dnešnímu tak složitému světu kolem nás. Rozhodně nás nezajímají abstraktní, či od reality odtržená formální cvičení, i kdyby byla “sebeumělečtější”. Ano, děláme dramaturgii témat a nechci se zde pouštět do estetické debaty o vztahu obsahu a formy....

Je k pousmání, když po právě proběhlém 51. ročníku, který navštívilo přes 108 000 návštěvníků, a to nejen ve Zlíně, ale i v dalších městech republiky autor napíše, že festival nedýchal atmosférou a že v kinech viděl děti místo školy a dospělé po práci... Jistě dopolední projekce pro děti organizujeme ve spolupráci se školami a jde o mnohaletý projekt školního vzdělávání filmem. To, že odpoledne chodí do kin s dětmi jejich rodiče nekomentuji. Autor zjevně nemá děti a možná ani neví v kolika letech dětem začínají růst druhé zuby...

Nehodlám hodnotit festival jako celek, to nechť zhodnotí opravdoví profesionální novináři a odborná veřejnost. Nicméně se domnívám, že zlínský festival v posledních deseti letech úspěšně nabral kurz, který směřuje k celé řadě cílů – od čisté zábavy, přes vzdělávání, odborné akce, mezinárodní prezentaci včetně české kinematografie, ale i udržení povědomí o trendech světové filmové tvorby pro domácí tvůrce a dramaturgy v době, kdy dětský a mládežnický film nemá u nás na růžích ustláno.

“No víte, doufám že příště už se s takovýmto neférovým článkem v Cinepuru nesetkám... navíc v čísle k 20. výročí časopisu”. Tady mi úsměv trochu ztuhnul.

Petr Koliha, umělecký ředitel Zlín film festival