Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Strom života / Čirý úžas z vesmíru
kritika / Otto Bohuš / 29. 6. 2011 / komentáře (11)
Problém s hodnocením nového filmu Terrence Malicka je v tom, že je příliš mohutný. Příliš košatý na tři normostrany, příliš astrální pro jedno lidské vědomí. „Pozřít“ ho celý napoprvé nelze. Může se vůbec filmový paprsek z hlubin univerza vtěsnat do kritické mřížky jedné ze sedmi miliard miniaturních tělesných schránek na zapomenuté planetě kdesi v Mléčné dráze? Tady něco nepasuje, tu něco přebývá, támhle kosmický prach vlétne do očí… Až vášně (a klávesnice) vychladnou, přestěhuje se Strom života do Kroniky filmu, kde mu bude za třicet let věnována celá jedna strana. A bude opěvován stejně, jako jsou dnes oslavovány Malickovy Nebeské dny (1978). Chce to prostě čas. Kubrickovi také netleskali všichni hned po premiéře.
Ze 138 minut snímku se dá na talíř škodolibě vytáhnout leccos. Ateistické Čechy jistě potrápí biblický duch: dílo uvozuje starozákonní citace z Knihy Job, matka ve filmu vede dialog s Bohem o jeho nespravedlnosti, snímek končí nebeskou vizí posmrtného setkání. Některé vyleká velkolepý dějový záběr: z rodinné historie v malém texaském městečku 50. let minulého století najednou ostrý střih na Velký třesk před 13,7 miliardami let (a přes vznik Země a dinosaury zase zpět). V inflaci dnešních ekonářků bude jedno z poselství filmu (ztracená přírodní duše člověka v moderní civilizaci) zase působit jako přežvýkané klišé ze sobotních novin. Nehledě na to, že druhá hvězda filmu (Sean Penn) dostala jen minimum prostoru a ve filmu nepromluví kloudného slova. A co teprve ta forma: impresionistický kaleidoskop trhaných gest, pomlk a útržků paměti, jehož roztříštěnost zabíjí jakýkoli příběh (a za nimi přece do kina chodíme). Emmanuel Lubezki se za kamerou chová jako epileptik se steadycamem, neustále vyjíždí ze záběrů a co nepokazil on a jeho „špatné“ rakurzy kamery, to dokonala pětice střihačů v nesrozumitelném gejzíru záběrů.
Nalijme si čistého Malicka: Zlatá palma z Cannes filmu samozřejmě sluší a až se jen trochu oklepete ze zážitku v kině, zkuste si vzpomenout, kdy jste viděli něco podobného. Strom života je polyfonní past na všechny, kteří si filmy (a svůj život) třídí podle bodové stupnice. Pokud bylo v Mozartově opeře Únos ze Serailu „příliš mnoho not“, kolik jich je v Malickově novince? Těžko tahat z klobouku kategorie líbí/nelíbí, když právě dualitou všeho je film neustále napájen. Každý člověk je tváří v tvář nezměrné velikosti vesmíru otřesen svou ubohou nicotností, přesto znovu a znovu prosazuje své ego a činí svou mysl středem světa. Nebavíme se o nějakém „večerním dívání na hvězdičky“, ale o filmovém ekvivalentu mnoha řádků z Tao te ťingu či zlomků předsokratovských myslitelů. Laciné není filozofické jádro Malickova filmu, ale hloupá snaha přiřadit mu nálepku New Age. Sladkým paradoxem pak zůstává fakt, že grandiózní univerzalistickou historii člověka ve vesmíru natočil nejintrovertnější tvůrce Hollywoodu: Malick nedává rozhovory, nechodí na tiskovky, nevysvětluje své filmy, nefotí se na červeném koberci. Když je potřeba v Cannes převzít hlavní cenu, pošle za sebe na pódium producenta.
Dílo má v sobě zvláštní jemnocit: americký režisér zpochybňuje antropocentrismus, ale nevychází mu z toho cynický škleb. Malick napřed ukáže lidskou duši ztracenou v kosmu, pak jí ovšem zazpívá tesknou „ódu na lidskost“. Celý film žene kupředu nejen zběsilý střih, ale hlavně režisérův panteismus. Ten neznamená, že Boha hledáme i v šuplíku u stolu, ale že uvěříme společnému jízdnímu řádu pro celý vesmír. Panteismus je individuální postoj a není třeba k němu mít průkazku nebo se organizovat v náboženském společenství. Malick chce vidět spíše to dobré, ale nemusí to být nutně u lidí: v jedné scéně nechá projevit pravěkého ještěra před 160 miliony lety soucit. Tedy emoci, která má být, jak nás učili, výsadou homo sapiens.
