Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Bristolský streetartový umělec vystupující pod jménem Banksy se proslavil subverzivními graffiti, jež elegantně komentují politické, společenské nebo popkulturní jevy, ironie a paradoxy tohoto světa. Banksyho odlišuje schopnost, kterou mnozí považují za geniální: shrnout složité věci do všeobecně srozumitelné a tím pádem široce rezonující obrazové zkratky – jako jsou líbající se „bobíci“, malba na zdi mezi Izraelem a Palestinou nabízející z palestinské strany průhled na luxusní pláž nebo umístění figuríny v charakteristickém oranžovém mundúru vězňů z Guantanamo Bay v Disneylandu. Loňským filmovým debutem Banksy: Exit Through the Gift Shop rozšířil tvůrce (nebo spíše entita za značkou Banksy), jenž si pečlivě střeží svoji anonymitu, pole působnosti. To, co dělal na ulici, provádí více než úspěšně i v kinosálech, i když jeho „dokument“ přes všechnu svoji zábavnost a vtip ukazuje i to, že Banksy je elitní umělec podvratně-anarchistického naturelu, nikoli filosof moderního světa, za kterého se možná považuje.

Hlavním hrdinou filmu nominovaného v roce 2010 na Oscara je výstřední francouzský emigrant a obchodník s textilem Thierry Guetta, který v sobě objeví vášeň pro zaznamenávání okolního světa na filmový pás a zároveň zjistí, že jeho bratranec je známý street artista Space Invader. Svoji posedlost pak zacílí na street artovou scénu. Sleduje umělce typu Sheparda Faireyho při jejich guerillové práci. Asistuje jim, natáčí každou minutu s falešným příslibem, že z materiálu udělá dokument. Jedním z filmovaných objektů je i Banksy. Poté, co zjistí, že je Guerra neschopný vyrobit jakýkoli film, vymění si protagonisté role a Banksy začne natáčet film o něm. Podporuje Guettu v tom, aby se sám stal umělcem, čímž z něho vytvoří malé frankensteinovské monstrum jménem Mr. Brainwash: fenomenálně úspěšný barevný padělek. Film se tak láme do dvou odlišných částí – formálně, narativně i výpovědní hodnotou.

Přestože Banksyho snímek není dokument, i když se za něj vydává – jeho principem je maximální zpochybnitelnost a nejednoznačnost, tedy opak dokumentu –, je první polovina výjimečná právě pro svoji dokumentárnost. Dává nahlédnout do světa street artistů, jenž zůstává většině lidí utajený. Banksy, nebo kdokoli, kdo seděl na režisérské židli, se noří ze své privilegované pozice insidera do nočního světa street artu a odhaluje práci i přístupy jednotlivých umělců-„vandalů“. Jeho síla spočívá právě ve schopnosti ukázat subkulturu, o níž většina chodců, kteří její práci míjí na ulici, často ani neslyšela.

V druhé půli se Banksy skrytý v kapuci a s digitálně pozměněným hlasem situuje do role filosofa/intelektuála nemilosrdně tepajícího plytkost a povrchnost uměleckého světa. Protože v sobě umělec má to, čemu se v angličtině říká „street smart“, jsou jeho vyhraněné a přímočaré komentáře nepopiratelně vtipné a svůdné. Navíc si před kamerou pohrává se svým vlastním hvězdným obrazem a dává si záležet na své show. Nicméně, Banksy není žádný filosof. Jeho kontemplace nad zaprodaností umělecké scény, arbitrárním přiřazováním cenovek, vyprazdňováním prvotního významu street artu, absurditou situace, kdy se tvůrce kriminalizovaný policií přes noc promění v miláčka galeristů, jsou spíše „házením mouder“. Co se „důležitého poselství“ týče, neříká Banksy nic moc nového. Pouze s charismatem sobě vlastním opakuje, co už jiní řekli před ním a lépe.

Navzdory tomu, že je jeho filosofování ve stejné kategorii jako zdvižený prostředníček naštvaného studenta-anarchisty na adresu umělecké scény, podařil se Banksymu opět kousek, jenž je svou podstatou geniální (stejně jako optání se při vstupu do Disneylandu, jestli je Mickey Mouse doma). Argumentačně je zakopaný na pozici hlava 22, kdy je v podstatě nenapadnutelný. Ať už vědomě nebo shodou okolností drží uměleckou scénu, kterou kritizuje, v šachu. Umělecký establishment musí nevyhnutelně prohrát, ať na Banksyho zareaguje jakkoli; ať jeho tvorbu přijme jako umění, nebo ji odmítne, a tím znovu jen z druhé strany posvětí jeho kritiku. V obou případech Banksy odhaluje artificialitu světa umění, jeho povrchnost a nahodilost, a zviditelňuje samotný fakt, že umění samo o sobě neexistuje, dokud prázdný termín někdo nenaplní významem.

V podobné pozici jako umělecká elita a kulturní průmysl se ocitá i divák. Přestože se pozornost přesouvá z Banksyho na Guettu, zůstává samozřejmě otázkou bez odpovědi, jestli se objekt zájmu vůbec mění. Zda není Guetta jen Banksyho alter egem a jednou velkou promo akcí pro film. Debaty o tom, zda je Mr. Brainwash skutečný, nebo chiméra, se ostatně nevyhnutelně staly součástí filmu jakožto mystifikačního artefaktu. Podobnými úvahami vstupuje divák do zrcadlové síně, kterou mu Banksy umně nastražuje jako past. Stejně jako u mnohokrát reprodukovaného obrazu, které Mr. Brainwash chrlí jako na běžícím páse, není možné zjistit, co je originál, co je odraz a co je odraz odrazu. Pokud divák nebo i kritik alespoň nezváží možnost, že celý film je jen mystifikace, pak bude za nesofistikovaného hlupáka. Pokud tuhle možnost zváží, pak automaticky přistupuje na Banksyho hru a dává kredit jeho argumentu, čímž zároveň upevňuje jeho pozici jako tvůrce.

Banksymu na každý pád náleží titul sofistikovaného sabotéra či agenta provokatéra. Je ekvivalentem Tylera Durdena prodávajícího mýdlo ženám, z jejichž tuku ho předtím vyrobil. Elegantní, jednoduché, podvratné. Banksyho „manažer“ se v jeden moment potutelně ptá, koho tedy vlastně Mr. Brainwash (Banksy?) napálil. Odpověď je průzračně jasná – „the joke is on all of us“.