Strom života naplňuje člověka privátními obrazy tiché melancholie. Je to především celá střední pasáž (o dospívání trojice bratrů na texaském venkově), ke které už divák filozofická skripta nepotřebuje. Každý si v sobě nese vzpomínky na své dětství, které jsou něco jako čárový kód pro dospělost: podle nich se chováme, ale říkáme tomu už rozum. Malick si dal na castingu ústřední trojice chlapců záležet (1 rok, 10 000 kandidátů) a v jedenáctiletém Hunterovi McCrackenovi objevil svého proroka. Je neskutečné, jak hluboké city dokázal před kamerou vyjádřit mladý chlapec – povětšinou mlčky a bez jakékoli předchozí zkušenosti s natáčením. Klopení očí, lež před otcem, představy o smrti rodičů, pocity viny, vzdor vůči celému světu… v jeho gestech není nic, co bychom sami kdysi neprožili.
Nechci být zbytečně patetický, ale vskutku: který další tvůrce v současném Hollywoodu točí filmy z nutkavé potřeby klást zoufale protivné otázky „kdo jsme“ či „odkud jsme přišli“? Už v předchozí poémě Nový svět (2005) se Malick před mnohými znemožnil čirým úžasem z přírody; tehdy ještě dramaticky svázaným s příběhem hlavní postavy. Strom života rozpíná svůj úžas nad celou známou historií vesmíru (kde i Brad Pitt je jen kapičkou v moři) a zároveň popírá klasickou naraci. Místy vypadá jako elegantní spořič laptopu, občas připomene pásmo z festivalu experimentálního filmu, jinde kouzlí mistrovské virtuózní záběry. Konečnou emocí díla, která ve mně měsíc po zhlédnutí zůstává, je nicméně obrovská pokora. Což je u velkolepě pojaté kosmické symfonie paradox opravdu jen zdánlivý.
Strom života (The Tree of Life, USA, 2011, IMDb)
Režie a scénář: Terrence Malick, kamera: Emmanuel Lubezki, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Brad Pitt, Sean Penn, Hunter McCracken ad., 138 minut, distribuce: Film Europe. (premiéra v ČR 21. 6. 2011).
Strom života (The Tree of Life, USA, 2011, IMDb)
Režie a scénář: Terrence Malick, kamera: Emmanuel Lubezki, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Brad Pitt, Sean Penn, Hunter McCracken ad., 138 minut, distribuce: Film Europe. (premiéra v ČR 21. 6. 2011).
Přečteno 12662x
Článek vyšel v časopise Cinepur #76, červenec 2011.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3.8 /81
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Strom života
**** CINEPUR (2.5)
**** ČTENÁŘI (3.1)
komentáře
Vnímavý divák (15.10.2011 23:23)
hm,… Tak jako tak, je to film na zamyšlení. Co je poselstvím? Ale ti ještěři ale byli opravdu "levní", a ostatně i ty "blikačky" znovuzrození světa (Jako když chybí booklet k CD ve Windows Media Playeru) též. Dost možná, že se na něj někdy půjdu podívat (i když mě moc za srdce nevzal). Před tím si ale určitě pustím Křižník Potěmkin. A nevím, zda pan M. skládá filmu "Hold" ale asi myslel "Holt" :-)
Film je postavený na obrazech (symbolech). Laciný kýč by to byl, kdyby to byly prázdné obrazy beze smyslu. Že tyto symboly nechápete - a nedokážete jim přidělit smysl, resp. jim přidělujete smysl, který je daný vaší neznalostí - není problém autora. Troufám si tvrdit, že od Tarkovského se liší pouze pojetím spirituality. Hold to není film pro všechny…
úplne súhlasím s s… Problémom filmu je, okrem zvytočnej doslovnosti a lacnej, lapidárnej symboliky, práve myšlienková plochosť a gýčovitá ideologizácia obrazu sveta. "Velkolepě pojaté kosmické symfonie" je v skutočnosti do neznesiteľne patetickej vážnosti štylizovaný veľkolepý kozm(olog)ický gýč. Stráca všetku dynamiku tak vo forme (dramaturgická neucelenosť, neujasnenosť motívov a motivácie postáv, hlavne Penna…) ako aj - a to je nesmierne iritujúce - v myšlienkovej štruktúre. Čo je to za nesúdržný blábol o 2 cestách? Je teda "dobrá" príroda alebo naopak "ľudská duša", ktorá prekonáva prírodné Ego? To nie je žiadny interpretácia Tao ťe ťingu ani nejakej inej mystickej náuky, ale lacné, povrchné a najmä nekoherentné a neuzatvorené filozofické táranie, ktoré nemá jasné východisko, premisu ani záver. Keď chcel Mallick točiť filozofický film, tak si mal ujasniť, čo chce "zvestovať" a akými "argumentami" to podloží. Dinosaurus, čo nechá z milosti či súcitu nažive iného disnosaura - aká pravda v tom je? Má nás dojať klamstvo či presnejšie bezpredmetnosť tohoto motívu? To ťažko… Ak je navyše taký myšlienkovo priehľadný a tézovitý, že to až uráža… Bytie jednoducho nie je takéto číre, a podobne dojímavý "dokaz" jeho esenciálneho dobra spadá do kategórie naivnej religizity. Pekná kamera film nerobí… a fetišistické obrázky batoľacej nôžky podfarebené Smetanovou Vltavou - to fatálne nadchnutie, nadúvanie divákovho čistého dojatia nad krásou sveta a kunderovsky nad svojim vlastným dojatím (ktorým sa očisťuje sám pred sebou a svojimi malosťami) je skrátka falošné, je esenciou gýča. Veľkolepé predstieranie závažnosti, ktoré je len nabubrelým prázdnom. Mallick chcel zrejme natočiť iný film… Problém jeho kozmického opusu je v tom, že chce byť o všetkom, ale tým sa vystavuje nebezpečiu, že nie jevlastne o ničom. Ani o rodičoch a deťoch, ani o Texase 50. rokov, ani o dospievaní, ani o manželstve… Trčí z neho náboženská snaha presvedčíť nás, že život je napriek utrpeniu dobrý a veľkolepý, len treba otvoriť oči. O koľko "pravdivejší" boli odľahčení a s nadhľadom sa zamýšľajú Coenovci v Serious manovi? Mimochodom, snímky o smrti dieťaťa zdá sa nesú toto riziko rozplizlej zmierlivej patetickosti - Rabbit hole, Reservation Road… Jedine, že by sa z nich vykľulo niečo iné, viď Trierov Antikrist
Jsem ráda, že pan Bohuš českému divákovi (a zvlášť tomu, co vyrazí do kina na Strom života) tak dobře rozumí. Neměli bychom se vzájemně přeceňovat!!!
"Problém s hodnocením nového filmu Terrence Malicka je v tom, že je příliš mohutný. Příliš košatý na tři normostrany, příliš astrální pro jedno lidské vědomí. … Může se vůbec filmový paprsek z hlubin univerza vtěsnat do kritické mřížky jedné ze sedmi miliard miniaturních tělesných schránek na zapomenuté planetě kdesi v Mléčné dráze?" … Toto má být filmová kritika na stránkách Cinepuru??? … Bože, bože, vždyť je to uslintaná dojmologie… Ad Strom života: souhlasím, že vměstnávat film do kategorií líbí/nelíbí je nesmysl, ale to platí pro každé filmové dílo… Jinak jen drobný postřeh (vycházející ze znalosti Malickových filmů Tenká červená linie, Nový svět a Strom života) - v předcházejících opusech si tvůrce vystačil s osobitou mystikou ("duchovností") implicitní, srostlou s filmovým tvarem ("tělem"), která vytvářela a dotvářela filmové dílo par excellence. Pokus o explicitní vyjádření metafyzických obrazů zejména v závěru filmu silně pokulhává - pardon, ale několik desítek lidí motajících se sem a tam po úseku pláže a smířeně se objímajících… no tak…
Pokora? Nebubřeloist, primitivní symbolika (dveře v poušti, most…), estetika figurky ježíše krista s blikajícím diodovým srdcem a strážní věže, ideologie, myšlenková plochost, naprostý nedostatek nadhledu, tedy i vhledu. Vynikající Pitt, nedomrlá postava matky, z které čiší tolik pokory, že by se jeden nedivil chování despotického otce. Scéna s dinosaurem , který vikoná skutek milosrdenství na jiném je skutečně vrchol filmu a celou dobu jsem čekal, zda se postava dina objeví ve finále. V úvodním listování učebnicí kreacionismu mi také chyběla celá antopologická pasáž. Proč výklad skončil pádem asteroidu? Film na mě působil jako děstká encyklopedie s dětskou biblí dohromady.
Recenze ***** Díky, mám z filmu trvalý zážitek a věta "Konečnou emocí díla, která ve mně měsíc po zhlédnutí zůstává, je nicméně obrovská pokora." je naprosto výstižná. Film jsem viděl na MFFKV
Tak to jsem se asi špatně díval. Ach jo, zase mi něco uniklo…
Ano, recenze je pekne napsana, ale problem Stromu zivota je v tom, ze krome popisovaneho snimku obsahuje jeste zaroven film jeden, ktery pusobi jako parodie na artove filmy…
díky za tuhle recenzi (zatím jednu z nejlepších,které jsem na Tree of life četl)
dobrá recenzia
POSLEDNÍ ČÍSLO
#148
srpen 2023
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl
KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
MFF Benátky 2009 / Benátky politické, Benátky mé
Karlovy Vary 2008 / Zlatý český festival
Krev, pot a prach / Cinefilní pohled na Divokou bandu Sama Peckinapha
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #76, červenec 2011
Z obsahu tištěného čísla:
Amer / Monstrum na povrchu (Antonín Tesař, cinepur choice)
V lůně zvuku / Ambientní filmy Benedeka Fliegaufa (Aleš Stuchlý, cinepur choice)
Něco jako tablo / 10 let časopisu Adély H. po 10 letech (Zdeněk Holý, )
Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca / V hlavní roli chiméra (Jindřiška Bláhová, cinepur choice)
Nominován na Zlatou palmu (Jaromír Blažejovský, glosa)
Zvuk hluku / Svazující pravidla sonické revolty (Vít Schmarc, kritika)